Článek
Obočí nechte být, žádný gel na závěr, fakt to nepotřebuju. Jen zkrátit vlasy tak, abych se za sebe nemusel stydět, když potkám kolegy ve výtahu. A ideálně za cenu, která nezní jako letenka do Bergama.
Jenže to, co se děje poslední měsíce u holičů, už mi fakt přestává dávat smysl. Vlezu do pánského kadeřnictví – takového, kde dřív voněly kolínské vody a po stěnách visely fotky pánů s perfektním sestřihem a rukama složenýma na hrudi – a hned u dveří mě vítá nablýskaný ceník, jaký bych spíš čekal na soukromé klinice. Ostříhání? 680 korun. Umytí? 100 korun. Styling? 120,-. A že prý „je to základní balíček“. Jako kdyby člověk šel na kosmetický rituál, ne jen zkrátit ofinu.
Stál jsem tam, díval se na ten seznam a snažil se tvářit, že mě to nepřekvapuje. Za mnou už se tvořila fronta, v čekárně voněla káva z automatu a jeden pán si prohlížel nějaký pánský magazín, kde byl článek o tom, jak „každý muž potřebuje svou barber rutinu“. A já si připadal jak dinosaurus. Jako někdo, kdo se zjevil ze světa, kde se stříhalo nůžkami a kde bylo normální, že holič během práce kouká na zprávy v televizi. Teď je to všechno nějak moc. Moc drahé, moc naleštěné, moc hrané.
Slečna u recepce měla ledový úsměv, co se nehne, a ptala se, jestli mám rezervaci. Neměl jsem. Ale že prý „by mě tam mohli nějak vklínit“, když si vezmu plný servis. A že jinak to bohužel nepůjde. Tak jsem se otočil, chvíli mlčel, a pak jsem prostě řekl: „Za tyhle peníze ať si stříhají sami.“ A odešel jsem. Jen tak. Bez výčitek. Bez trapnosti. Jen s trochu delšími vlasy a novým rozhodnutím – že tohle už nedám.
Cestou domů jsem přemýšlel, co se to vlastně děje. Kdy se z obyčejného stříhání vlasů stal rituál pro elitu. Kdy jsme si začali říkat, že muž musí mít „look“, „styling“ a „produktovou péči“, jinak je zanedbaný. Nechci být proti – kdo to má rád, ať si to dopřeje. Ale co když prostě jen potřebuju krátit boky, trochu zkrátit vršek a jít? Musím kvůli tomu absolvovat proceduru za osm stovek?
Možná jsem si zvyknul na to, že věci bývaly jednodušší. Nebo levnější. Ale hlavně víc srozumitelné. Pamatuju si, že jsem roky chodil ke stejné paní do malého kadeřnictví vedle samoobsluhy. Žádná klimatizace, žádné fotky hollywoodských hvězd na zdi, ale zato věděla, jak to chci. Nemluvili jsme moc, jen „zase stejně?“ a „zkrátit i vzadu?“, ale vždycky jsem odcházel ostříhaný, normálně upravený a s peněženkou, co neutrpěla trauma. Dneska taková místa pomalu mizí. Nahradily je barber shopy, kde to vypadá jako v nočním klubu a kde mi ke kávě nabízí i rum. Jako by to měl být zážitek. Jenže já nechci zážitek. Já chci ostříhat.
Taky si říkám, jak v tomhle žijí třeba důchodci. Nebo studenti. Nebo lidi, co nemají náladu si objednávat termíny tři týdny dopředu, stahovat aplikaci a pak si vybrat mezi pěti balíčky, z nichž každý má jiný název, ale stejný výsledek. Mně to připadá absurdní. Stejně jako to, že jsem se nedávno dozvěděl, že existuje „předplatné na stříhání“. Ano, čtete správně – zaplatíte si měsíční paušál a můžete chodit neomezeně. Jako do fitka. Jen místo bicepsu si ladíte patku.
Doma jsem se podíval do zrcadla. Nebylo to hrozné. Vlasy trochu přes uši, trochu přerostlá ofina. Ale přežil bych to ještě týden. Možná dva. A možná se prostě domluvím s kamarádem, co má strojek. Nebo si koupím svůj. Nebude to perfektní, ale bude to moje. A nebude to stát víc než večeře pro dva.
Můj problém totiž není v tom, že bych na to neměl. Ale že na to nechci dávat tolik. Protože se nechci stát součástí něčeho, co už nedává smysl. Co se tváří jako potřeba, ale je to jen naleštěný marketing. Všechno musí být dneska „experience“, „lifestyle“, „signature look“. A všechno se tomu podřizuje. Jenže co když o to nestojím?
Kamarád mi pak napsal, že to chápe. Že už se taky párkrát otočil u dveří. A že jeho řešením je najít si nějakou šikovnou důchodkyni, co stříhá doma za dvě stovky. A že sice nemá Instagram a neumí dělat přechody, ale její nůžky mají zvuk, který uklidňuje. A tak jsem si řekl, že to zkusím taky. Najít někoho, komu nejde o design interiéru, ale o to, aby člověk odešel normální, ne bankrot.
Nevím, jestli jsem jen staromódní. Možná jo. Ale taky si myslím, že za některé věci bychom měli bojovat. A normální střih za normální peníze je jednou z nich. Ne každý chce být klient. Někdo chce být jen člověk s přerostlými vlasy, který si jde zkrátit ofinu. Bez hudby z reproduktorů, bez latte v ruce, bez selfie v zrcadle. Jen tak. Jako dřív.
A taky mi přijde důležité říct, že je v pořádku se zvednout a odejít. Ne kvůli penězům – ale kvůli tomu, že se necítíte dobře. Že vám něco nesedí. Že máte dojem, že po vás chtějí něco, co nechcete. A že si radši zajdete o dům dál. Nebo se necháte ostříhat od někoho, kdo nemá webovky, ale zato rozumí nůžkám. Protože o to tu přece jde.
Zatím chodím zarostlý. Ale klidnější. A možná i trochu pyšný. Protože někdy nejde jen o vlasy. Někdy jde o to, že člověk řekne dost. A že si za tím stojí.
