Článek
Dnes jsem zažila něco, co mi otevřelo oči. Nadšeně jsem se přihlásila na aqua aerobic v místním bazénu, těšila se na pořádnou dávku pohybu, a místo toho? Ocitla jsem se uprostřed klubu důchodců, kde se místo cvičení probíraly recepty na štrůdl a nejnovější epizody Ordinace.
Už když jsem vešla do šatny, měla jsem první varování. Místo sportovních nadšenců jsem potkala skupinku dam, které probíraly své nejnovější návštěvy u lékaře a účinky různých mastí na artritidu. „To bude asi omyl,“ říkala jsem si. Nebyl. Byl to začátek dvouhodinové tragikomedie. V bazénu to teprve začalo. Zatímco já jsem si představovala dynamické cvičení s prvky posilování, realita byla… řekněme odlišná. Instruktorka, sama důchodového věku, začala hodinu větou: „Tak dámy, dneska to vezmeme zlehounka, ať si neublížíme.“ V tu chvíli jsem pochopila, že moje představa o intenzivním tréninku vzala za své.
Místo skákání a posilování jsme se pohupovali ve vodě jako medúzy. „A teď zvedneme pravou ruku… pomalu… ještě pomaleji…“ Připadala jsem si jako ve zpomaleném filmu. Kolem mě babičky nadšeně diskutovaly o tom, jak jejich vnoučata rostou a jaké jsou nejnovější slevy v Penny marketu. Cvičení? To bylo spíš vedlejší produkt. A ty konverzace! Panebože, ty konverzace. „Máňo, slyšela jsi, že Božence operovali kyčel?“ „Jó, to říkala Jiřina minulý týden u kadeřnice.“ Zatímco já jsem se snažila aspoň trochu zapotit, ostatní účastnice braly lekci jako společenskou událost s lehkým pohybovým doprovodem.
Vrcholem všeho byl moment, kdy jedna z dam vytáhla přímo v bazénu pytlík s domácími buchtami. „Holky, musíte ochutnat, včera jsem pekla!“ A než jsem se nadála, půlka „cvičenek“ hodnotila kvalitu těsta a debatovala o správném poměru skořice. Instruktorka to evidentně vzdala už dávno. Místo motivace k pohybu spíš moderovala diskuzi o nejnovějších událostech v seriálech. „A teď uděláme pět kroků doprava… Jano, říkala jsi, že tvoje dcera čeká dvojčata?“ Tempo cvičení by zahanbilo i šneka na procházce. Když jsem se pokusila cvičit trochu svižněji, dostalo se mi káravých pohledů. „Mladá, takhle rychle to nedělejte, ještě si něco utrhnete!“ varovala mě dobře míněná rada paní vedle. To, že jsem přišla za sportem, a ne na čajový dýchánek, nikoho nezajímalo.
Po hodině jsem byla tak vyčerpaná, že jsem musela jít domů a vypít si kafe, abych se probrala. Zatímco ostatní účastnice nadšeně plánovaly příští lekci a domlouvaly si společné pečení cukroví, já jsem přemýšlela, kde udělali chybu v marketingu. Nikde totiž nebylo uvedeno, že jde o rehabilitační cvičení pro seniory! A víte, co je na tom nejhorší? Když jsem chtěla reklamovat permanentku, na recepci mi řekli, že „aqua aerobic je přece pro všechny věkové kategorie.“ Jo, určitě. Stejně jako bingo nebo pletení je teoreticky pro všechny věkové kategorie, ale nějak tam člověk pod šedesát moc často nezabloudí.
Chápu, že senioři potřebují pohyb a společnost. Ale proč to nepojmenují pravým jménem? Proč nenabízejí „Aqua relax pro seniory“ nebo „Vodní setkání 60+.“ Místo toho lákají lidi na „dynamické cvičení ve vodě“ a pak dostanete dvě hodiny společenského setkání s občasným zamáváním rukama. Příště si radši zaplatím členství ve fitku. Tam aspoň vím, do čeho jdu. A když už budu chtít poslouchat historky o vnoučatech a receptech na štrůdl, zajdu na kávu ke své vlastní babičce. Ta aspoň peče líp než paní z bazénu. A vzkaz pro všechny provozovatele podobných kurzů: Buďte upřímní! Napište rovnou, pro koho je aktivita určená. Ušetříte trapné momenty sobě i nám, kdo jsme přišli skutečně cvičit, a ne zakládat klub přátel třetího věku.
Zdroje: Autorský text