Článek
Ne proto, že bych chtěla být za tu dokonalou kamarádku, ale protože upřímně věřím, že darovat někomu něco, co mu udělá radost, je jedno z mála skutečných potěšení dospělého života.
Když mě Martin pozval na svoje čtyřicáté narozeniny, věděla jsem hned, co mu dám. Znali jsme se šestnáct let, od vysoké školy, kdy jsme oba nastoupili na stejný obor a seděli vedle sebe na první přednášce z literatury. On už tehdy zbožňoval staré knihy. Ne kvůli obsahu, ale kvůli tomu, jak voněly, jak se jejich stránky dotýkaly jeho prstů, jak jejich hřbety nesly stopy předchozích majitelů.
Minulý měsíc jsem v jednom zapadlém antikvariátu objevila první vydání Hrabalových Ostře sledovaných vlaků. Stálo mě to skoro třetinu výplaty, ale věděla jsem, že Martin bude nadšený. Od té doby, co jsme spolu před lety viděli film, o té knize pořád mluvil. A teď jsem ji měla – v perfektním stavu, s původní obálkou, dokonce s podpisem autora na titulní straně.
Zabalila jsem ji do jednoduchého modrého papíru, bez zbytečných ozdob. Věděla jsem, že Martin ocení spíš obsah než formu. Cestou na oslavu jsem se těšila, jak se bude tvářit, až dárek rozbalí.
Jeho byt byl plný lidí – kolegové z práce, kamarádi z gymplu, příbuzní, které jsem neznala. Hudba hrála tak nahlas, že jsem sotva slyšela vlastní myšlenky. Martin stál u okna, s skleničkou v ruce, a mluvil s nějakou ženou, kterou jsem nikdy předtím neviděla.
„Všechno nejlepší,“ řekla jsem, když jsem se k němu konečně prodral davem. Objali jsme se a já mu podala svůj dárek. „Díky, že jsi přišla, Jano,“ odpověděl s úsměvem a položil balíček na hromádku ostatních dárků na stolku.
Trochu mě zklamalo, že ho neotevřel hned, ale chápala jsem to. Kolem bylo moc lidí, příliš hluku. Naléval se víno, někdo vyprávěl vtip, v kuchyni se připravovalo jídlo. Klasická narozeninová party.
Až o dvě hodiny později Martin oznámil, že si rozbalí dárky. Všichni se shromáždili v obýváku a sledovali, jak postupně odstraňuje barevné papíry a stuhy. Dostával běžné věci – víno, poukazy do knihkupectví, dokonce i ponožky s potiskem jeho oblíbeného autora. Usmíval se, děkoval, všechno probíhalo podle očekávání.
Pak vzal do ruky můj dárek. Pomalu sundal papír a já jsem čekala ten okamžik překvapení, radosti, vděčnosti. Místo toho jsem viděla, jak mu ztuhly rysy. Držel knihu v rukou a jeho prsty se začaly třást.
„Martine? Je všechno v pořádku?“ zeptala se jeho sestra, která stála poblíž.
A v tu chvíli se to stalo. Z jeho očí vytryskly slzy. Ne tiché, decentní slzičky dojetí. Skutečný pláč, který roztřásl celé jeho tělo. Ostatní hosté ztichli, někteří rozpačitě odvrátili pohled. Já jsem zůstala stát jako přimrazená.
„Ta kniha,“ řekl nakonec přes slzy. „Přesně tahle kniha patřila mému tátovi.“
Nechápala jsem. Jeho otec zemřel před pěti lety po dlouhé nemoci. Vím, že to pro Martina byla těžká rána, ale nechápal jsem souvislost.
„Podívej,“ ukázal mi první stránku. A tam, v rohu, malým, vybledlým písmem bylo napsáno: Marku Novákovi k promoci, 1986.
Marek byl Martinův otec. Ta kniha, kterou jsem našla v antikvariátu, původně patřila jemu. A já jsem si toho malého nápisu vůbec nevšimla, když jsem ji kupovala.
„Po jeho smrti jsme museli prodat spoustu věcí,“ vysvětloval Martin tiše. „Maminka potřebovala peníze na léčbu, a jeho knihovna… no, byla první na řadě. Téhle knihy mi bylo zvlášť líto, ale neměl jsem na výběr.“
V místnosti bylo ticho. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Dárek, který měl přinést radost, najednou otevřel starou ránu. „Jak jsi ji našla?“ zeptal se mě Martin a jeho hlas zněl podivně křehce.
„V antikvariátu na Můstku,“ odpověděla jsem tiše. „Neměla jsem tušení, že…“ A pak udělal něco, co mě překvapilo. Přitáhl si mě k sobě a objal mě tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat. „Děkuju,“ zašeptal mi do ucha. „Je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostal.“
Později mi vyprávěl, že po otcově smrti chodil po antikvariátech a hledal ty knihy, které museli prodat. Některé našel, jiné ne. A zrovna tahle, Hrabalova prvotina, mu chyběla nejvíc.
Ten večer jsem se naučila, že i ten nejpromyšlenější dárek může přinést nečekané emoce. A také to, že někdy ty nejsilnější momenty přátelství přijdou ve chvílích, kdy vůbec nic nejde podle plánu.
Martin si tu knihu vystavil na čestné místo ve své knihovně. A pokaždé, když k němu přijdu na návštěvu, na ni ukáže a řekne: „Víš, jaká je pravděpodobnost, že by se ta kniha vrátila zpátky ke mně? Je to zázrak, Jano. A tys mi ho dala.“ A já pokaždé jen pokrčím rameny a usměju se. Protože někdy i náhody mají svůj důvod.
