Článek
Jenže jak už to u kompromisů bývá, většinou se z nich nejmíň těší ti, co mlčeli nejdýl. Byl to apartmán pro šest lidí. Oni čtyři – Iveta, partner, tchyně a tchán – a k tomu dvě volné postele „kdyby někdo přijel na otočku“. Nepřijel nikdo. Ale i tak to bylo víc než dost.
Už v autě Iveta pochopila, že ta dovolená nebude o klidu, ale o soužití. Vzduch byl vydýchaný dřív, než přejeli hranice, a první výměna názorů proběhla asi tři kilometry za Rozvadovem. Téma: správný směr větrání. Tchyně trvala na tom, že klimatizace dělá z lidí kosti. Tchán trval na tom, že bez ní pojde. Partner se snažil dělat mrtvého brouka. A Iveta? Ta měla sluneční brýle a předstírala, že čte. Knihu držela vzhůru nohama.
Apartmán měl výhled na moře a kuchyňku, kde se dalo postavit přesně jedno prkénko. Tchyně si přivezla svoje. Dřevěné, domácí, „protože v cizině nikdy nevíš, kdo na čem krájel maso“.
Hned první večer – když Iveta navrhla, že by mohli vyrazit do města a dát si něco lehkého – zaznělo to. Věta, která byla jako granát hozený do plastového bazénku.
„No nevím, já bych si tam nic nedávala. Oni to mají všechno mastný a ty tvoje žaludeční problémy…“ pronesla tchyně, zatímco rovnala utěrky podle velikosti a vůně.
Bylo to proneseno tiše, bez emocí. Ale všichni věděli, co to znamená. A co hůř – partner nic neřekl. Jen se začal hrabat v batohu, jako by hledal ztracený smysl své existence.
Další dny probíhaly ve stejném duchu. Každý návrh na výlet skončil ve fázi výběru parkovacího místa. „Tady ne, tady se blbě vyjíždí.“ „Sem bych auto nedala, ty Chorvati to škrábou.“ „Radši nikam nepojedeme, stejně tu všechno viděli.“
Jednou se Iveta odhodlala odejít sama na pláž. Po dvou hodinách přišla SMS: „Kde jsi? Dělali jsme kávu.“ A když se vrátila, tchyně seděla na balkoně a držela šálek jako relikvii. Vedle ní partner, pohroužený do ticha.
Tchán celou dobu opravoval něco, co nikdo nechtěl. Jednou balkonová židle, jindy věšák, který se „moc klimbá“. Vždy měl u sebe sadu šroubů a něco jako svatý výraz muže, který ví, že svět by se bez něj sesypal.
Jediný den, kdy se Iveta skutečně nadechla, byl čtvrtek. Vyrazila sama na procházku do přístavu. Bez mobilu. Bez výčitek. Bez slunečníku, který „by měla kvůli pigmentu“. Koupila si zmrzlinu, sedla si na schody u mola a deset minut jen tak seděla. Pak si k ní přisedl místní pes. Beze slova, bez posuzování, bez poznámky k jejímu žaludku.
Když se vrátila, tchyně akorát větrala „cibulovou atmosféru“, která prý zůstala po včerejší večeři. Iveta kývla. Už se nehádala. Už nevysvětlovala.
Poslední večer padla věta, která to celé uzavřela.
„Já jsem ráda, že jsme jeli. Aspoň si člověk všimne, co všechno je doma jinak,“ řekla tchyně, zatímco skládala ponožky do kufru podle barevné škály.
Iveta se usmála. Přesně to si říkala taky.
Dnes už by nejela znovu. Ne z nenávisti, ne ze zloby. Jen prostě ví, že každá rodina má svůj rytmus. A že když někoho milujete, nemusíte s ním trávit sedm dní pod jednou střechou, tři metry od kuchyně a dvě poznámky od nervového zhroucení.
