Článek
Je mi 63 let a celý život jsem pracovala. Nejdřív jako učitelka, pak jako účetní. Vychovala jsem dvě děti, starala se o nemocnou maminku, a ještě jsem si k tomu přivydělávala, abychom s manželem vyšli. Nikdy jsem si nemyslela, že budu patřit mezi ty „staré“, co chodí na úřady a prosí o peníze. Ale čas letí a najednou jsem tady.
Stojím před šedivou budovou a mám chuť se otočit a utéct. Ale kam? Úspory se tenčí, práci v mém věku už nikdo nenabídne, a tělo už taky není, co bývalo. Tak se zhluboka nadechnu a vejdu dovnitř.
První, co mě praští do nosu, je ta typická vůně úřadu. Směs dezinfekce, starého papíru a beznaděje. Rozhlédnu se kolem a vidím plno lidí. Mladí, staří, muži, ženy. Všichni se tváří, jako by byli na pohřbu. Asi svého důstojnosti, napadne mě hořce.
Vezmu si číslo a sednu si na tvrdou židli. 253. To bude nadlouho. Vytáhnu z kabelky křížovku, kterou jsem si prozíravě vzala s sebou. Luštím a snažím se nevnímat okolí. Ale nejde to.
Vedle mě sedí starší pán. Ruce se mu třesou, když si bere papír z tašky. „Taky poprvé?“ ptá se mě s úsměvem. Přikývnu. „Já už potřetí,“ povzdechne si. „Pořád něco chybí. Jednou rodný list, pak potvrzení od doktora. Člověk by řekl, že po čtyřiceti letech v továrně bude důchod formalita. Ale to byste se divila.“
Polknu. Mám s sebou všechno? Začnu horečně prohledávat tašku. Rodný list, občanka, výpis z účtu, potvrzení od zaměstnavatele… Zdá se, že ano. Ale co když na něco zapomněli? Co když mě pošlou domů, jako toho pána?
Čas se vleče. Hodiny na zdi jako by se zastavily. Lidé přicházejí a odcházejí. Někteří s úlevou, jiní se slzami v očích. Snažím se nemyslet na to, do které skupiny budu patřit já.
Konečně se ozve moje číslo. Vstanu a nohy se mi podlamují. Jdu k přepážce jako odsouzenec na popravu. Za sklem sedí mladá žena. Mohla by být moje dcera. Usměje se na mě, ale ten úsměv nedosáhne k očím.
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ ptá se mechanicky.
„Dobrý den,“ zašeptám. „Já… chtěla bych požádat o důchod.“
Slovo „důchod“ mi zní v ústech cize. Jako bych mluvila o někom jiném. O nějaké staré paní, ne o sobě.
Úřednice kývne a začne ťukat do počítače. Ptá se mě na různé věci - datum narození, poslední zaměstnání, děti. Odpovídám jako automat. Pak přijde na řadu papírování.
„Máte s sebou všechny dokumenty?“ ptá se.
Podám jí složku, kterou jsem připravovala týdny. Každý papír jsem zkontrolovala desetkrát. Prohlíží je, ťuká do počítače, občas se zamračí. Moje srdce buší jako splašené.
„Paní Nováková,“ řekne po chvíli, „zdá se, že vám chybí potvrzení o době pojištění za roky 1986 až 1989.“
Cítím, jak mi vyschlo v krku. „Ale… ale já pracovala celou dobu. Nikdy jsem neměla mezeru.“
Pokrčí rameny. „To je možné, ale potřebujeme to potvrzení. Bez něj nemůžeme žádost zpracovat.“
V tu chvíli se mi chce brečet. Vzpomínám si na ty roky. Malé děti, noční směny v účtárně, věčný nedostatek peněz. A teď mi říkají, že to jako by nebylo?
„A… a co mám dělat?“ ptám se slabým hlasem.
„Musíte zajít na správu sociálního zabezpečení a požádat o výpis dob pojištění. Pak se vraťte s tím potvrzením.“
Přikývnu, ale před očima se mi dělají mžitky. Další úřad. Další čekání. Další ponížení.
Vyjdu ven a sednu si na lavičku před budovou. Vytáhnu kapesník a utřu si oči. Kolem chodí lidé, nikdo si mě nevšímá. Jsem jen další stará paní, co brečí na ulici.
Vytočím číslo dcery. „Mami? Co se děje?“ ozve se její ustaraný hlas.
A já jí to všechno řeknu. O čekání, o chybějícím potvrzení, o pocitu bezmoci. Poslouchá mě a pak řekne: „Mami, to zvládneme. Zítra mám volno, půjdu s tebou na tu správu. Spolu to dáme.“
Její slova jsou jako balzám na moji poraněnou duši. Nejsem v tom sama. Mám rodinu, která při mně stojí.
Cestou domů přemýšlím o tom všem. O letech práce, o snech, které jsem měla, když jsem byla mladá. Chtěla jsem cestovat, psát knihy, změnit svět. A teď? Teď jsem vděčná za každý den bez bolesti, za každý telefonát od dětí, za každou drobnost, která mi zpříjemní den.
Důchod. To slovo už nezní tak děsivě. Možná je to nová kapitola, ne konec knihy. Možná budu mít konečně čas na všechno, co jsem odkládala. Na zahrádku, na knihy, na vnoučata.
Když vejdu do bytu, manžel se na mě podívá s obavami. „Jak to šlo?“
Usměju se skrz slzy. „Bude to dobré. Jen to chce čas.“
A v tu chvíli vím, že to je pravda. Bude to dobré. Možná ne hned, možná to bude bolet a frustrovat. Ale zvládnu to. Protože jsem silná. Protože mám za sebou život plný překážek, které jsem překonala.
Důchod není konec. Je to začátek. A já jsem připravená na novou kapitolu, ať už bude jakákoliv.
Tak, milí čtenáři, pokud se chystáte do důchodu, nebojte se. Ano, je to náročné. Ano, úřady umí být kruté. Ale vy jste silnější. Máte za sebou život plný zkušeností. A před sebou? Před sebou máte ještě spoustu krásných dní. Tak hlavu vzhůru a do toho!
Protože důstojné stáří není výsada. Je to právo. A my si ho zasloužíme.
