Článek
S dětmi, které roztrhaly vypůjčené knížky, s důchodci, kteří zapomněli vrátit výpůjčky, i s kolegyněmi, když měly své dny. Myslela jsem, že mě už nemůže nic překvapit. Do minulého úterý.
Nejdepresívnější místo
Normálně mi důchod chodí na účet. Jenže minulý měsíc jsem zjistila, že potřebuji větší obnos v hotovosti. Vnuk slavil osmnáctiny a já mu chtěla dát peníze na řidičák. A taky jsem potřebovala zaplatit řemeslníkovi, který mi měnil vodovodní baterii v koupelně – ten totiž bere jen hotovost, „kvůli těm daním, víte jak“, řekl mi s důvěrným mrknutím. No a protože z bankomatu můžu vybrat jen omezenou částku denně, napadlo mě, že si tentokrát zajdu vyzvednout důchod na poštu, jako za starých časů. Pošta v naší čtvrti je to nejdepresivnější místo ve městě. Šedivá budova, šedivý interiér, šediví lidé za přepážkami.
To ráno tam byla fronta až na ulici, a když jsem se konečně dostala na řadu, byla jsem celá zpocená z toho vydýchaného vzduchu a z těsných roušek, které tam někteří stále nosí. „Dobrý den, ráda bych si vyzvedla důchod,“ řekla jsem úředníkovi, postaršímu pánovi s prořídlými vlasy a brýlemi na špičce nosu. Podíval se na mě přes ty brýle, jako bych právě řekla něco nesmírně zábavného. „A máte si ho kde vyzvednout?“ Nechápala jsem tu otázku. „No… tady, ne? Vždycky se to přece dalo vyzvednout na poště.“
To není můj problém
Povzdechl si, tak hlasitě, že to museli slyšet i lidé čekající venku. „Paní, důchody se vyplácejí buď převodem na účet, nebo poštovní poukázkou. Jak vám chodí důchod?“ „Na účet,“ odpověděla jsem. „Ale tentokrát bych ho potřebovala v hotovosti.“ „Tak si ho vyberte v bance,“ řekl a naklonil se k počítači, jako by naše konverzace skončila „Ale v bance mám limit na výběr. Nemůžu tam vybrat celý důchod najednou,“ vysvětlovala jsem trpělivě. „To není můj problém,“ odvětil a vzhlédl od obrazovky. „Jestli vám důchod chodí na účet, nemůžete si ho vyzvednout tady. To nejde.“
Začínala jsem mít pocit, že jsem se ocitla v nějaké absurdní divadelní hře. „Ale jak to, že to nejde? Vždyť dřív se důchody běžně vyplácely na poště.“ „Dřív, paní, dřív. Teď je rok 2025 a všechno je jinak. Buď si zažádáte o změnu způsobu výplaty důchodu – to znamená, že místo na účet vám bude chodit poštovní poukázkou – nebo si ho musíte vybrat v bance. Jiná možnost není.“ „A jak dlouho trvá ta změna způsobu výplaty?“ zeptala jsem se s nadějí. „Už dlouho,“ odpověděl s úšklebkem, který naznačoval, že ho těší, jak mě postupně zbavuje všech možností. „A je to zbytečná komplikace. Na účtu je to bezpečnější.“
Ne všichni berou karty
„Pro mě by bylo teď jednodušší mít to v hotovosti,“ trvala jsem na svém. „Pro vás možná, ale ne pro systém,“ řekl úředník a znovu se zahleděl do počítače. „Další, prosím.“ Stála jsem tam jako opařená. „Počkejte, to mi chcete říct, že mi nemůžete vydat moje vlastní peníze?“ „Paní, já vám nic nemůžu vydat, protože tady žádné vaše peníze nemáme. Jsou ve vaší bance. Na vašem účtu. Chápu, že je to složitá představa, ale zkuste to pochopit.“ Jeho tón byl tak blahosklonný, jako bych byla dítě nebo někdo s vážným kognitivním deficitem. Za mnou už lidé začínali reptat, že zdržuji.
„Tak mi řekněte, co mám dělat, když potřebuji větší obnos v hotovosti,“ snažila jsem se zůstat klidná. „To je jednoduché – zvýšit si limit pro výběr z bankomatu nebo jít přímo na pobočku banky a vybrat si tam. Anebo platit kartou,“ radil mi úředník, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Ale já potřebuji hotovost,“ vysvětlovala jsem znovu. „Ne všichni berou karty.“ „To není můj problém,“ zopakoval, tentokrát už viditelně podrážděn. „Na poště si můžete vyzvednout důchod jen v případě, že vám chodí poštovní poukázkou. A vám chodí na účet. Tak to prostě je. A teď, s dovolením, jsou tady další lidé.“
Důchod v obálce měl své kouzlo
Bezmocně jsem se rozhlédla po čekajících. Někteří se tvářili soucitně, jiní netrpělivě, pár jich zíralo do telefonů. Napadlo mě, jestli jsem opravdu jediná, kdo v tom vidí absurditu – že si nemůžu vyzvednout svůj vlastní důchod, na který jsem pracovala celý život, protože „systém“ to neumožňuje. „Děkuji za vysvětlení,“ řekla jsem nakonec a s pocitem porážky odešla. Cestou domů jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo plakat. Nakonec jsem udělala obojí. Zasmála jsem se té absurditě a pak jsem si poplakala nad tím, jak moc se svět změnil a jak málo jsem na to připravená. Že přestože celý život pracuji s lidmi, najednou nerozumím systému, který lidé vytvořili.
Vnuk mi později pomohl zvýšit limit pro výběr z bankomatu a vysvětlil mi, jak si zřídit internetové bankovnictví – prý abych příště mohla poslat peníze rovnou řemeslníkovi na účet, „a žádný strýček berňák se to nedozví,“ dodal s úsměvem, který mi připomněl toho instalatéra. A já jsem si uvědomila, že ať je svět sebevíc digitální, některé věci se nemění – lidé pořád chtějí obejít systém, ať už je jakýkoliv. Jen metody se mění. A možná je ta změna dobrá, jen se jí musím přizpůsobit. I když… někdy si říkám, že ten důchod v obálce, kterou přinesl pošťák až ke dveřím, měl své kouzlo, které bezduchý bankomat nikdy mít nebude.
