Článek
Kavárna byla jedním z těch míst, kde je všechno z borového dřeva a na stěnách visí černobílé fotky kávy. Hrálo něco akustického a jemného, co mě mělo uklidnit, ale ve skutečnosti mě to jen nutilo přemýšlet o tom, jestli jsem si doma zhasla v koupelně. Usadila jsem se ke stolu u okna, objednala si americano, abych si připadala světově, a zadívala se na lidi kolem.
A právě tehdy jsem si všimla páru u vedlejšího stolu. Důchodci. Ne ve smyslu karikatury, ale opravdoví lidé, kteří si sedli, sundali čepice a začali se dívat do menu s výrazem detektivů, kteří tuší, že pravda je někde mezi sachrem a punčákem.
On měl sako, takové to, co se nenosí kvůli módě, ale protože jiné už doma není. Ona měla kabelku, která vypadala, že by se z ní dala rozdělat polní kuchyně i s improvizovaným obvazištěm. Objednali si dvakrát dortík s čokoládovou polevou a dvě latté. Bez výčitek. Bez kalkulačky. Prostě si to dali.
A já, která jsem si při pohledu na ceny v menu nejdřív rychle spočítala, jestli mám dost peněz na kafe a MHD zpět, jsem se na ně nemohla přestat dívat.
Seděli tam naproti sobě a všechno působilo samozřejmě. Povídali si. Ne o ničem konkrétním – občas to byla sousedka, co se zas nedostavila na cvičení, občas „ta malá z televize, co furt moderuje ty soutěže a mluví jak z reklamy“. A do toho upíjeli latté s pěnou tak hustou, že by se na ní dalo přistát malým dronem.
Připadala jsem si jako v paralelní realitě. Všude se mluví o tom, jak důchodci nemají z čeho žít, jak musí šetřit, jak si v supermarketu vybírají mezi sýrem a toaletním papírem. A přesto – tady seděli, cpali se dortem za pětaosmdesát a k tomu pili nápoj, který by v jejich mládí znamenal spíš vyhazov z bufetu.
Napadlo mě, že třeba slaví výročí. Nebo se prostě rozhodli, že dneska je ten den, kdy si to dopřejí. A nebo to dělají každý týden, protože proč ne. Možná už dávno pochopili to, co mně pořád uniká – že život nejsou jen nákupy v akci, výpisy z účtu a strach z nedoplatků.
Moje kamarádka stále nikde. Lidé přicházeli, odcházeli, slečny s notebooky předstíraly pracovní nasazení, zatímco si pohrávaly s Instagramem, číšnice pravidelně leštila skleničky. A oni? Oni tam pořád byli. Pomalu. V klidu. Bez potřeby spěchat nebo někam mířit.
Když přišel účet, paní vytáhla z kabelky přesně složenou tisícovku. Neměli žádné poznámky. Neřešili, kolik stojí mléko. Nediskutovali o cenách másla. Poděkovali, zapnuli si bundy a chvíli jen tak stáli u východu, jako by se jim ještě nechtělo do reality venku.
Když odcházeli, paní se na mě podívala. Krátce. A usmála se. Ne takovým tím úsměvem „vím, že mě sleduješ, zíráš na mě a v duchu píšeš článek“, ale úsměvem, který říkal: „Tak se taky někdy na chvíli zastav. Svět se nezboří.“
A pak byli pryč.
Kamarádka nakonec dorazila s omluvou, že uvízla ve frontě na balík a že „ten chlap za přepážkou má vážně nějaký problém se ženami“. Vyprávěla mi to s rozhořčením a gesty a já ji samozřejmě poslouchala, ale pořád jsem měla v hlavě ten klidný moment, kdy se někdo rozhodne, že si dopřeje sladké za cenu dvou chlebů.
Ten obraz mi zůstal i večer. Doma, když jsem si dělala čaj, jsem se přistihla, že přemýšlím, kolikrát já sama váhám nad obyčejnou věcí. Nad kávou, nad jízdenkou, nad tím, jestli si zasloužím chvilku pauzy. A že možná bych si taky jednou mohla jen tak sednout a objednat si dortík. Bez výčitek. Bez kalkulačky.
