Tchyně překročila všechny meze. Dala jsem jí lekci, na kterou jen tak nezapomene

Protože když si někdo chodí pravidelně sednout ke stolu, sní, co uvaříte, vypije vám kávu, někdy si dokonce odnese krabičku s jídlem domů, a pak se před dětmi zachová jako lakomec bez kapky citu, něco ve vás prostě praskne. A to přesně se stalo i mně.

Začnu tím, že moje tchyně u nás nikdy neměla dveře zavřené. Vždy byla vítaná. A vlastně to tak chtěl i můj muž – je jedináček, má s mámou blízký vztah, a já to respektovala. Přiznávám, že na začátku jsem byla trochu opatrná. Tchyně je hodně svá, ráda komentuje, ráda „poradí“, i když ji o to nikdo neprosí. Ale dělala jsem, že to nevidím. Přikývla jsem, usmála se, a šla dál po svém. Chodila k nám často. Občas ohlášeně, občas znenadání. Přinesla pečivo nebo něco z výprodeje, ale vždycky s podtextem „tak abyste tu něco měli“. Sedla si, vyprávěla, někdy se nám tam zdržela celé odpoledne. A jedla s námi. Obědy, večeře, kafe, dezert – co bylo, to měla. Nikdy neřekla „ne, děkuju“.

Ne že by mi to vadilo. Ráda vařím a byla jsem ráda, že si pochutná. Ale víte, jak to je – když už je to skoro každý druhý den, a když si začne sama nandávat, jako by byla u sebe doma, začne vás to trochu hlodat. Ale pořád jsem držela. Říkala jsem si – je to jeho máma, babička našich dětí. A děti ji mají rády, i když už i ony si občas všimly, že s ní je někdy zvláštní atmosféra. Jenže pak přišlo léto. A jedna zmrzlina. „To je zbytečné. Na to nemáme.“ Byli jsme zrovna na zahradě. Děti si hrály v bazénku, já připravovala lehký oběd a tchyně přišla na návštěvu. V ten den bylo dusno, slunce pálilo a děti prosily, jestli si mohou dát zmrzlinu.

V lednici jsme měli jejich oblíbené nanuky. Z těch větších balení – koupila jsem je ve slevě, šest kusů za pár korun. Žádná vzácnost, ale pro ně radost. A tak jsem kývla: „Jasně, po obědě si dáte, ale ne teď, ať vám není špatně.“ Děti zajásaly, šly si dál hrát. A já šla na chvilku dovnitř. Tchyně zůstala venku s nimi. Když jsem se vrátila, čekalo mě ticho. Děti seděly na lavičce, tváře stažené, zmrzliny nikde. „Co se stalo?“ ptám se. A dcera říká: „Babička řekla, že to je zbytečný a že na takový věci nemáme.“ Zamrazilo mě. Nechápala jsem. Podívala jsem se na tchyni a ona jen pokrčila rameny. „No tak co, vždyť to jsou samý chemický blafy. A rozmazlují se dost.“ V tu chvíli to ve mně bouchlo.

„Promiň, ale z čeho jsi usoudila, že na to nemáme?“ zeptala jsem se. Tchyně se zatvářila dotčeně. „To je jen způsob výchovy, to neber osobně. Já jen že bych jim místo zmrzliny dala třeba ovoce. Děti si nemají zvykat na přepych.“ Přepych?! Za 8 korun? A to říká žena, která si ještě před týdnem odnášela domů dva řízky s bramborem v krabičce, kterou si sama donesla? Podívala jsem se na děti – jejich smutné oči, to nepochopení. A najednou mě zaplavil pocit, že tohle nemůžu přejít. Že i když je to moje tchyně, i když je to „jen zmrzlina“, jde o víc. O hranice. O respekt.

Tak jsem jí dala lekci. Tichou, ale jasnou. Od dalšího dne jsem se rozhodla některé věci změnit. Ne agresivně, ne s hádkami. Ale důsledně. Začala jsem vařit přesně tolik, kolik sníme. Když přišla „jen tak“, oběd už byl snědený. Káva? Jedna, pro mě. „Promiň, zrovna jsem si dělala poslední.“ Sladké? „Děti snědly, bylo vedro.“ A když přišla další nabídka: „Nechceš, že bych si odnesla trochu toho guláše, co voní až na chodbu?“ odpověděla jsem klidně, ale pevně: „Dneska je to na dvě porce. Zítra není čas vařit. Však víš – na to nemáme.“ Viděla jsem v jejích očích překvapení. A pak i záblesk pochopení. Neřekla nic. Ale už se sama neobsluhovala. Už nesahala do lednice, nekomentovala, co by si vzala. A hlavně – příště přinesla dětem nanuky. Sama. Bez slov, bez omluvy. Ale s vědomím, že přestřelila.

Nepřestala k nám chodit. Ani jsem to nechtěla. Ale dnes už ví, že nejsme kantýna. Že moje děti nejsou na okraji jen proto, že je „rozmazluju zmrzlinou“, zatímco ona si bere, co chce. A já jsem pochopila, že i ve vztahu s tchyní je potřeba mít hranice. A že není ostuda je nastavit. I když si pak připadáte jako ta zlá. Protože někdy je to jediná cesta, jak uchránit sebe, svůj domov a svoje děti před tím, aby vás někdo využíval – byť nevědomky. Nechtěla jsem ji trestat. Chtěla jsem, aby pochopila. A myslím, že pochopila. A od té doby si zmrzlinu dáváme všichni. Společně. Bez výčitek, bez poznámek, bez odepírání. Prostě tak, jak by to v rodině mělo být.