Článek
Obvykle to bývá složité vyjednávání, kdy se musím tvářit dostatečně zoufale, aby nakonec přikývla a s povzdechem přijala ten „těžký úkol“. Tentokrát se ale usmívala do telefonu a skoro radostně mi oznámila, že si na děti udělá čas. V tu chvíli mi mělo dojít, že se něco děje. Že něco chystá. Jenže já byla natolik nadšená představou volného odpoledne, že jsem neřešila, proč je najednou tak vstřícná. „Jen na pár hodin,“ upozornila jsem ji. „A prosím tě, žádné sladkosti, žádná pozdní večeře a hlavně – ať si klidně hrají, ale žádné šílenosti.“ „Ale prosím tě, miláčku,“ usmála se. Tohle byla druhá varovná vlna. Když tchýně říká „ale prosím tě“, znamená to, že se chystá udělat přesný opak toho, o co ji žádám.
Volné odpoledne - Svoboda
Vyšla jsem si do kavárny, prošla pár obchodů, dokonce jsem si dovolila chvíli posedět na lavičce jen tak, bez neustálého „mami, mami, mami!“. Už dlouho jsem se necítila tak lehce. A pak přišel čas jít domů. Už když jsem otevírala dveře, něco bylo špatně. Především – bylo ticho. Žádný křik, žádné dupání, žádné hádky o hračky. Tohle nebylo normální. S mými dětmi nikdy není ticho. A pak jsem vstoupila do obýváku. A tam stála moje tchýně. Uprostřed místnosti. S výrazem vítězného generála. „No konečně!“ usmála se, zatímco děti se na mě nadšeně vrhly. A pak jsem si všimla té proměny. Všechno bylo jinak.
Tchýně kompletně přerovnala byt
Nešlo jen o nějaké drobné úpravy. Můj domov, moje bezpečné místo, moje organizované království – všechno bylo jinak! Hračky? Už nebyly v boxech. Byly roztříděné podle „vhodnosti pro rozvoj dětské osobnosti“. Polštáře na gauči? Pryč! Protože prý „blokovaly energii v místnosti“. Kuchyně? Otevřela jsem skříň a místo toho, kde vždycky byla mouka, jsem našla čajovou konvici. A pak mě dorazil dětský pokoj. „Byl tu takový nepořádek,“ vysvětlovala s úsměvem, zatímco já se snažila vstřebat, že moje děti mají teď postele na opačných stranách místnosti, hračky jsou seřazené podle „metodiky Montessori“ a jejich oblíbené plyšáky někam schovala, protože prý „přeplňují prostor“.
Nevěřila jsem vlastním očím
„Co se to tady stalo?“ vydechla jsem. Tchýně se zatvářila jako anděl. „Uklidila jsem ti to tady.“ Uklidila? Otočila jsem se na děti, které si hned začaly stěžovat, že nemůžou najít svoje věci. „Babička nám všechno přesunula!“ vykřikl starší syn a zoufale hledal svého plyšového dinosaura. „Mami, kde jsou moje pastelky?“ volala dcera a vztekle kopla do hromady knih, které teď ležely na stole v úhledném komínku, protože „děti by měly číst, ne kreslit“. A já tam stála, neschopná slova.
Můj domov už nebyl můj domov
Můj pečlivě organizovaný prostor, moje pravidla, moje drobné chaosy, které mi dávaly smysl – všechno bylo fuč. Tchýně se na mě usmívala. „Mělo by to takhle být lepší. Trochu víc organizované, trochu víc výchovné. Takové, jaké by to mělo být.“ A to bylo ono. Ta poslední věta. TAKOVÉ, JAKÉ BY TO MĚLO BÝT. Jako bych to celé dělala špatně. Jako by můj způsob nebyl dost dobrý. Jako bych nebyla dost dobrá matka. Zhluboka jsem se nadechla. Počítala jsem do deseti. Pak do dvaceti. A pak jsem pochopila jednu věc.
Tchýně se nikdy nezmění
Vždycky bude mít pocit, že ví líp. Vždycky bude chtít věci „napravovat“. A vždycky se bude tvářit, že mi tím vlastně pomáhá. Tak jsem se na ni podívala, usmála se tím nejklidnějším úsměvem na světě a řekla:n"Děkuju. Ale teď mě omluv, jdu všechno vrátit zpátky." A začala jsem. Krabice na hračky zpátky. Polštáře na gauč. Pastelky na stůl. A když jsem konečně našla plyšáky dětí nacpané do komory, pochopila jsem, že tohle nebude poslední bitva. Ale příště? Příště už ji nenechám vyhrát.
