Článek
Nikdy jsem nechtěla psát o své sestře a o pozorování toho, jak svou přehnanou péčí a rozmazlováním ničí charakter svých dětí, a už nemůžu dál mlčet. Z normálních dětí se díky její opičí lásce staly nesnesitelné, sobecké bytosti.
Moje sestra Petra vždycky chtěla být dokonalou matkou. Když se narodil Tomášek, bylo jí třicet a konečně měla vysněné dítě. O dva roky později přišla Anička. A tehdy začal ten kolotoč přehnané péče a rozmazlování, který trvá dodnes.
Od začátku jim plnila každé přání. Nikdy neslyšely slovo „ne“. Když Tomášek ve třech letech chtěl tablet, dostal ho. Když Anička v pěti letech vyžadovala značkové oblečení jako její spolužačky, měla ho. „Chci, aby měly všechno, co já v dětství neměla,“ opakuje Petra.
Výsledek? Dnes je Tomáškovi dvanáct a Aničce deset. A jsou to děti, se kterými nikdo nechce trávit čas. Na rodinných oslavách terorizují ostatní, berou si věci bez dovolení, odmlouvají dospělým. Když nedostanou, co chtějí, následuje hysterický záchvat.
Petra jejich chování stále omlouvá. „Jsou jen temperamentní,“ říká, když Tomášek rozkope dveře, protože nedostal nejnovější iPhone. „Je citlivá,“ vysvětluje, když Anička na narozeninové oslavě spolužačky roztrhá dárky, protože nejsou pro ni.
Nejhorší je, že Petra nevidí, jak jim ubližuje. Myslí si, že jim dává lásku, ale ve skutečnosti z nich dělá neschopné, sobecké jedince. Ve škole mají problémy – učitelé si stěžují na jejich chování, spolužáci se jim vyhýbají. Ale podle Petry je chyba vždycky někde jinde.
Minulý týden jsem byla svědkem scény v supermarketu. Anička chtěla čokoládu. Když jí Petra řekla, že už jednu má, začala křičet, válet se po zemi a kopat do regálů. A co udělala Petra? Koupila jí tři čokolády, „aby byl klid“.
Tomášek je na tom ještě hůř. Ve dvanácti letech neumí základní věci – zavázat si tkaničky, uklidit si pokoj, připravit si svačinu. Všechno za něj dělá máma. „Je ještě malý,“ říká Petra. Ale není. Je to dvanáctiletý kluk, který by měl být schopen základní samostatnosti.
Když se snažím s Petrou mluvit o tom, že dětem svým přístupem škodí, odmítá to slyšet. „Ty nemáš děti, tak tomu nemůžeš rozumět,“ je její oblíbená věta. Má pravdu – nemám děti. Ale vidím, co její výchova způsobuje.
Děti nemají žádné hranice, žádná pravidla, žádnou zodpovědnost. Neznají hodnotu peněz ani práce. Všechno dostávají na zlatém podnose a berou to jako samozřejmost. A co je nejhorší – nemají respekt k nikomu a ničemu.
Petra si myslí, že jim dává všechno, co potřebují. Ale nedává jim to nejdůležitější – schopnost postavit se životu čelem, překonávat překážky, respektovat ostatní. Místo toho z nich vychovává narcistické jedince, kteří si myslí, že se svět točí kolem nich.
Skutečná rodičovská láska není o plnění všech přání. Je o stanovení hranic, učení zodpovědnosti, vštěpování hodnot. Je o přípravě dětí na skutečný život, ne o vytváření umělého světa, kde je všechno dovoleno.
Petře vzkazuji – probuď se, dokud je čas. Tvoje „opičí láska“ nedělá z tvých dětí šťastné bytosti, ale budoucí problémové dospělé, kteří se nedokážou vyrovnat s realitou života. A to není láska – to je ta nejhorší forma sobectví.
