Článek
Před pár měsíci mi šéf oznámil, že mi zvednou plat. Nebylo to žádné závratné zvýšení, ale přesto jsem byla ráda – znamenalo to, že si mě v práci váží. To jsem ale netušila, že pro moji kolegyni Martinu to bude doslova konec světa.
Nebylo to zadarmo
Ve firmě jsem pracovala už několik let. Přijali mě jako běžnou administrativní pracovnici, ale postupně jsem se naučila mnohem víc. Když někdo potřeboval pomoc s tabulkami, s prezentací, s něčím, co ostatní nebavilo nebo neuměli, přišla jsem já.
Nikdy mi nevadilo zůstat déle, když bylo potřeba dodělat projekt. Šéf si mě zavolal do kanceláře. „Jitko, dlouhodobě vidím, že jsi tu spolehlivá a děláš toho hodně. Chci ti poděkovat a od příštího měsíce ti zvyšujeme plat o pět tisíc.“
Byla jsem v šoku. Samozřejmě, že mě to potěšilo. Kdo by nechtěl víc peněz? A tak jsem si myslela, že to je dobrá zpráva. Jenže pro moji kolegyni Martinu to byla rána pod pás.
Když se z kamarádky stane nepřítel
Martina byla v kanceláři o pár let déle než já. Byly jsme si docela blízké. Chodily jsme spolu na obědy, povídaly si o životě, občas si postěžovaly na šéfa nebo na náročné klienty.
A tak jsem si nemyslela, že bude problém, když jí o zvýšení platu řeknu. „Ty jo, představ si, že mi šéf dneska oznámil, že mi zvednou plat!“ řekla jsem jí u kafe, úplně nevinně.
Myslela jsem, že mi pogratuluje. Že řekne něco jako: no to je super, zasloužíš si to! Jenže nic takového se nestalo. Jen na mě koukla a zamračila se. „Tobě? A to jako proč?“
Začalo to nenápadně
Ten den se mnou už nepromluvila. Myslela jsem si, že má prostě špatnou náladu. Jenže další dny se to jen zhoršovalo. Začala se mnou méně komunikovat, přestala se mnou chodit na obědy, když jsem něco potřebovala, jen pokrčila rameny.
A pak jsem začala zjišťovat podivné věci. Najednou se ke mně začaly dostávat divné řeči. „Jitko, prý se na tebe šéf dívá nějak podezřele, co?“ smál se jeden kolega. Nechápala jsem. „Jak to myslíš?“ „No, prý si to zvýšení platu asi něčím zasloužila, ne?“
A já v tu chvíli věděla, odkud vítr fouká. Martina začala šířit pomluvy. „Takhle ses k tomu dostala?“ Nejdřív jsem si říkala, že je to jen její uražená ješitnost. Ale pak jsem zjistila, že to začíná být vážné.
Šla jsem si sednout k počítači a zjistila, že někdo změnil můj rozvrh. Měla jsem přiřazené úkoly, které jsem neměla dělat, některé moje soubory byly přepsané.
A pak přišel vrchol
Když jsem šla kolem kopírky, zaslechla jsem, jak Martina mluví s naší kolegyní Janou. „Jitka to zvýšení určitě nemá za práci. Možná si šéfovi trochu přilepšila jinak, že jo?“
V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Stačilo. Došla jsem rovnou za ní. „Martino, můžeš mi říct, co tohle znamená?“ Podívala se na mě, jako bych jí snad ublížila já.„Tak promiň, že mi přijde zvláštní, že zrovna ty dostaneš přidáno a já ne,“ řekla s úšklebkem.
A v tu chvíli mi došlo, že ji ani nenapadlo, že bych si to mohla zasloužit. Že zatímco já dělala přesčasy, zatímco já pomáhala ostatním, ona jen čekala, že jí něco spadne do klína. A když to spadlo mně, nedokázala to unést.
Karma se postarala sama
Martina v pomluvách pokračovala. Já se snažila neřešit ji. Jenže jedna věc je pomlouvat kolegyni – a druhá začít si vymýšlet lži o šéfovi. Jednou si ji zavolali do kanceláře. A po půl hodině vyšla s rudým obličejem. Šéf zjistil, co dělá. A byl to konec.
Za týden dala výpověď. Nejvíc mě na tom celém mrzelo, že to byla žena, kterou jsem považovala za kamarádku. Jenže někteří lidé prostě nedokážou snést úspěch druhých. A místo toho, aby se snažili sami zlepšit, začnou nenávidět ty, kterým se daří. A co je na tom nejhorší? Že takovým lidem stejně jejich závist nikdy nic nepřinese.
