Článek
Vždycky jsem si říkala, že budu ta cool ségra, která přivítá každou jeho vyvolenou s otevřenou náručí. A pak přišla ona. Tereza. A já se proměnila přesně v tu osobu, kterou jsem nikdy nechtěla být.
Můj brácha Tomáš byl vždycky ten chytrý. Ten ambiciózní. Ten, který měl před sebou zářivou budoucnost. Vystudoval ekonomku, pracuje v nadnárodní firmě, mluví třemi jazyky. A pak si jednoho dne přivedl domů… ji. Blondýnku s umělými řasami, nastavenými rty a IQ pokojové teploty.
Seznámili se v nějakém klubu. Klasický příběh – ona servírka, on tam byl na firemním večírku. Prý to byla láska na první pohled. Já v tom vidím spíš chtíč na první pohled, ale co já vím o lásce, že?
Když ji poprvé přivedl na rodinnou večeři, snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila. Usmívala jsem se. Ptala jsem se jí na její zájmy (nakupování, Instagram a „cestování“, i když se ukázalo, že byla jen dvakrát v Chorvatsku). Poslouchala jsem její historky z práce, které většinou končily tím, jak nějaký zákazník ocenil její výstřih štědrým dýškem.
Ale pak se stalo něco, co jsem nemohla ignorovat. Chtěla se dostat do naší rodiny způsobem, který mi připadal… vypočítavý. Najednou byla nejlepší kamarádka s mojí mámou. Pomáhala jí v kuchyni (i když neuměla uvařit ani vajíčko). Zajímala se o tátovy rybářské historky (přestože bylo vidět, že ji to smrtelně nudí). Dokonce začala chodit na kávu s mojí babičkou!
„Není to milé, jak se snaží?“ říkala máma. „Konečně si Tomáš našel holku, která chápe, že rodina je důležitá.“
Ale já v tom viděla něco jiného. Viděla jsem kalkulaci. Strategii. Plán, jak se dostat do naší rodiny, do našich životů, do našich peněženek. Protože ano, nejsme bohatí, ale máme se dobře. Táta má firmu, máma zdědila dům po prarodičích. A Tomáš? Ten vydělává slušně a má před sebou skvělou kariéru.
Perfektní úlovek pro holku, která vyrostla na sídlišti, má jen výuční list a jejíž největší životní úspěch je, že jednou obsluhovala nějakého druholigového fotbalistu.
Možná jsem povrchní. Možná jsem snob. Ale nemůžu si pomoci. Když ji vidím, jak se chichotá nad každým Tomášovým vtipem (i když většině z nich evidentně nerozumí), jak se ho dotýká při každé příležitosti, jak mu říká „miláčku“ a „broučku“ a „tygříku“ (vážně, tygříku?!), něco ve mně se bouří.
A pak přišla ta poslední kapka. Zásnuby. Po pouhých osmi měsících vztahu jí Tomáš dal prsten. A ne ledajaký – diamant, který musel stát minimálně jeho dva měsíční platy. A ona? Samozřejmě, že řekla ano.
Od té chvíle se z ní stala Bridezilla. Všechno se točí kolem svatby. Kolem šatů. Kolem hostiny. Kolem svatební cesty (mimochodem, očekává Maledivy nebo aspoň Bali, nic míň). A samozřejmě, že chce, abych byla její svědkyně. Protože „budeme přece sestry“.
Ne, nebudeme. Nikdy nebudeme sestry. Sestry jsou ženské, který sdílejí hodnoty, zájmy, vzpomínky. Ženské, které se respektují, i když se někdy neshodnou. Ženské, které si rozumí na hlubší úrovni než jen „obě máme vagínu a rády nakupujeme“.
Ale co můžu dělat? Říct Tomášovi pravdu? Že si myslím, že jeho budoucí žena je povrchní, hloupá zlatokopka, která ho využívá jako vstupenku do lepšího života? Že si zaslouží někoho, kdo ho bude milovat pro to, kým je, ne pro to, co může poskytnout?
Zkusila jsem to. Jednou. Jemně. Opatrně. Naznačila jsem, že možná spěchají. Že osm měsíců není dlouhá doba. Že by možná měli počkat, než se líp poznají.
Jeho reakce? „Ty jí prostě nemůžeš přijít na jméno, co? Žárlíš, že jsem šťastný? Že jsem našel někoho, kdo mě miluje takového, jaký jsem?“
A v tu chvíli jsem to vzdala. Protože jsem pochopila, že je zaslepený. Že vidí to, co chce vidět. Že v ní vidí milující, oddanou ženu, ne vypočítavou zlatokopku. A kdo jsem já, abych mu bořila iluze?
Takže teď sedím a píšu tenhle článek, zatímco ona mi posílá fotky svatebních šatů a ptá se mě na názor. Jako bych byla její nejlepší kamarádka. Jako bychom byly spřízněný duše. A já se usmívám a říkám, že ty třetí jsou nejhezčí (i když jsou všechny příšerný – princeznovské, nadýchané, s korálkami a flitrami a krajkou a vším možným, co se na šaty dá nalepit).
Možná se mýlím. Možná je opravdu zamilovaná do mého bráchy. Možná ho opravdu miluje pro to, kým je, ne pro to, co má. Možná bude skvělou manželkou, matkou, členkou naší rodiny. Možná jednoho dne budu muset spolknout všechna ta ošklivá slova, která jsem o ní kdy řekla nebo si myslela.
Ale zatím? Zatím se nemůžu smířit s tím, že moje budoucí švagrová je hloupá husička. Že se vetřela do naší rodiny s úsměvem na tváři a kalkulačkou v hlavě. Že můj chytrý, úspěšný, ambiciózní brácha nevidí to, co je pro mě tak očividné.
A tak budu hrát svou roli. Budu její svědkyně. Budu se usmívat na svatebních fotkách. Budu předstírat, že jsem šťastná, že je součástí naší rodiny. Ale uvnitř? Uvnitř budu doufat, že jednoho dne prozře. Že jednoho dne uvidí to, co vidím já.
A možná je to tak v pořádku. Možná každá rodina potřebuje tu jednu osobu, která vidí věci takový, jaký jsou, ne takový, jaký by chtěla, aby byly. Tu jednu osobu, která řekne pravdu, i když ji nikdo nechce slyšet. Tu jednu osobu, která stojí stranou a pozoruje, jak se drama odvíjí, s vědomím, že nemůže nic změnit, ale může být připravená posbírat střepy, až se všechno rozpadne. Možná jsem to já. Ta sestra. Ta pozorovatelka. Ta, která čeká na nevyhnutelný.
Nebo možná jsem jen zahořklá, žárlivá mrcha, která nemůže vystát, že její brácha našel štěstí s někým, koho ona považuje za nehodného. Kdo ví? Čas ukáže.Mezitím budu dál odpovídat na její zprávy o svatebních šatech, dortech, kyticích a všem ostatním, co souvisí s „nejkrásnějším dnem jejího života“. Budu se usmívat, přikyvovat a předstírat, že jsem nadšená. Protože to je to, co rodina dělá. Podporuje se. I když si myslí, že ten druhej dělá obrovskou chybu.
A kdo ví? Možná se ukáže, že ta, kdo dělá chybu, jsem já. Možná je Tereza přesně tím, koho můj brácha potřebuje. Možná je její jednoduchost, její přímočarost, její schopnost žít v přítomnosti přesně tím, co vyvažuje jeho komplikovanost, jeho analytickou mysl, jeho tendenci žít v budoucnosti.
Možná jsou dokonalý pár. Možná budou mít krásný manželství, krásné děti, krásný život. A já budu ta hloupá, která to nedokázala vidět, protože byla příliš zaneprázdněná souzením, kritizováním, pohrdáním.
Ať je to jakkoliv, jedno je jisté – za tři měsíce budu stát vedle ní u oltáře, v šatech barvy lososové (její volba, samozřejmě), s kyticí v ruce a úsměvem na tváři. Budu předstírat, že jsem šťastná. Že jsem nadšená. Že jsem hrdá.
A možná je to tak v pořádku. Možná je to součást života, součást rodiny, součást vztahů. Ta nepříjemná, nepohodlná, nepřiznaná část, o který nikdo nemluví, ale kterou všichni znají.
Takže ano, nemůžu se smířit s tím, že má budoucí švagrová je hloupá husička. A nejvíc mě vytáčí, jak se snaží vetřít do naší rodiny. Ale budu s tím žít. Budu se usmívat. Budu předstírat. Protože to je to, co děláme pro ty, který milujeme. I když si myslíme, že dělají obrovskou chybu. A kdo ví? Možná jednoho dne zjistím, že ta, kdo dělal chybu celou dobu, jsem byla já.
