Článek
Jenže pak přišel ten den, kdy mi moje dvanáctiletá vnučka Karolína sdělila větu, která mi vyrazila dech. Bylo to v úterý odpoledne. Jako každý týden jsem Karolínku vyzvedávala ze školy, protože její rodiče končí v práci pozdě. Čekala jsem před školou, na sobě svůj oblíbený tmavomodrý kabát a šátek, který mi Karolínka sama dala k Vánocům.
Těšila jsem se, jak si cestou koupíme zmrzlinu, i když byl teprve březen. Byla to naše malá tradice – bez ohledu na počasí, vždy v úterý zmrzlina. Ovšem tentokrát, když vyšla ze školy, poznala jsem už z dálky, že něco není v pořádku. Normálně se na mě vždycky usmála a mávala. Teď šla se sklopenou hlavou, ruce v kapsách a pohled upřený do země.
„Ahoj, zlatíčko, jak bylo ve škole?“ zeptala jsem se, když došla ke mně. Neodpověděla. Jen pokrčila rameny. Myslela jsem, že dostala špatnou známku nebo se pohádala s kamarádkou. Běžné dětské trápení. „Nechceš jít na zmrzlinu?“ zkusila jsem ještě. Zavrtěla hlavou. „Půjdeme rovnou domů, jo?“
Celou cestu autobusem mlčela. Až když jsme vystoupily a šly parkem, najednou zastavila a zvedla ke mně oči. „Babi, nemohla by mě od příštího týdne vyzvedávat mamka nebo taťka?“ Překvapilo mě to. „Ale Karolínko, vždyť víš, že pracují. Proto tě vyzvedávám já.“ Zašklebila se a kopla do kamínku na chodníku. „Jo, ale… Víš, holky ze třídy mi říkají ta s tou starou babičkou. Je to trapný.“
Ta slova mě zasáhla jako facka. Jako by mi někdo vrazil nůž do srdce a ještě s ním otočil. Stará babička? To jsem já? Ta, které visí oči v důchodovém věku u televize a neví, co je Instagram? Nevěděla jsem, co říct. Jak se mám bránit? Vždyť já jsem skutečně stará – alespoň v očích těch dětí. Ale v mých očích? Ve svých vlastních očích jsem pořád ta samá Marie, která kdysi tancovala na diskotékách a chtěla cestovat po světě. „Chápu,“ řekla jsem a snažila se, aby v mém hlase nebyl slyšet ten náhlý smutek. „Promluvím s maminkou. Určitě něco vymyslíme.“
Ten zbytek dne byl podivný. Karolínka se vrátila ke své normální náladě. Udělaly jsme úkoly, povídaly si o knížce, kterou četla do školy. Všechno jako vždy. Jen já jsem tam seděla s tou bolestí v hrudi. Když si pro ni přišla dcera, prohodily jsme jen pár slov. Neměla jsem odvahu jí říct, co se stalo. Bylo mi to trapné, jako by ta Karolínčina slova byla moje selhání.
Doma jsem si pak stoupla před zrcadlo a dlouho se na sebe dívala. Co vidím? Šedé vlasy, které si už pět let barvím na jemně kaštanovou. Vrásky kolem očí a úst. Ruce poznamenané artritidou. Ale pořád to jsem já. Jak to říct… Jako když máte nový obal na starou, ale stále oblíbenou knížku. Obsah zůstává stejný. Jen to zvenku vypadá jinak.
Tu noc jsem skoro nespala. Převalovala jsem se a přemýšlela. Co jsem mohla udělat jinak? Oblékat se moderněji? Nestát tak nápadně před školou? Nebo se prostě smířit s tím, že stárnutí je přirozené a nevyhnutelné? Ráno jsem zavolala své dceři a všechno jí řekla. Čekala jsem možná utěšování, možná rozpaky. Ale ona se rozesmála.
„Mami, víš, co mi Kája včera řekla, když jsme šly domů? Že už se nemůže dočkat, až bude úterý, protože jí Jolana závidí, že má tak cool babičku, která s ní chodí na zmrzlinu i v zimě.“ Byla jsem zmatená. „Ale říkala mi, že jí spolužačky říkají ‚ta s tou starou babičkou‘.“
„Jo, to je pravda. Ale to byla Jolana, která to řekla jednou, a ona si toho všimla. Ale pak té samé Jolaně vyprávěla, jak s tebou jezdíte na kole a jak jsi loni skočila do bazénu šipku. A teď ta Jolana říká, že jsi vlastně hustá. Dokonce se ptala, jestli by příště mohla jít s vámi na tu zmrzlinu.“
Měla jsem pocit, jako by ze mě spadl kámen. Byl to takový pocit úlevy, že jsem se rozplakala. Ne proto, že by mi to nějak lichotilo, ale proto, že jsem si uvědomila, jak zbytečně jsem se trápila. Jak snadno jsem uvěřila, že ta nálepka „stará babička“ je to, co mě definuje. A přitom to byl jen jeden pohled, jeden moment, jedna věta.
Když jsem příští úterý stála před školou, měla jsem na sobě tmavomodrý kabát, šátek od Karolínky a úsměv. A když vyšla ze školy, nebyla sama. Vedle ní poskakovala pihatá dívenka s copánky. „Babi, to je Jolana. Může jít s námi na zmrzlinu?“ „Jasně, že může,“ odpověděla jsem a usmála se na to děvčátko. „A víte co? Dneska si dáme dvojitou.“ Stará? Možná. Ale po svém. A s čokoládovou zmrzlinou v ruce.
