Článek
Pořád otázky. A Bože, proč tohle a proč zase tohle. U každého čtení tisíc otázek. Třeba Mojžíšovis řekl, co má dělat. Proč to nevím já? Málo se o to modlím? Vždyť ty víš, co potřebujeme dřív, než na to přijdeme my sami. A jsem zase tam, kde jsem byla.
Nebo ne? Nebo se na tohle všechno mám vykašlat a chvíli nemyslet? Nechat se utápět v radosti a naději a ve tvé lásce? No proč ne. Představa je to hezká.
Chceš se zasmát? Tak ti řeknu, jak si to tam nahoře představuju. První mě uvítá pan Ježíš. Nekonečně dlouho mě obejme a uzdraví všechny moje bolístky z tohoto světa. Projdeme spolu můj život a On mi řekne, že co, jsem dělala, bylo dobré, nebo mě to mělo přiblížit víc k Bohu. Všemu dá najednou smysl. Nebude me soudit, ale bude šťastný stejně jako já, že tam jsem. Tak co, Bože, přijde ti to vtipné? Počkej, budu pokračovat. (Stejně už to dopředu všechno víš. - A propos… Není to trochu nuda?)
Dobře, tak pokračuju. Pak mě budou vítat mí zemřelí příbuzní. Mocná rodiče, ale rozhodně prarodiče a praprarodiče, možná i další. A také lidi, kteří nejsou z rodiny, ale mám je moc ráda. No ale záleží na tom, kdy umřu. Teď se fakt nechystám, mám rodinu, nemůžu je tady nechat, i když vím, že ty by ses postaral.
No a pak už budu přebývat v čiré radosti, protože u Tebe je věčná radost a věčná slast. Teď přemýšlím, kdo ze známých mě k Tobě předešel. Bude tam čekat taky Abbé, aby mě přivítal? Vždyť jsem podle něj kostelní bába. Třeba už to bude vidět z jiného úhlu pohledu a bude tam. Nebo otec Otmar? Byla jsem ještě děcko. Nebo třeba otec Pio? To by byla čest, kdyby si na mě takový světec vzpomněl. Jednu dobu jsem se k němu modlila hodně, i když se strachem, že mě pošle pryč, jak to udělal mnoha kajícníkům. Jsem těle. Vím to, ale nevím, jak to zlepšit. Chvilku se dovedu chovat rozumně, ale přetvařovat se nejde dlouhodobě a ani to nejsem já.
Už budu končit, ráno vstávám. Děkuju, žes me vyslechl. Užij si slavné Kristovo vzkříšení, které veškerou tmu ve světlo promění.
Aleluja.
