Článek
Jako mladý student lesnické školy jsem věřil, že pečovat o les je správná věc a během čtyř let studia jsem už tehdy pochopil, že je to omyl. Jak moc ten omyl velký byl, to jsem však netušil. Byl jsem součástí průmyslového zpracování lesa. Vše bylo nastaveno na dřevní hmotu, tedy zisk a jeho neustálou obnovu. Po létech jsem pochopil to magické slovo „obnovitelných zdrojů“, mezi které se les a stromy počítají. Obnovitelnost totiž znamená, že můžete daný ekosystém neustále zneužívat, těžit, ničit, sázet, rádoby obnovovat a znovu ničit a neustále se na tom vydělávají peníze a zasycujete poptávku po stavebním materiálu, výrobcích ze dřeva, nábytku a samozřejmě papíru. Říká se tomu lesní hospodářství a naše lesnické školy k tomu vzdělávají tisíce studentů a absolventů lesnických škol. Většina z nich se neptá, zda to je správné a je to pro ně práce a živobytí. Z lesů se stal obnovitelný zdroj bez zohlednění biodiverzity. Základní informace o funkčnosti ekosystému, o možné bezzásahovosti či o tom, jak se v takovém hospodářském lese žije divokým zvířatům a jak je tento les úživný, taková témata nikdy nešly do hloubky. Byla však jiná doba a tohle ve školních osnovách lesnických škol prostě chybělo. Rozhodl jsem se tehdy, že nepůjdu proti svému přesvědčení, poněvadž já chtěl chránit přírodu, a ne naopak. Psal se rok 1992 a nikdo neměl tušení, co přijde v dalších letech.
Takto vypadá les v CHKO Broumovsko v České republice. Není to zrcadlo naší proti-přírodní společnosti, lesnictví a lhostejnosti?
Prozření přišlo na Sumatře
V letech 2009 až 2020 jsem zasvětil svůj život ochraně pralesů v Indonésii na Sumatře a zde si teprve uvědomil ten obrovský omyl zásahových, tedy hospodářských lesů, a to dokonce i v národních parcích, jako je tomu u nás v Česku nebo na Slovensku. Pochopil jsem, že je to jeden obrovský přešlap, kdy se nám někdo snaží celá desetiletí namluvit, že máme funkční národní parky a chráněná území, ale přitom se v nich může lovit, kácet, těžit, vyvážet z nich dřevo po kamionech, může tam devastovat těžká těžební technika, ničit lesní cesty a my se tváříme, že chráníme přírodu a že tohle všechno je toho součástí. Není! Neznalý občan si to neuvědomuje, poněvadž se do takového prostředí narodil a přijde mu to normální, poněvadž je to společenská norma. Smrkové nebo v lepším případě bukové monokultury a v nich vládnoucí Lesy ČR. Lidé na vesnicích nemají srovnání s tím, jak fungují chráněná území v environmentálně vyspělejším světě bez myslivosti a systémového lesnictví, tedy to berou jako danou věc. Smutné na tom je, že takových vyspělejších krajin je celá řada a to včetně zemí Afriky, Asie či Střední Ameriky. Kde jsme zaspali?
Právě na Sumatře jsem poprvé viděl, že národní park je skutečně chráněným územím a nesmí se tam legálně a logicky ani nelegáně těžit, lovit a dokonce je zpoplatněn pro turisty vstup. Na hranicích s NP Gunung Leuser jsme vykoupili v nefunkčním ochranném pásmu nějakých 175 hektarů území a vybudovali zde soukromou pralesní rezervaci Green Life v plné bezzásahovosti! Splněný sen o ochraně přírody. Začali jsme v roce 2009 prvními čtyřmi hektary a pokračovali dále. Mnohé z těch pozemků byly v minulosti vypáleny nebo osázeny kaučukem, ale základem bylo, že to leželo na hranici s chráněným územím, jenž mělo kolem 8 milionů hektarů panenských pralesů. Lidé se ptali, zda budeme v rezervaci sázet stromy, ale po několika zcela zbytečných pokusech jsme dospěli k finálnímu závěru: „Příroda to zvládne sama a bez nás!“ Jediné, co po nás příroda potřebovala bylo, abychom pozemky vykoupili a dali do bezzásahového režimu a chránili rezervaci proti-pytláckou hlídkou Green Patrol, kterou jsme založili v roce 2013. Část kaučuků byla odstraněna. Nic jiného nebylo nutné, jen udržovat stezky, hranici s národním parkem, která byla označena cedulemi s informacemi a stejně tak vnější hranici rezervace. Postupně byla rezervace osazena fotopastmi. Šli jsme cestou nejčistší ochrany přírody bez kompromisů. Žádné sázení, žádné líbivé fotky u vysázeného stromečku s velkookými dětmi. Tohle jsme zjistili, že není nutné, ba naopak spíše zavádějící. Klíčem bylo nechat to napospas největšímu umělci a tvůrci, kterým je příroda. Po pár letech jsme viděli obrovské změny, návrat hmyzu, obojživelníků, ptáků, plazů, savců, růst stromů byl bleskový a vše bylo přirozené. Slabí uschnuli, silní rostli. Do potoků se vracely ryby a sladkovodní želvy. Brzy jsme nacházely stopy tygra, poněvadž se vrátili jeleni sambaři a divoká prasata a dokonce se jednoho dne objevila i rodina slonů sumaterských. Zde jsme pochopili, že máme jako lidstvo naději, pokud se zachováme správně, tedy že budeme vykupovat pralesy bez vedlejších zájmů. Viděli jsme, že prales je skutečně velmi rychle obnovitelný ekosystém, který sice lidé mohou zničit, ale on se vrátí, pokud dostane opět prostor a čas. Nesmí však dojít ke zničení obrovských ploch, zejména pro výsadbu palem olejových, eukalyptů nebo sóji. Pak je návrat velmi komplikovaný, poněvadž se totálně změní mikroklima daného prostředí, voda v půdě, vzdušná oblačnost a krajina je otrávená chemickými látkami používanými v zemědělství, zejména herbicidy a pesticidy. Zmizí biodiverzita a ekosystém se zcela rozpadne.
Ochrana biodiverzity jde ruku v ruce se záchranou ekosystémů. Právě orangutanům hrozí vyvraždění v důsledku devastace deštných pralesů.
Hodně lidí podporovalo tuto super vizi v podobě vykupování pralesů a pozemků na hranici s NP Gunung Leuser v letech 2013-2020, ale pak přišel covid a došlo k velkým změnám v myšlení lidí a celé společnosti. Navíc jsme řešili dosti zásadní vlastnické problémy s rezervací na Sumatře, což jsme v té době brali velmi tragicky. Rezervace nakonec zůstala v rukou indonéských kolegů, kteří se k nám nezachovali příliš férově, ale rezervace zůstala dále a my si po letech uvědmili, že není podstatou kdo prales vlastní, ale že tam prostě je. Aktuálně máme vizi se tam v červnu 2025 opět vrátit a postavit to zpět na nohy v naší energii. Na myšlence tvorby soukromých biosferických rezervací to neubralo na významu a proto bylo a je třeba pokračovat.
Jak skutečně zachránit divokou přírodu i nás samotné?
Teplota povrchu Země a zejména oceánu stoupá, mění se počasí, dochází k zásadním klimatickým změnám a hlavním důvodem je více než 8 miliard konzumujících lidských bytostí a devastace původních ekosystémů. Dokud nezastavíme právě úbytek pralesů a lesů obecně, dokud nezastavíme přelovování oceánů, můžeme se třeba postavit na hlavu a situace se bude zhoršovat. Kudy se tedy vydat?
Matematika záchrany pralesů je jednoduchá a je až neuvěřitelně snadné zachránit ekosystémy a biodiverzitu a tím i stabilizovat klima, ale to by to museli lidé pochopit. 1 ar pralesa stojí průměrně 900 Kč, při jednom milionu lidí, kteří se rozhodnou zachránit ar pralesa je to 10 000 hektarů! Představme si, že bychom takto dokázali s jedním milionem lidí zachránit ar pralesa za každého z nás měsíčně? To jest za rok 120 000 hektarů a to se bavíme jen o jednom milionu uvědomělých lidí s částkou, kterou běžně necháme na jedné dobré večeři pro dva v restauraci. Kde je však onen háček? Je jich hned několik. Za prvé závist a nepřejícnost, ale zde s tím nepohneme. To je duševní choroba. Dále je to nedůvěra a většina lidí se na vás dívá svým úhlem pohledu a vidí v tom podraz, čemuž se v dnešní době ani nelze divit. Třetí brzdou je příliš mnoho projektů na ochranu pralesů a každý hraje sám za sebe ve svém vlastním regionu. Z neziskového sektoru se stalo nečitelné prostředí a usadilo se tam příliš mnoho vypočítavých lidí, tedy ta nedůvěra je základní problém. Hodně v tom sehrálo roli obchodování s emisními povolenkami, které záchranu pralesů znedůvěryhodňuje a tlak na pilu ohledně Green Deal, který lidi doslova odtáhl od důvěry v ochranu přírody. Ani malá Gréta tomu moc nepomohla svojí úporností. Byl to však záměr nebo jen hloupost a špatná strategie?
Soukromá biosferická rezervace Green Life v Kostarice má 156 hektarů a tvoří důležitý blok hranice NP Tapanti s ještě dalšími dvěmi rezeracemi.
Na základě zkušeností z Indonésie jsme v roce 2021 zřídili naši druhou projektovou rezervaci v Kostarice, taktéž s názvem Green Life. Ta má dnes 156 hektarů a je zcela unikátní, navíc zde není onen vlastnický problém, jako na Sumatře, tedy v Kostarice můžete pozemky reálně vlastnit. Myšlenka Green Life byla vždy čistá a unikátní, bez jakéhokoli zájmu se na ní osobně obohacovat. Prostě šlo o přírodu a divoká zvířata. Naším heslem bylo a je: „Vykupme pralesy dříve, než je vykoupí ti, kteří je chtějí zničit!“ Logické je vytváření podmínek pro lidi, kteří se o to starají a to ať na Sumatře či v Kostarice. Základem není divokou přírodu jen vykoupit, ale pak ji musíte ještě ochránit před pytláky!
Greenwasching na vzestupu, aneb těžko rozlišitelná pravda a lež
S příchodem Green Deal, který se stal s tlakem pro veřejnost sprostým slovem, se hodně věcí v ochraně přírody změnilo. Část lidí se zděsila informací o klimatické změně a propadli panice, zatímco většina lidí to odmítla. Z klimatu se stalo špatně uchopené téma, jenž se zpolitizovalo a zneužilo opět pro obchodní i mocenské zájmy. V okamžiku, kdy se k tomu začali vyjadřovat politicky nedůvěryhodné osoby a začal přicházet diktát z Bruselu, tak pro mnoho lidí to byl blok a odsouzení ochrany přírody jako celku. Komu se to hodilo do strategie můžeme jen hádat, ale rozhodně to ochraně životního prostředí neprospělo. Pojďme se však podívat na celou věc objektivně a s odstupem času.
Ano, jako lidstvo máme obrovský problém se životním prostředím. To se nedá popřít. Důvod? Osm miliard lidí, konzum, nenasytnost a touha se mít lépe a lépe. S příchodem moderních technologií je zapotřebí nových zdrojů lithia, kobaltu a dalších surovin, což má pro životní prostředí nedozírné negativní dopady (1). V již tak zničeném životním prostředí budou korporace a těžební společnosti pokračovat v devastaci s mnohem dokonalejšími technologiemi těžby a to včetně těžby na mořském dně. My se v devastaci nezpomalujeme, my naopak tvrdě zrychlujeme a pomáhá nám k tomu zelené PR a to je zlé. Právě z tohoto důvodu se Green Deal nedá věřit, poněvadž nezohledňuje divokou přírodu, ale vytváří politické podmínky pro ještě větší devastaci ve jménu záchrany klimatu a to je podvod. Zatímco se nám někdo snaží vnutit myšlenku, že bude nutné přestat topit v krbech dřevem, tak po celém světě hoří nekontrolovaně požáry založené člověkem ve jménu získávání zemědělské půdy? Prý klima? Nikoliv, benzín! Rozšiřování plantáží palem olejnatých a sóji, to je kritická situace pro životní prostředí a úbytek deštných pralesů a dalších ekosystémů. Oteplování? Rozhodně ano, ale proč? Úbytek lesů po celém světě, tedy se mění logicky i klima s úbytkem vzdušné vlhkosti, kterou právě vytváří pralesy a lesy. Ty jsou totiž klimatizací Země. Co to má za následek? Oteplování oceánu, poněvadž ten absorbuje až 80% tepla z atmosféry. Co má za následek oteplování oceánu? Tání ledovců, tedy zvedání mořské hladiny. Dále oteplováním povrchových vod oceánů dochází k většímu výparu vody do atmosféry a tím se nám tvoří obrovská mračna, dochází k apokaliptickým dešťovým srážkám a hurikánům. Tohle je globální oteplování a právě toto je problém. Devastace původních ekosystémů a odlesňování! Místo toho však politika řeší klima, města, auta, elektromobilitu a spalovací motory, dotace na solární panely a zákaz topení dřevem. Celé je to obráceně. Buď jsou politikové opravdu tak hloupí a environmentálně neznalí, nebo je to úmysl. Co ti vědci a klimatologové? Pro kterou stranu pracují a kdo platí jejich výzkumy? Musk a jeho Tesla nebo firmy vlastnící koncese na těžbu fosilních paliv?
Záchrana přírody po česku. Sázíme, kácíme, sázíme a kácíme
V Česku jednoho dne přišla na scénu myšlenka a projekt „Sázíme Česko“, z něhož se na základě posledních mediálních informací zejména marketingový fenomén a IT projekt, který však s ochranou přírody a lesů nemá až tak moc společného (2). Lidem se to prostě líbí, poněvadž člověk rádi věří na první pohled líbivým a hlavně jednoduchým myšlenkám. Prostě sázíme stromečky s úsměvem a bez konfliktů s těmi, kteří lesy ničí a vydělávají na tom (kůrovec to ani zdaleka nebyl), navíc to je doma, je to uchopitelné, lidi mohou platit sázení stromků, sami se nezapotí a už se neptají, zda je to realizovatelné, kdo to vysadí, kde se to bude sázet, kde se seženou semenáčky a hlavně jaký je skutečný účel této líbivé marketingově skvěle zpracované kampaně. Jako bývalý student lesnické školy jsem k tomu byl skeptický a jako ochránce pralesů mi z toho jde hlava kolem.
Lidem a firmám se prostě greenwasching líbí více, je pro ně pochopitelnější a spočitatelnější. Chtějí vědět kolik jejich firma zafinancuje stromečků, které pak budou „velkolepě“ růst pro budoucí generace, tedy spíše pro budoucí dřevozpracující průmysl. Vše se spočítalo, krásně zpracovalo, nafotilo a velká zelená záchrana světa byla na světě. Zda to bude fungovat, na to už se nikdo moc neptal. Proč taky, bylo zasazeno a tím pádem hotovo. Stačil ten první líbivý krůček pro firemní zelenou PR a jedeme zpátky byznys. Sázíme stromky, planeta je zachráněna, klima je stabilizované, jen musíme platit a přizpůsobit se novým pořádkům! Green Deal v praxi a někdo v tom prostě umí chodit. Po pár letech se ukazuje, že je to jen další greendealová PR zelené kampaně bez hlubšího významu pro ekosystémy a jejich funkčnost. Proč? Protože musíme chránit staré lesy a ne je kácet a pak financovat jejich obnovu výsadbou sazenic. Celé to je obráceně!
V průběhu let se objevil na scéně další líbivý projekt s názvem „My Trees“, který mi dlouho nedával spát. Opět za ním stáli naši krajánci a měli úžasný marketing. Výborně mediálně zpracovaný projekt, líbivé politika úsměvů a dárečků. Záchrana planety a ještě můžeš vydělat! Wau, no kdo by to nechtěl? Investiční projekt v ochraně přírody a pralesů? Kdo to kdy slyšel? Dokonce jsme se se zakladatelem sešli osobně a zjistili, že do žádné spolupráce nejdeme. Tvářilo se to jako projekt na ochranu pralesů, ale byl to zelený byznys. Zatímco by lidé měli podporovat vykupování pralesů, tak místo toho platí za stromy na výsadbu někde v Kolumbii a ty stromy jsou eukalypty, tedy plantáže průmyslových dřevin! Na co se sází eukalypty? Na výrobu papíru! Zelený byznys! Bylo nám řečeno, že takto vznikají plantáže, díky nimž se pak nebude muset kácet primární prales. Zní to hezky, ale tak to prostě nefunguje. Pralesy se budou ničit tak dlouho, dokud nějaké budou stát a nebo dokud je nebude vlastnit někdo, kdo je nenechá zničit.
Moc rád bych se mýlil, ale mám obavu, že nikoliv. Ochrana pralesa může fungovat pouze tehdy, když vykupujeme primární či sekundární pralesy a necháváme je na pokoji a střežíme je. Nelze chránit pralesy tím, že budeme pěstovat eukalyptus a z toho vykupovat prales. Stejně tak nelze chránit zvířata tím, že z trofejového lovu budeme financovat jejich ochranu. Vládám se věřit nedá, jedinou cestou je soukromé vlastnictví v rukou lidí, kterým jde skutečně o ochranu ekosystému a biodiverzity. Pokud se však z výkupu pralesa stane byznys, tak ten nakonec zastíní zájem ochrany přírody. Záchranu ekosystémů musí dělat ochranáři a byznysmeni to mají financovat, ne obráceně.
Jak by to teda mělo ideálně fungovat, když chtějí lidé zachraňovat pralesy?
Tropické deštné pralesy rostou v rovníkových částech světa, tedy v JV Asii, zejména Indonésii, Malajsii a Papuy Nové Guiney, dále v rovníkové Africe, zejména v DR Kongo, v Jižní a Střední Americe. To jsou místa, kde lze zachraňovat deštné pralesy. Pak je třeba si uvědomit, kde je jaká politika a vláda, systém a podle toho si člověk musí srovnat v hlavě, zda je to taková činnost v daných zemích reálná, nebo spíše sebevražedná. Dále je nutné vědět, že tento svět nestojí jen na deštných pralesích, byť jsou klíčovým lesním ekosystémem Země. Máme zde také horské mlžné pralesy, suché tropické, též monzunové pralesy, mangrovové pobřežní lesy, dále lesy mírného pásma a největší lesy světa, boreální tajgu. Každý zachráněný kus lesa je důležitý, ale aby to dávalo fakt smysl, držel bych se několika zásad:
1) vykupovat pralesy či lesy na smysl na hranicích s chráněnými územími, tím je rozšiřovat a zároveň zajišťovat ochranu jejich hranic před pytláctvím a ilegálním dřevorubectvím.
2) Rezervace vznikající na hranících s chráněnými územími mají smysl pouze tehdy, pokud je chráněné území bezzásahové, tedy žádný lov a těžba, či výstavba v národním parku. Tím se nám obrovsky sužuje počet zemí, kde to dává smysl. Smutné je, že tohle nedává smysl tam, kde vládne krajině lesní hospodářství a myslivost a nebo by takové lesní celky musely být skutečně obrovské v tisících hektarech, musely by být výjmuty z lesního hospodaření, těžebních plánů a též z výkonu práva myslivosti. To je však velký oříšek a práce pro armádu právníků.
3) Pokud je rezervace na hranicích s národním parkem, tak ten vám zajišťuje biodiverzitu, tedy se vám automaticky divoká zvířata stávají součástí vaší rezervace a rozšiřují svá teritoria. Funguje to!
4) Taková rezervace na hranici s bezzásahovými chráněnými územími je komplexní a hotová od prvního dne, kdy ji zachráníte a vykoupíte. Osází se sama, zvířata se vrátí samy, jen rezervaci musíte označit a chránit před pytláctvím a ilegálním dřevorubectvím, či průnikem ilegálů do národního parku. V takové rezervaci musí být strážní systém nejenom v podobě hlídek, ale též fotopastí. Zde už je to konfliktní část projektu, do které se každému nechce, ale bez tohoto bodu to nedává smysl. Pokud je vaším cílem ochrana divoké přírody a biodiverzity, konfliktům se nevyhnete.
Green Patrol, proti-pytlácká hlídka chránící prales na Sumatře a monitorující tygry sumaterské v NP Gunung Leuser.
Tohle by mohl být jakýsi etický a strategický vzor a účel vznikajících soukromých biosferických rezervací, pokud chce někdo hovořit o ochraně přírody a biodiverzity. Všechno ostatní zavání jiným záměrem. Pokud taková rádoby rezervace leží obklíčená civilizací, mezi vesnicemi, plantážemi, zemědělskými pozemky, či pastvinami, není zde předpoklad pro její funkčnost. Je to jen zelený ostrůvek beznaděje, kde si většinou plní nějaký chytrák svůj životní sen za cizí peníze a tváří se jako zachránce pralesů.
Taková funkční rezervace by měla být buď na hranicích s chráněným územím, nebo je jejím záměrem vytvořit biokoridor mezi chráněnými územími či jinými rezervacemi a tím umožnit zvířatům migraci. To jsou jediné dva smyslupné záměry vzniku soukromých biosferických rezervací, aby se dalo hovořit o ochraně přírody. Zde pak mohou probíhat dobrovolnické programy vedoucí k ochraně daného území nebo pro vzdělávací účely. V případě ekoturistiky musí taková činnost sloužit k financování chodu rezervace a její ochrany. Ekoturistika by se neměla stát masovkou, ale každá rezervace by měla mít svůj limit návštěvníků a zohledňovat klid zvířat. Nikdy by se zde neměla zvířata krmit! Pokud tomu tak není, není to biosferická rezervace, ale nějaký jiný, většinou osobní podnikatelský či životní záměr, který si na ochranu přírody, biodiverzity a pralesů jen hraje a tahá z lidí za tímto účelem peníze.
Kde takové rezervace spolek Justice for Nature vytvořil?
Ta historicky první leží na hranicích s NP Gunung Leuser na Sumatře. Jedná se o unikátní místo, které chrání hranici parku, spolupracuje s rangery parku, má svoji vlastní protipytláckou hlídku Green Patrol a provádí ochranný monitoring tygrů sumaterských v NP Gunung Leuser. Má rozlohu 175 hektarů v nadmořské výšce 160 - 300 m.n.m. Tento projekt se zabývá ochranou tygrů, slonů a orangutanů. Rezervace je oficiálně v rukách indonéských neziskových organizací, které podporujeme. Tato rezervace leží u vesnice Batu Katak.
Druhou rezervaci Green Life byste našli v Kostarice na hranicích s NP Tapanti v pohoří Talamanca Cordillera. Jedná se o 156 hektarů pralesa v nadmořské výšce 1100 - 1600 m.n.m.. V této rezervaci jsou chráněny pumy, oceloti a tapíři. Tato rezervace navazuje na další soukromou rezervaci El Copal a ta na další soukromou rezervaci. Takto vzniklo mnoha kilometrové ochranné pásmo mezi NP Tapanti a civilizací, které monitorujeme a jsme ve spojení s rangery a státní ochranou přírody SINAC. Tato rezervace leží v horách nad vesnicí Pejibaye v Kostarice.
Třetí rezervaci hodláme budovat na hranicích s NP Santa Rosa opět v Kostarice, kde se jedná o ochranu hranic národního parku a ekosystém suchého tropického pralesa s jaguáry a je zde velký problém s pytláctvím. Tuto třetí rezervaci bychom chtěli začít tvořit od roku 2025 a bude mimořádně důležitá!
Soukromé biosferické rezervace by měly sousedit s národními parky nebo vytvářet biokoridory mezi parky a rezervacemi, aby to dávalo skutečně smysl.
V Kostarice lze půdu vlastnit, tedy je vše napsáno na naši organizaci. To činí z kostarických projektů jistotu ve vztahu k pozemkům, ale na Sumatře je to vyváženo obrovskou potřebou a nutností zdejší pralesy a biodiverzitu chránit před zničením. Dokud se do mise na vykupování pralesů a vytváření biosferických soukromých rezervací nezapojí lidé movití, firmy a korporace, bude velice složité přesvědčit i veřejnost.
Podmořská rezervace?
V roce 2025-2026 plánujeme několik speciáních potápěčských a námořních expedic s naší projektovou lodí The Spartan na podmořskou horu „Rep 1966“ a v případě objevení unikátního ekosystému a biodiverzity budeme zpracovávat report pro státní ochranu přírody SINAC ohledně návrhu na vznik podmořské rezervace či národního parku. Ochrana podmořského světa a jeho biodiverzity je mimořádně důležitá cesta Justice for Nature.
Proč to děláme a co je to 30×30?
Český spolek Justice for Nature je od roku 2018 členem International Ranger Federation a v roce 2024 se jeho členové zúčastnili již třetího světového kongresu, tentokrát ve Francii. Právě zde byla představena mezinárodní výzva a cíl 30×30 (3), což znamená zřídit do roku 2030 30% bezzásahových území pro divočinu na Zemi. Ať už se bude jednat o národní parky v rukou států nebo o mezinárodní parky na otevřeném oceánu pod OSN, či malé soukromé rezervace, na kterých se mohou podílet firmy, společnosti, školy, prostě veřejnost, tak to je cesta, k níž se spolek Justice for Nature připojil a stává se jejím vykonavatelem v rámci svých projektových činností v JV Asii a Střední Americe. Tato bitva za záchranu divočiny, na níž stojí a padá klimatická rovnováha, je klíčovým programem 30×30. Konflikt o záchranu divoké přírody se neodehrává ve střední Evropě, ale právě v JV Asii, rovníkové Africe, střední a jižní Americe. Zde by mělo vznikat nejvíce rezervací, které budou bezzsásahové a místní lidé budou mít práci jako komunitní rangeři. Právě tam je největší podíl pralesů a biodiverzity. Tohle by měl ekonomicky stabilní svět podporovat a ne se podílet na ničení ekosystémů.
30×30 je nejpůsobivější řešení hledání cesty k obnově ekosystémů a biodiverzity, což je klíč k rovnováze v přírodě i na Zemi.
Justice for Nature není na této cestě žádným nováčkem a právě z těchto důvodů se snaží ukázat cestu odborné i laické veřejnosti, firmám, bankám a korporacím, poněvadž rovnováha životního prostředí, kterou pomalu ztrácíme, je v rukou nás všech. Není čas na ukazování prstem a rozhodovat, kdo může a nemůže přírodu chránit na základě svého etického firemního kodexu. Naopak ty společnosti, které více zatěžují životní prostředí, by měly dávat nejvíce prostředků na záchranu ekosystémů a fixovat co největší území pralesů a oceánů na Zemi. Není to odpustek, je to záchranná brzda! Nejde o to, zda budeme nebo nebudeme používat auta se spalovacími či elektrickými motory, nejde ani o vaše kamna na dřevo na vaší chatě nebo solární panel na střeše. Máme zde mnohem větší a rozsáhlejší problém a tím je úbytek původních ekosystémů a s tím spojené biodiverzity. Tohle je naše společná budoucnost, 30×30, nebo náš společný hrob, pokud tuto výzvu jako lidstvo nepřijmeme a včas nepochopíme. Čas běží…
Více o nás: www.justicefornature.org
(1) https://www.poznatsvet.cz/veda-a-technika/japonsko-vzacne-suroviny-morske-dno/
(2) https://www.ekonews.cz/meli-jsme-sazet-zdrave-lesy-skoncilo-to-drahym-marketingem-rika-byvaly-garant-projektu-sazime-cesko/?fbclid=IwY2×jawHLGyVleHRuA2FlbQIxMAABHSQB8PgYX1AUxFNiio5U31ImJvLgf8-yoDasnjVeay0-cruF6ijXhYMXzg_aem_o2p8D8c4AJydWXfourGeDA
