Gastronomická past: Proč jako Češi jíme nekvalitní stravu?

Rozdíl mezi námi a zeměmi, jako je Švýcarsko, Norsko nebo Polsko, je propastný. Zatímco tyto státy vnímají potraviny jako strategickou surovinu a chrání své občany, Česko se po roce 1989 vydalo cestou otevřeného trhu bez zábran. Polsko pochopilo, že národní suverenita začíná v regálu obchodu – dnes tam tvoří domácí produkce 80 % nabídky. U nás dominují řetězce, které sem dovážejí přebytky a zboží druhé jakosti, protože vědí, že český spotřebitel, ždímán nízkými mzdami, hledá především nízkou cenu.

Srovnejme realitu: české potraviny dnes cenově odpovídají těm německým či rakouským, přičemž mnohdy jsou v zahraničí základní suroviny kvalitnější, a často dokonce levnější. Hlavní problém je však v našich mzdách – máme nejnižší kupní sílu v regionu, přestože platíme evropské ceny. Výsledkem je tragický koloběh: lidé jsou nuceni konzumovat levné, chemicky ošetřené potraviny, které přímo vyvolávají civilizační choroby. Když následně onemocníte, systém vás „dojí“ podruhé – tentokrát skrze farmaceutické korporace, které prodávají léky a antibiotika na nemoci, jež si sami pěstujeme špatnou stravou. A aby toho nebylo málo, stát vám při nemoci ještě sebere část výdělku skrze nízké nemocenské dávky, čímž vás definitivně uvrhne do existenční pasti.

Z praxe v gastronomii víme, že hygiena není v ČR vždy objektivní měřítko kvality. Přijde nevrlá úřednice s bílou rukavičkou, šáhne na digestoř, kde vždy najde trochu prachu či mastnoty, lakmusovým papírkem změří olej, zkoumá netěsnosti gumiček v lednicích nebo provádí stěry z jejich záhybů. Vždy si něco najdou, jen aby vás jako českého občana a podnikatele mohli šikanovat. Zatímco poctivá česká restaurace je drcena za každou banalitu, jiné provozy procházejí hladce. Existují kuchyně, které vedou v žebříčcích nemocí, ale „řešení“ je často jen formalitou či úplatkem. Český restauratér, který si korupci dovolit nechce, je pod neustálým drobnohledem, který ho zničí. Tato „hygienická šikana“ přímo napomáhá likvidaci české kuchyně a její nahrazení nekvalitním fastfoodem.

Jako výživový poradce vím své: ve zdravém těle je zdravý duch, a zdravý duch začíná kvalitní stravou. Když nám systém zakáže připravovat jídla poctivě, zapomínáme, jak má chutnat opravdové maso. Lidé si zvykají na průmyslovou chuť a rezignují. Když člověk rezignuje na kvalitu jídla, začne brzy rezignovat i na jiné hodnoty, protože se cítí příliš unavený a nemocný na to, aby bojoval za něco lepšího.

Jsme jen koncem celého řetězce, ale nesmíme zapomínat, že ryba vždycky smrdí od hlavy. Tento systém nezměníme ze dne na den, ale musíme přestat hrát hru řetězců. Každá koruna utracená u lokálního farmáře či poctivého řezníka je hlasem pro zachování kvality. Dokud budeme jako národ rezignovaně nakupovat v akčních letácích to nejlevnější, budeme pro zbytek Evropy jen odkladištěm nekvalitního zboží. Potravinová bezpečnost není jen politické heslo – je to základ našeho zdraví a naší identity. Je na čase chtít víc než jen „slevu na šmejd“.