Článek
Kdo má právo se ptát?
Když se na schůzkách a jednáních k náchodskému obchvatu řeší budoucnost této gigantické stavby, obvykle padají velká slova o harmonogramech a nutnosti rozvoje. Jakmile se ale na těchto setkáních ozve někdo s ostrými a nepříjemnými dotazy na adresu realizační firmy a jejích lidí, rázem se ukáže, jaký metr na účastníky platí.
V zákulisí náchodské stavby totiž stačí málo: pokud nemáte v kapse zalaminovaný průkaz s razítkem redakce, prý nejste novinář. A když nejste novinář, nemáte prý co strkat nos do interních věcí, které firma a její vedení řeší „po své linii“.
Jenže realita v terénu vypadá úplně jinak. Mezi lidmi, v dotčených obcích a přímo u zdroje se pohybují nezávislí pozorovatelé – lidé, kteří nevypadají jako typičtí redaktoři v oblecích s tiskovými průkazkami. Jsou to lidé zevnitř komunity, kteří mají skvělý přehled, dostávají se tam, kam firma nechce, a trpělivě sledují každý krok. A hlavně – sbírají materiál.
„Když se kácí les, padají třísky“ a jiné vtipy vedení
Snažit se s touto firmou a jejími vysokými představiteli bavit o reálných problémech znamená narazit na zď arogance. Univerzální mantrou pro všechno je otřepaná fráze: „Když se kácí les, padají třísky.“ Podle logiky vedení se s tím lidé kvůli technice a rozvoji prostě musí smířit.
Když ale dojde na konkrétní dotazy ohledně zničených majetků, strachu o domovy a ignorování faktů, reakce přesahují běžný alibismus. Zástupci firmy si neváhají situaci odlehčit vtipem. S úsměvem na tváři se na schůzkách nechávají slyšet, že lidé si na ten hluk, prach a změny vlastně zvyknou – a že jim to pak, až bude hotovo, bude ještě chybět.
Je to úsměvné? Pro korporátní vedení možná ano. Pro lidi, kterým pod okny drtí těžká technika majetky, je to jen bezohledný výsměch.
Dvojí metr: Co kdyby to byl váš domov?
Celý přístup vedení a lidí z korporace staví na jedné tiché nespravedlnosti: mluvit o cizích majetcích a domovech se snadno, když se vás to netýká.
Stojí za to položit si jednoduchou otázku. Jak by se ředitel této firmy nebo vysocí manažeři kdesi v teplých kancelářích v Praze tvářili ve chvíli, kdy by těžká technika drtila a ohrožovala domov jejich vlastní rodiny? Kdyby jim pod okny praskaly zdi, jejich pozemky byly brány jako nutná oběť a na jakékoliv dotazy by jim někdo odpovídal úšklebky a vtipy o tom, že si na hluk a spoušť zvyknou?
Odpověď zná každý. Kdyby se totéž dělo v jejich vlastním sousedství, rázem by to nebylo „nutné zlo“, ale skandál, kvůli kterému by létaly hlavy. Dokud se to ale týká obyčejných lidí na Náchodsku, platí zřejmě jiné zákony a jiná pravidla slušnosti.
Hra na spokojenou veřejnost a korunové kompenzace
Taktika na oficiálních setkáních bývá jednotná: odvést pozornost, odlehčit téma a bavit se o čemkoliv jiném, jen ne o reálných průserech. Zástupci firmy se na schůzkách s oblibou tváří, že vlastně všichni odcházejí spokojení. Že se lidé usmívají a nikdo si nestěžuje. Skutečnost v terénu je přitom diametrálně odlišná.
- Ignorování vlastníků a porušování smluv: Smlouvy a oficiální ujednání, které firma sama vydává a uzavírá, se v praxi běžně obcházejí nebo přímo porušují. Práva pronajímatelů pozemků a majitelů jsou pro ni jen cárem papíru, který se dá ohýbat podle aktuální potřeby.
- Korunové kompenzace: Když už má dojít na náhradu škod, nabídky připomínají urážku. Majetek obyčejných lidí má pro korporaci hodnotu blízkou nule.
- Výmluvy na drahotu: Všechno je prý drahé, takže na nápravu nezbývají peníze. Přitom se už dopředu ví, že zničené okolní silnice a infrastruktura se v závěru jednoduše „ošidí“ a nechají svému osudu.
Jste v tom sami? Nejste. Spojte síly
Tento článek je zároveň otevřenou výzvou pro každého, koho se situace dotýká, kdo je poškozený nebo má pocit, že se se svými problémy ocitl v uličce bez východu a nikde se dovolat spravedlnosti.
V Náchodě a okolí už řada lidí ví, na koho se obrátit. Pokud řešíte nespravedlnost, poškozený majetek, porušování smluv ze strany firmy nebo potřebujete právní poradenství a podporu, dveře jsou otevřené. Všechny věci se dají prověřit „papírově“, doložit důkazy, podložit svědectvími a v případě potřeby – pokud s tím dotčení budou souhlasit – vytáhnout na světlo a zveřejnit. Společně má lidský hlas mnohem větší sílu než korporátní výsměch.
Sledujeme, čekáme, vyjednáváme
Způsob, jakým se firma k náchodskému obchvatu a místním obyvatelům staví, nezůstává bez povšimnutí. Nezávislí pozorovatelé, kteří se pohybují v pozadí mezi lidmi a zástupci firmy, mají oči otevřené a všechno pečlivě mapují. Sledují každý slib, každé porušení pravidel i každou arogantní poznámku z úst vedení.
Tento text funguje jako varovný signál a zkouška příštích dnů. Pokud firma dostojí svým závazkům, nabídne dotčeným lidem férové, lukrativní dohody a narovná pozemkové spory tak, jak se sluší a patři, celý materiál může zůstat v šuplíku.
Pokud se ale ukáže, že šlo jen o prázdné sliby a výsměch, dojde na lámání chleba. V rukou budou připravené podložené důkazy, smlouvy, svědectví a hromada materiálů, nad kterými se veřejnost bude hodně divit. Až se ukáže, co si to v záštitě velkých staveb vlastně vychováváme a koho si platíme za to, aby s námi takto jednal, karty se odhalí naplno.
A na to, abychom ukázali pravdu o tom, co se v Náchodě a okolí doopravdy děje, žádný novinářský průkaz potřeba není.
