Článek
Každý den otevíráme zprávy s pocitem, že stojíme na okraji propasti. Řešíme, odkud na nás udeří jaká krize, kdo na koho chystá zbraně, jaké geopolitické hrozby se na nás valí a jestli zítra neskončíme v dalším mezinárodním konfliktu, který není naší starostí. Bojíme se vnějších nepřátel. Ale když se na chvíli zastavíme a rozhlédneme se kolem sebe, zjistíme děsivou pravdu: Největší hrozbu pro tuhle zemi představujeme my sami.
Zaslepeně si podřezáváme větev, na které sedíme. A to nejhorší je, že si za to ještě tleskáme – nebo spíš poslušně platíme pokuty.
Původní sen: Ochrana a rozvoj. Realita: Pokuta za všechno
Daně nebyly vymyšleny jako výpalné pro státní aparát, aby nás mohl šikanovat na každém kroku. Původně měly sloužit k ochraně lidského faktoru, k budování infrastruktury, k zajištění suverenity a k tomu, aby krajina a lidé v ní měli zázemí a stabilitu.
Dnes? Dnes z našich výplat a nákupů odevzdáváme neuvěřitelných 70 až 80 procent formou přímých a nepřístupných [příp. nepřímých] daní, spotřebních daní a poplatků. A co za to máme?
Zkuste si dneska v této zemi žít po svém. Zkuste mít po babičce nebo dědečkovi zahradu a na ní chatku, kam si člověk jezdil o víkendu odpočinout a kam patřila paměť rodiny. Stojí tam padesát let? Nikoho to nezajímá. Přijde úředník, který v životě nevytáhl paty z kanceláře, a prásk – pokuta, protože to nevyhovuje aktuální vyhlášce. Žádné odvolání, žádná lidskost. „Neznalost zákona neomlouvá,“ štěkne na vás člověk, jehož plat platíte ze svých daní.
Zahrada, les a dva metry rozdílu
Zkuste na své vlastní zahradě spálit hromadu větví z ostříhaných stromů nebo vypálit mez. Hned jste za zločince ohrožujícího planetu. Pokuta. Přitom popel ze dřeva byl po generace tím nejlepším přírodním hnojivem a vypalování mezí patřilo k řádné údržbě, která chránila před přemnožením klíšťat a plevele.
Ale jděte se podívat do lesa, o kterém se mluví jen v tabulkách. Podívejte se na spoušť, kterou po sobě zanechávají těžké harvestory, když velkofirmy likvidují lesy kvůli rychlému zisku. Rozježděná půda, zničené kořenové systémy, zničená krajina, která nedokáže zadržet vodu. Výsledek? Lesy mizí, voda v krajině chybí, sucho se prohlubuje. Velký subjekt zaplatí symbolickou pokutu (nebo projde bez ní) a jede se dál. Ale drobný vlastník, který by chtěl být skutečným hospodářem, je zadušen byrokracií.
Kde je hranice správného hospodáře? Nechat všechno zarůst a zničit, nebo se o to starat? Všechno, co v přírodě vidíme – lesy, čistou vodu, půdu, která rodí – neroste samo. Někdo se o to musí starat. Dřít od rána do noci.
Paneláková spravedlnost a odtržení od kořenů
Většina těch, kteří dnes od stolu schvalují zákazy a vyhlášky, nikdy nevlastnila metr čtvereční půdy. Bydlí v pronájmech v panelácích, o přírodě vědí jen z Instagramu a žijí v domnění, že jídlo roste v regálech supermarketů a voda teče z kohoutku tak nějak sama od sebe.
Když si někdo od osmnácti let „bral od huby“, dřel a vybudoval si na stará kolena vlastní kousek země nebo domov, je dnes terčem šikany. A mladá generace? Často raději všechno prodá, koupí si nejnovější iPhone a směje se těm, kteří se snaží držet tradice. Nemají absolutně tušení, jak funguje příroda, jak vzniká hodnota a co znamená být soběstačný.
K čemu to celé vede?
Zlikvidovali jsme si vlastní zemědělství. Zlikvidovali jsme vlastní výrobu masa a potravin, abychom je pak drze kupovali ze zahraničí. Zničili jsme úrodu chemií a přestali zadržovat vodu v krajině. A peníze, které ze svých těžce vydřených peněz [příp. ze svých těžce vydřených příjmů] posíláme do státní kasy, mizí v předražených veřejných zakázkách pro soukromé subjekty a v mezinárodních prioritách, které jsou nám na hony vzdálené.
Garance? Žádná. Záruka? Žádná. Ochrana? Pouze před vlastním selským rozumem.
Není divu, že si člověk položí otázku: Není lepší se na to celé vyřídit [příp. vykašlat] a přestat platit systém, který nás jen vydírá?
Nemusíme se bát cizích nepřátel. My sami sebe likvidujeme zevnitř – efektivně, metodicky a s úředním razítkem v ruce. Pokud se nezastavíme a nezačneme zase vnímat, co má v životě reálnou hodnotu – půdu, vodu, práci a svobodu –, nezbude z téhle země vůbec nic.
