Článek
Vybavujete si ještě to ticho, teplo a zvláštní vůni, když jste jako malí přišli k babičce do chalupy?
Určitě si na to vzpomenete: v kuchyni hřála kachlová kamna a nahoře na síni, na záprášku nebo na půdě visely vázané svazky sušených bylinek. Tam se sušil heřmánek, vedle lipový květ, třezalka nebo divizna.
Pro nás dětí to byla kouzelná kulisa a hra, ale pro naše babičky to byla hluboká životní moudrost a přirozená lékárna. Když jsme šli do lesa nebo na zahrádku, učívaly nás, které houby sbírat do košíku a které nechat lešet. Učily nás, že na odřené koleno patří rozdrcený jitrocel a že meduňka uklidní divokou mysl před spaním. Babičky a dědečkovi se dříve běžně dožívali devadesátky v plné síle. A víte, co je zvláštní? Snědli za celý život méně prášků, než si dnes průměrný člověk odnese z lékárny za jediný rok.
A pak jsme vyrostli. Byli jsme přesvědčeni, že žijeme v nejúžasnější době. Věda pokročila, máme technologie, internet, chytré telefony. Máme pocit, že jsme jako lidstvo stanuli na samotném vrcholu evoluce.
Jenže nedávno jsem chtěl udělat něco úplně obyčejného.
Rozhodl jsem se vrátit k tomu, co si pamatuji z dětství. Objednal jsem si poctivé bylinky z horských stránek, kde je lidé ještě sbírají ručně. Chtěl jsem si uvařit čaj, udělat vlastní tinkturu, mazání na klouby. A protože jsem si chtěl osvěžit přesné účinky, sedl jsem k počítači.
A v tu chvíli přišel šok.
Kam zmizela moudrost našich předků?
Pamatujete si, jak jste ještě před pěti nebo šesti lety na internetu zadali název bylinky a okamžitě vám vyběhlo, na co pomáhá? Dnes je všechno jinak. Na obalu bylinkového čaje v supermarketu už nenajdete napsáno, že podporuje spánek nebo léčí zánět. Najdete tam jen vágní alibi typu „podporuje relaxaci“.
Ty informace ze dne na den zmizely. Během několika málo let.
Důvod? Úřední šumpot a unijní legislativa o takzvaných zdravotních tvrzeních. Aby mohl dnes někdo u bylinky napsat, na co doopravdy funguje, musela by projít klinickými studiemi za stovky milionů až miliardy korun.
Jenže rozumíte té absurditě? Přírodu si nemůžete patentovat. Obyčejná pampeliška, hluchavka nebo kopřiva roste zadarmo na každé louce. Žádná farmaceutická firma nezaplatí miliardy za výzkum rostliny, kterou si každý může utrhnout u potoka. A tak se pod záštitou „ochrany spotřebitele“ udělalo jediné: informace se zakázaly.
Když se dnes na internetových fórech zeptáte na léčivé účinky bylin, polovina lidí z vás udělá šamana, ezoterika nebo blázna. Znalost, která držela lidstvo při životě tisíce let, byla během jedné generace označená za přežitek.
Lekce od včel: Bez nejmenších jsme nic
Žijeme v iluzi, že nás zachrání chemie v tabletkách. Podceňujeme věci, které jsou přitom naprosto dokonalé.
Vemte si třeba med a propolis. Propolis je jedno z nejsilnějších přírodních antibiotik na záněty, jaké vůbec máme. A med? To není jen sladidlo do čaje. To je zázrak.
Při pohledu na včelu si člověk musí uvědomit obrovskou pokoru. Myslíme si, jak jsme silní a nezávislí. Stavíme mrakodrapy, létáme do vesmíru, vyvíjíme umělou inteligenci. Ale kdyby ze dne na den zmizela včela – ten drobný, nenápadný tvor –, celá naše pyšná civilizace do pár let zkolabuje. Bez opylování stromů, květin a bylin nepřežijeme.
Jsme tak extrémně zranitelní, a přitom se chováme, jako bychom byli vládci světa.
Z chronického pacienta nekapou peníze
Pojďme si přiznat nepříjemnou pravdu. Současnému systému nevyhovuje člověk, který je soběstačný a zdravý.
- Zdravý člověk pro farmaceutický průmysl neznamená žádný zisk.
- Mrtvý člověk také neznamená žádný zisk.
- Nejlepším zákazníkem je chronický pacient. Člověk, který je celý život tak trochu nemocný, má únavu, vysoký tlak nebo pocuchané nervy, a každý měsíc si jde do lékárny pro svou pravidelnou dávku krabiček.
Přitom obrovské množství léků staví své účinky právě na molekulách, které vědci objevili v přírodě. Jenže příroda je zadarmo. A z toho, že si na zahrádce natrháte mátu nebo si dáte lžičku propolisu od souseda včelaře, žádný korporát miliardy mít nebude.
Zvykli jsme si být roboti. Ráno vstát, odpracovat směnu, zaplatit daně, a když nás něco bolí, spolknout chemickou pilulku a fungovat dál.
Návrat ke kořenům
Naštěstí se staré herbáře po našich babičkách a vzpomínky na sušené bylinky pod střechou úplně zničit nepodařilo. Pořád existují lidé, kteří nezapomněli. Lidé, kteří dál chodí na louky, chovají včely, vyrábějí poctivé masti a předávají si znalosti z člověka na člověka.
Je načase odhodit tu falešnou pýchu, že jsme na vrcholku evoluce a všechno víme nejlépe. Zdraví, rovnováha a síla totiž nikdy nerostly v plastových blistrech z lékárny. Rostou přímo pod našima nohama – v lese, na louce a v úlu.
Stačí jen znovu otevřít oči a nezapomenout to, co naše babičky věděly odjakživa.
