Článek
Znáte to všichni. Ráno sednete do auta, potřebujete někam dojet, a během prvních deseti minut máte pocit, že na silnici potkáváte snad všechny typy řidičů – od těch, co spěchají tak, až je to nebezpečné, až po ty, kteří mají celou cestu na háku. Kolony, ucpané dálnice, stres. Jenže to, co se dneska na našich silnicích děje, už dávno není jen o obyčejném spěchu. Je to o totální absenci soudnosti, křečovitém egu a lidech, kteří si zřejmě myslí, že se jim na silnici nemůže nic stát.
Představte si klasický scénář. Jede dálnice, všechno stojí nebo se šourá. Vtom se v dálce ozve houkání. Zaseknutá sanitka. A v tu chvíli se před vámi rozprostře přehlídka lidské malosti.
Záchranářská ulička? Zapomeňte. A když už se nějaká s bídou vytvoří, hned se do ní nahrne nějaký chytrák v osobáku nebo kamion, aby si zkrátil cestu, a všechno definitivně zablokuje. Na silnicích vládne psychika: Hlavně, že já jedu. Lidi se sluchátky na uších a s hudbou odpálenou na maximum ty majáky prostě ignorují. V křižovatce vám klidně zatarasí cestu se slovy „já mám přece zelenou, tak tě nepustím“ – a to i v situaci, kdy naskočila oranžová nebo dokonce už svítí červená, ale dotyčný se ještě s klidem přižene, jako by se nechumelilo. Pravidlo, že na oranžovou máš zastavit (pokud bys nezabrzdil bezpečně), dneska spousta lidí chápe jako pokyn „přidej, ať to stihneš ty a ještě dvě auta za tebou“.
A internetoví všeználci hned namítnou: „No jo, ale já mám naježdíno, mně to neříkej.“ Právě tihle „mistři volantu“, co si léčí ego na každém rohu, jsou nejnebezpečnější. Typický příklad? Borci, kteří si po srážce s motorkářem nebo vybrždění kamionu ještě stěžují, že oni byli přece v právu, protože mají profesák a řídí už dvacet let. Že kvůli jejich machrování zkolabovala celá dálnice, to už v úvahách nemají.
„Já mám přece přednost!“ (I když jde o život)
Nejsou to ale zdaleka jen řidiči osobáků. Podívejte se, co se děje na přechodech. Jede sanitka s majáky, ale chodec má sluchátka na uších, čumí do mobilu a šourá se přes silnici s výrazem, že se ho nic netýká. Sanitka musí zastavit a milostivě čekat, až se uráčí přejít. A do toho se ještě zpožděně někdo rozeběhne, aby „to stihl přeběhnout taky“, když už vidí lidi na přechodu.
Nebo jiný případ: stojíte u přechodu, vidíte, že přijíždí plně naložený náklaďák, který má obrovský mrtvý úhel a fyzicky nemůže zastavit na metru. Ale ne – pan chodec tam s mantrou „já mám přece přednost“ vběhne, jako by se nechumelilo. Že ho ten náklaďák v té tunové mase vůbec nevidí a smete ho? To už je dotyčnému jedno. Až o pět kilometrů dál policisté zastaví šokovaného řidiče kamionu, protože vůbec nevěděl, že někoho srazil. K čemu je člověku v nemocnici to, že „měl pravdu“? Fyzikální zákony papírovou přednost nerespektují.
Válka na dálnicích a silnicích: Všichni proti všem
Silnice se zkrátka proměnily v bojovou zónu, kde si lidé neustále něco dokazují. Lidi se navzájem vybržďují, schválně vytlačují, blikají na sebe a zkoušejí, čí nervy povolí dřív. Frajer v osobáku schválně dupne na brzdu před kamionem, protože ho předtím naštval, a nedojde mu, že plně naložený kolos má úplně jinou brzdnou dráhu.
A pak je tu druhá kategorie „naschválníků“. Určitě to znáte: někdo je schopen jet v obci padesátkou pouhých dvacet, a mimo obec, kde je devadesát, se vesele šourá padesátkou. Ale nedej bože, abyste ho chtěli na přehledném úseku předjet – v tu chvíli zničehonic zběsile zrychlí, jen aby vám to znepříjemnil.
Abychom ale nekřivdili jen osobním autům – ono to funguje i s velkou technikou. Sjedeš z dálnice na okresku, jedeš poctivých devadesát, ale za tebou se nalepí kamion. Začne na tebe troubit, blikat a vytlačovat tě dopředu jen proto, že on by chtěl frčet sto desítek. Spousta řidičů velkých aut si zkrátka dělá na silnicích to samé (nekonečné předjíždění dvou kamionů rychlostí 89 a 90 km/h, které blokuje celou dálnici). Tady profi řidiči, kteří by měli jít příkladem, občas totálně selhávají.
A přitom o co tady celou dobu hrajeme?
Vezměte si třeba klasické dojíždění do Prahy. Každý den to všichni vidíme. Někdo se může přetrhnout, předjíždí zleva zprava, myškuje mezi pruhy, lepí se lidem na kufr, jede jako o život. A s jakým výsledkem? Nakonec dojede k témuž sjezdu, do téže kolony, ke stejnému kruhovému objezdu nebo o kousek dál na Jižní spojku, kde ho ten, koho před deseti minutami s troubením předjížděl, vesele dojede.
Celé to šílenství a riskování vám v konečním účtu ušetří možná tak deset minut. Deset minut, které pak stejně propijete u kávovaru v práci nebo prostojíte v dalším semaforu. Ale za tu cenu, že jste po cestě málem dvakrát sepsuli rodinu v jiném autě, blokovali hasiče, nebo znemožnili projet sanitce.
Kde je vlastně chyba? (Ryba smrdí od hlavy)
Stát a policie se to pořád snaží řešit po svém – přidávají body, zvedají pokuty a vyhrožují sebráním řidičáků. Výsledek? Lidi jsou akorát naštvaní a bezohlednost nezmizí.
Vrcholem všeho pak je, když jediná „aktivita“ policie v tomhle směru skončí u toho, že začne pokutovat lidi za to, že se na dálnici zachovají lidsky. Když někoho pustíš, on ti poděkuje krátkým bliknutím varovných světel, a dostane za to pokutu za „zneužití světel“. Kde to jsme? Když se trestá slušnost, zatímco skutečné prasárny na silnicích procházejí, je jasné, že ryba smrdí od hlavy.
Možná bychom nepotřebovali víc represí a buzerace, kdybychom víc zapojili vlastní hlavu a ubrali na egu – ať už sedíme v malém autě, za volantem kamionu, nebo přecházíme ulici se sluchátkama na uších. Nikdo z nás neví, kdy v té sanitce pojede. Zkusme občas sundat nohu z plynu a chovat se k sobě normálně. Nikoho tím neubyde – a na konci dne dojedeme všichni tam, kam potřebujeme. Hlavně ve zdraví.
Text obsahuje všechno: od ignorování sanitek, bezohlednosti v uličkách i křižovatkách na červenou, přes chodce na přechodech, prasárny kamionů i osobáků, pomalé naschválníky, nesmyslné ušetřené minuty až po kritiku represe a trestání slušnosti policií.
