Článek
Iluze vlastníka
Všichni to známe. Žijeme v době, kdy se oháníme vlastnickými právy, soukromým majetkem a svobodou volby. Stačí se ale podívat na sklepy, fasády našich domů, stoupačky v panelácích nebo rozkopané ulice a zjistíte, že žijeme v brilantní iluzi.
Zkuste si sáhnout na hlavní jistič elektřiny, plynový regulátor, vodovodní přípojku nebo stoupačky v bytovém družstvu. Narazíte na neprostupnou hradbu z plomb, paragrafů a výhrůžek tučnými pokutami. Zjistíte totiž pikantní věc: Je to vaše, musíte si to celé zaplatit a ručíte za to hlavou. Ale běda vám, jakmile na to sáhnete.
Odpovědnost bez práva rozhodovat
Na přelomu let 2000 a 2001 proběhla tichá legislativní revoluce. Stát a velkými firmami vlastněné monopoly elegantně vyřešili své náklady. Rozvodné závody, vodárny a plynárny se zbavily břemena v podobě údržby statisíců přípojek.
Zatímco dříve bylo logické, že distributoři odpovídali za vše až po samotný měřič, najednou se majetková hranice posunula. Zjistili jste, že:
- U elektřiny je kabel od sloupu, střešní jehla i hlavní rozvaděč najednou „vaše“.
- U vody je přípojka od hlavního řadu v ulici „vaše“ (byť vede pod cizím nebo obecním pozemkem).
- U plynu je to to samé – regulátory a potrubí před hodinami sice hlídají oni, ale platíte a staráte se vy.
A tady začíná ten absurdní paradox. Vlastnictví obvykle znamená, že o své věci rozhodujete. Jenže tady funguje pravidlo: Náklady a riziko jsou vaše, rozhodování a zisky jejich.
Cechovní monopol aneb Proč vám šikovný řemeslník nepomůže
Nejhorší na celém systému je bezmoc, když se něco pokazí. Máte svého prověřeného instalatéra, elektrikáře nebo plynaře, který vám dělal rozvody po celém domě, ručí za ně a drží na ně záruku. Jenže když přijde na lámaný chléb a je potřeba zasáhnout do úseku před měřidlem, i ten nejšikovnější chlap dá ruce pryč.
Proč? Protože byrokracie kolem odplombování, povolování a přejímek je nastavená tak, aby ho odradila. Řekne vám rovnou: „Do tohohle nejdu, zavolej si někoho jejich.“
A tak vám nezbývá než zavolat „oficiálního smluvního partnera“. Místo zkušeného mistra pak na dvoře zastaví dodávka, ze které vystoupí učeň dva roky po škole. Práci odflákne, napáchá víc škody než užitku, ale má to správné razítko a kleště na plomby. Za tuhle „odbornou péči“ vám pak dorazí tučná faktura za výjezd a hodinovku, ze které se vám protočí panenky. Systém si tak sám uměle generuje předraženou práci pro svoje lidi.
Vrchol absurdity: Když systém „šetří“ na vašem účtu
Ještě dál to celé graduje v bytových družstvech nebo SVJ, kde se setkáváme s klasickým přístupem „správců“.
Necháte si opravit záchod nebo stoupačky, nainstaluje se levná bílá plastová hadička, o které odborníci moc dobře vědí, že vydrží rok až dva a pak praskne. Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat – vytopení sousedi, potopa a nervy v kapse. A co na to odpovědný technik? „No jo, tyhle bílé se neosvědčily, proto teď dáváme pancéřové.“
Skvělé. Vy si zaplatíte škody, zaplatíte novou opravu, zaplatíte materiál a oni se poučí na vašem majetku a vaší peněžence.
Děravé parovody i francouzská voda: Privatizace zisků, socializace ztrát
A pokud si myslíte, že se to týká jen vašich vlastních zdí, stačí se rozhlédnout po ulicích našich měst. Podívejte se třeba na Pardubice, Hradec Králové, Náchod a další místa, kde jsou tisíce domácností závislé na parovodech postavených ještě za komunismu.
Tyhle trasy jsou dnes v katastrofálním stavu. Prohnilé izolace ztratily schopnost držet teplo a teplárenské trubky doslova topí pánubohu do oken. Zatímco se léta platily tučné sazby a miliony tekly na odměny manažerů nebo se peníze cpaly bokem (případně se pobraly dotace), na komplexní přeizolování trubek „nějak nezbyly kapacity ani peníze“.
A výsledek? Až vám teď dorazí nová faktura a všechno se zase zvedne, vzpomeňte si na to. Obrovská tepelná ztráta unikající do země se jednoduše hodí na koncového zákazníka, protože ten to zaplatit musí. Na staré trubky se nesáhlo, ale účet za neschopnost managementu zaplatíme my v ceně tepla.
U vody je to úplně totéž. Vzpomeňme si na Prahu a další velká města, kde se zisky z vody vyváděly do zahraničí (např. francouzským korporacím), ale chátrající potrubí v zemi zůstalo na bedrech města a občanů. Stačí první mrazy, trubky prasknou, ulice se vytopí a celou tu spoušť si zase zaplatíme ve vodném, stočném a z daní.
Závěr: Obyčejný spotřebič moci
Žijeme v systému, kde se z „vlastnictví“ stala nadávka a břemeno. Monopolní firmy, správci a korporace si drží bezpečný odstup od jakékoliv hmotné odpovědnosti, ale své zisky a přísná pravidla si hlídají jako ostří žezlo. Vy jste jen platící poddaný, který ručí za to, na co si nesmí ani sáhnout, a ještě k tomu hradí jejich dlouholetou neschopnost.
Až vám zase příště přistane ve schránce vyúčtování anebo požadavek na revizi, vzpomeňte si na to: platíte vlastně za privilegium starat se o cizí majetek pod cizí hlavičkou.
