Článek
Když dneska otevřete zprávy, často se dozvíte, že se průměrná mzda v zemi šplhá k padesáti tisícům korun. Je to číslo, které vypadá hezky v tabulkách, ale s každodenní realitou drtivé většina lidí má málokoho společného. Ve skutečnosti jde o dobře vypadající matematický vzorec.
Kdo vlastně drží tuhle zemi nad vodou?
Stačí se podívat kolem sebe. Zeptejte se kuchařek ve školních jídelnách, které vaří pro naše děti, nebo těch, co zajišťují jídlo pro nemocnice a domovy pro seniory. Podívejte se na dělníky u výkopů nebo na lidi, kteří odvádějí těžkou fyzickou práci. Jsou to profese, bez kterých by společnost nemohla fungovat.
A co mají tito lidé na výplatní pásce? Často se pohybují kolem třinácti až třiadvaceti tisíc. Když pak po letech poctivé práce skončí se zničenými zády nebo klouby, systém jim přiklepne invalidní důchod, ze kterého se v dnešní době drahých nájmů a energií vyžívá jen velmi těžko.
Když se zkouší mluvit s těmi, kdo rozhodují
Zkusil jsem takový malý sociální experiment. Rozeslal jsem své postřehy a podněty o reálných mzdách neoficiálně několika politikům s myšlenkou, že se ukáže, jak se na to nahlíží. Pravděpodobnost, že by se to k nim nedostalo, byla malá.
Výsledek? Z politické scény se neozval vůbec nikdo. Žádná reakce, žádná snaha se nad tím zamyslet. Jediní, kdo reagovali, byli lidé z praxe, kteří v tom žijí každý den, s tím, že se to beztak dál nedostane. Ukazuje se, že běžný pohled na věc často zůstává stranou zájmu těch, kdo by s tím mohli něco dělat.
Zatímco domácnosti doma počítají každou kilowatthodinu, šetří na energiích a sledují rostoucí ceny, oficiální statistiky dál hlásí rostoucí průměry. Působí to, jako by se obě strany nacházely v úplně jiných světech.
Pohled, který dává smysl
Nejde o to někomu něco závidět. Ať si úspěšní lidé vydělávají, kolik mohou. Ale stavět celou společenskou diskusi na vyumělkovaném průměru, který odráží jen příjmy úzké skupiny na vrcholu, je zavádějící.
Kdyby se alespoň občas zkusilo podívat na svět očima těch, kdo chodí do práce za základní peníze, možná by se změnilo i to, jak se o hodnotě lidské práce mluví. Stát totiž nestojí na ministerských tabulkách, ale na lidech, kteří ho svou každodenní prací drží pohromadě.
