Článek
Pohled na dnešní českou realitu v sobě nese hluboký rozpor. Na jedné straně stojí statisíce lidí, kteří celoživotně pracovali, drou rukama, poctivě odvádějí daně, a přesto po letech dřiny zjistí, že jejich penze nebo invalidní důchod dosahuje pouhých dvanácti či sedmnácti tisíc korun. Na straně druhé se odehrává úplně jiná vesmírná realita – milionové odměny manažerů, rostoucí zisky energetických gigantů a politika, která sice lidem káže uskromňovat se, ale sama sobě si schvaluje statisícové platy. Vzniká propast, v níž se střední třída definitivně vytrácí a zbytek společnosti se propadá do nouze.
Pamatujete, jak se dřív žilo? Sousedská výpomoc proti dnešnímu udavačství
Když se podíváme zpátky, každý z nás, kdo zažil 90. léta a dobu předtím, si pamatuje, jak to vypadalo na vesnicích. Lidé si pomáhali postavit střechu, u toho se udělalo prasátko, grilovalo se, otevřela se piva. Sešli se, pomohli na jednom baráku, a když byl hotový, za měsíc šli pomáhat na jiný. Lidé sice pracovali, chodili do JZD či do kravína, ale měli čas starat se o své hospodářství, o rodinu, o zvířata. Každý měl něco svého, lidé měli své chalupy, garáže, a byť nebylo tolik aut, auta tu byla. Mýtus o tom, že se tenkrát nikam nejezdilo, je jen úsměvný – lidé jezdili tam, kam jezdí dnes. Do Chorvatska, Itálie, do Polska, Německa, Egypta nebo po krásách České republiky.
Dnes je to ale úplně jinak. Lidé si už navzájem nepomáhají. Když si soused dělá novou střechu nebo mění okna, hned se řeší, jestli má stavební povolení, jestli nestojí dva metry od plotu a jak ho hned jít udat. Protože já to mít nemůžu, tak mu to nepřeju. Stát mezitím obložil lidi tisíci nesmyslnými nařízeními a bičuje je za každou maličkost. A když se chcete bránit? Šup, je tu pokuta. Neználkovství zákona neomlouvá, další pokuta, a když jedete naštvaní pryč, všude číhají radary na další výpalné. Člověk se pak neubrání pocitu, že největší mafie v tomto státě je sám stát, který si v ústavě dělá zákony podle sebe a z občanů ždímá penzy na každém kroku.
Past jménem nadstandard: Když vás fabrika koupí
Do celé této skládačky vstupuje ještě jeden rafinovaný mechanismus. Pár velkých firem a průmyslových kolosů – jako je například Škodovka – se vymkne průměru a nabídne lidem nadstandardní platy a odměny. Tím v lidech probudí falešný pocit jistoty. Člověk si řekne, že konečně vydělává víc, a okamžitě tomu přizpůsobí svůj život. Vezme si větší hypotéku, koupí lepší auto na úvěr a podlehne iluzi, že teď už si může konečně dovolit žít.
Jenže v tom je celá finta. Korporace si ty lidi kupují za peníze proto, aby z nich vymlátily maximální výkon, přesčasy a zdraví. Až přijde ekonomický otřes, krize nebo v padesáti letech vypoví službu unavené tělo, firma dotyčného bez milosti pošle pryč. A v tu chvíli přichází krutý náraz.
„Pád ze šedesáti tisíc na pětadvacet je sakra znát. Člověk zjistí, že práci za takové peníze už v širém okolí nikdy nesežene, ale obrovské závazky, dluhy a půjčky mu zůstaly. Odejde majetek, střecha nad hlavou a ani dvě podřadné práce už to nezachrání.“
Závist jako dokonalá ochrana moci
Nejtragičtějším aspektem dnešní doby je, co se stalo mezi lidmi navzájem. Společnost je dokonale rozhádaná. Na jedné straně stojí ti, kteří se uskromnili, šetřili každou korunu, a teď jsou bití podlomeným zdravím a hromadou drahých léků. Na straně druhé jsou ti, kteří se zadlužili a skočili na lep korporacím.
Zatímco obyčejní lidé na sebe žárlí, závidí si a v tichosti se udávají, ti nejbohatší nahoře se smějí. Mají z toho radost. Vědí, že dokud se budeme deptat navzájem a bát se každého stínu, budeme dál poslušně platit pokuty, pracovat za minimální mzdu a držet hubu a krok.
Co má dělat obyčejný člověk?
Kam až to může dojít? Cesta, po které kráčíme, směřuje k psychickému i sociálnímu zhroucení. Lidé se sesypou, onemocní a budou potichu odcházet, zatímco systém se bude dál točit na plné obrátky. Bez práce těch obyčejných, odstrkovaných a šikanovaných lidí by se přitom celá společnost zastavila během jediné hodiny.
Skutečná změna by přišla teprve ve chvíli, kdy by stát nastavil spravedlivé základy – například garantovanou minimální mzdu na úrovni 35 až 40 tisíc korun, aby i ti nejchudší měli z čeho důstojně žít, a ti nahoře už neměli kam tolik bezbřeze padat. Dokud ale budeme rozhádaní, vystrašení a pod neustálým bičem pokut, mocní budou dál vyhrávat.
