Článek
Celý život pracujete a snažíte se být zodpovědní. Když ale přijde životní krize – třeba když musíte opustit práci, abyste se mohli starat o invalidní dítě – zjistíte, že systém vás za vaši poctivost trestá.
Na úřadě dnes nenarážíte na pomocnou ruku, ale na zeď. Pokud jste si něco ušetřili na horší časy nebo vlastníte auto, máte smůlu. Pro stát jste „boháči“. Úředník vám bez zaváhání řekne: „Máte auto? Tak ho prodejte. Máte úspory? Tak je nejdříve vyčerpejte, a až nebudete mít nic, přijďte.“
To, že auto potřebujete k zajištění péče o invalidní dítě, nikoho nezajímá. Pro úřad to není nástroj nutný k přežití, ale „nadstandard“. Je to absurdní: stát vás nutí prodat věc, bez které se v péči o rodinu neobejdete, jen aby vás papírově zařadil mezi „potřebné“.
Stejně tak je to s úsporami. Stát vás fakticky nutí, abyste své rezervy rozfofrovali, jen abyste měli na účtu nulu. Nikdo se neptá, že jde o peníze na léky. Kdybyste tyto prostředky dříve „vyvedli“ nebo žili od výplaty k výplatu, systém by vás vzal pod křídla okamžitě. Protože jste se ale chovali zodpovědně, jste nyní v nevýhodě.
Zatímco úředníci dusí slušné lidi za každou korunu, systémy zneužívání vesele kvetou dál. Lidé, kteří se papírově rozvádějí, aby čerpali dávky, zatímco žijí společně, nebo ti, kteří se v systému pohybují jako ryby ve vodě, zůstávají nekontrolováni. Je totiž mnohem snazší buzerovat matku samoživitelku, která má vše přiznané, než jít po krku skutečným podvodníkům.
Máme stát, který lidem v nouzi pomáhá, nebo jen stát, který hlídá, aby nikdo, kdo byl celý život slušný, náhodou žádnou pomoc nedostal? Dokud budeme za poctivost trestat a za využívání děr v zákonech odměňovat, nemůžeme se divit, že se nám společnost rozpadá před očima
