Článek
První čtení: Genesis 1,1- 5: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.“
Druhé čtení: Skutky apoštolské 17,22-28: „Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: `Neznámému bohu´. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´, jak to říkají i někteří z vašich básníků: `Vždyť jsme jeho děti.´“
Čtení ke kázání: Jan 4,16 – 24: „Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu řekla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Ducha ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
jako křesťané patříme k tzv. transcendentalistůma jako takoví se nezajímáme jen svá těla a mysli a svět kolem nás, ale také o věci transcendentální, jež jsou nad tělem, myslí a hmotným světem. Věříme, že transcendentálním, nadsvětným neboli metafyzickým základem veškerého bytí je Bůh. Proto nás musí zajímat otázka, jaká je vlastně podstata, bytnost Boha. V Písmu svatém čteme, že člověk je jen tělo (Gn 6,3). Víme, že Bůh tělem není, Čím je tedy Bůh? Nebo-li, co je Bůh, co do své podstaty a bytnosti.
V Písmu svatém se na mnoha místech dovídáme, jaký je Bůh. A tak víme, že Bůh je plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný (Ex 34,6). Bůh je dále moudrý (Ř 16,27), spravedlivý (Ž 11,7), dobrý (Ž34,9), dokonalý (Mt 5,48) a svatý (Iz 6,3). K Božím vlastnostem také patří to, že Bůh je všemohoucí (Gn 17,1), nepomíjející, nesmrtelný a neviditelný (1 Tm 1,17). A co je hlavní, Bůh je láska, jak zdůrazňuje apoštol Jan (1 J 4,8).
V Písmu se dovídáme rovněž, kým je náš Bůh. Bůh je Soudcem vši země (Gn 18,25), Panovníkem (Ž 71.16) a Králem slávy (Ž 24,10), Bůh je dále Spasitelem (Iz 43,3), Vykupitelem (Iz 44,24) a ochránce všech lidí, zejména věřících (1 Tm 4,10; kralický překlad). Bůh je nejvyšší, nikdo mu není roven a nikdo není větší než On. Je zkrátka větší nade všecky, jak říká Ježíš (J 10,28). Bůh je Bohem veškerého tvorstva (Nu 16,22), Bohem bohů a Pánem králů (Da 2,47). Od Něho pochází každý nebeský a pozemský rod (Ef 3,15), jelikož Bůh je Stvořitelem (Iz 40,28) všeho viditelného a neviditelného. Bůh má dokonalé poznání, na rozdíl od člověka, jehož poznání je nedokonalé a jen částečné (1 K 13,12).
Řada Božích vlastností (jako např. nesmrtelnost, všemohoucnost, dokonalost či neviditelnost) a řada Božích rolí (jakožto Stvořitele, Vykupitele, Panovníka či Krále) poukazují na to, že Bůh je v řadě ohledů jiný než člověk. Slavný protestantský teolog Karl Barth (1886 -1968) říkával, že Bůh je zcela a naprosto jiný a v této své absolutní jinakosti se stává soudcem nad vším lidským. Barth soudil, že mezi Bohem a člověkem existuje absolutní, kvalitativní propast. Kladl totiž důraz na lidskou hříšnost a absolutní Boží transcendenci a tak podle něj člověk může Boha poznat jen skrze zjevení.
Nicméně přes značnou Boží transcendentnost k Bohu patří i jistá imanentnost, na kterou naráží apoštol Pavel v našem dnešním druhém čtení, když píše: „přece není od nikoho z nás daleko. `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´, jak to říkají i někteří z vašich básníků: `Vždyť jsme jeho děti.´“ (Sk 17,24-28) Ježíš promlouval k Bohu slovy, jež používají osoby, mezi nimiž existuje vztah. To naznačuje, že Bůh má některé duševní i morální vlastnosti, podobné charakteru člověka. Ovšem i zde platí, že Bůh přesahuje jakýkoli souhrn svých vlastností a že je nutné striktně rozlišovat mezi Bohem a Jeho stvořením. Neboť nikdo a nic není jako On (Iz 46,9 a Jr 10,6).
Bůh totiž není tělo jako člověk, Bůh je Duch, jak říká Ježíš v našem dnešním čtení ke kázání (J 4,24). Co si máme ale pod tím pojmem představit? Duch se hebrejsky řekne rûah a řecky pneuma. Toto slovo původně označovalo pohyb vzduchu, dech nebo vítr (Iz 40,7 či J 3,8), Později byla pozornost soustředěna na dech jako to, co odlišuje živou bytost od mrtvé bytosti (Gn 7,15-22 či Ž 31,6). Na základě toho slovo duch nabylo významu, který bychom mohli přibližně vyjádřit pojmem „princip života“. Pro starozákonní myšlení je příznačné, že dárcem a udržovatelem života je Hospodin. A tak časem slovo duch získalo význam Ducha Boží jakožto označení Boží věčnosti a stvořitelské svrchovanosti na rozdíl od pomíjitelnosti a podřadnosti všeho stvořeného bytí, a to i lidského bytí.
Na tom základě se pak opírá chápání ducha jakožto životní síly, životní energie, prostřednictví které Bůh oživuje celé své stvoření, včetně člověka. A tak v knize Genesis čteme: „Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší.“ (Gn 2,7; Český studijní překlad) Zajímavé je zde, že podle Písma svatého duchem není jen příliv životních sil, ale jde také o nadpřirozenou moc, kterou Bůh může udělit lidem. Díky této moci člověk může konat výjimečné činy, prorokovat ve vytržení (neboli zjevovat Boží vůli) nebo moudře rozhodovat (jako Šalomoun). Tato nadpřirozená moc může být člověku ovšem odňata a Boží duch může od něho odstoupit.
Ve Starém zákoně se příliš nerozlišovalo mezi Bohem daným duchem a lidským duchem. V Novém zákoně se však pojem pneuma (duch) vztáhl i na ten rozměr lidské osobnosti, který umožňuje člověku vztah s Bohem (Ř 8,16 či 1 K 5,3 - 5). Navazuje se zde na prorocké rozlišení ducha (rûah, pneuma) a duše (hebrejsky nepheš, řecky psyché), kdy duch si v člověku uchovává spojení s Bohem a označuje „vyšší“ čili k Bohu směřující rozměr lidské existence, zatímco duše „nižší“ stránky lidského vědomí, které představují osobní život, avšak pouze lidský život v člověku, sídlo jeho zálib, citů a vášní. Duši a ducha je tedy třeba rozlišovat. Člověk je takříkajíc trojdílný, má tělo, duši a ducha (1 Te 5,23), spojení s Bohem má však jen skrze ducha, což je logické, jelikož Bůh je Duch a tak je třeba Ho uctívat v Duchu, jak je to uvedeno v našem dnešním čtení ke kázání.
Před pádem do hříchu měl člověk přímé spojení s Bohem, jeho duch byl napojen na Ducha Božího. Díky tomu byl člověk nesmrtelný. Po pádu do hříchu došlo ke ztrátě tohoto životodárného spojení. Člověk přišel o spojení s Božím Duchem a stal se pouhým smrtelníkem. Jeho duch, tedy jeho životní síla či energie, kterou získal od Boha, postupně slábne a není časem schopna udržet pohromadě tělo a duši člověka a člověk nakonec umírá. Ve smrti dochází k oddělení těla a duše, duch se pak vrací k Bohu, jak se píše v knize Kazatel: „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kaz 12,7).
Podstatu či bytnost Boha jakožto Ducha můžeme potom pochopit jako inteligentní životní sílu, životní energii, která se neztrácí a nikdy se nevyčerpá. To je zásadní rozdíl mezi člověkem a Bohem. Nevyčerpatelná Boží energie je pak zdrojem Jeho ohromné mystické a stvořitelské moci. Díky ní je Bůh schopen pouhým svým slovem dát vzniknout celému stvoření a pak je udržovat při životě (Gn 1,3-28 a 2 P 3, 5-7). Když řekneme, že Bůh je pouze Duch, zdůrazňujeme tím, že není zčásti duchem a a zčásti tělem, jak je tomu u člověka. Je zcela Duchem bez nějaké fyzické podoby. Jakožto Duch, Bůh pak nemá hmotné tělo, ale duchovní tělo, utkané ze svazků vyšších energií, což Mu umožňuje přijímat nejrůznější podoby.
Aby člověk znovu získal věčný život, musí se proto znovuzrodit vody a Ducha, jak říká sám Ježíš (J 3,5-6). Duch Boží se tehdy usídlí v lidském duchu a člověk naváže přímé spojení s Bohem. Působením Ducha Božího neboli Ducha svatého je pak člověk přetvářen v nové stvoření (2 K 5,17). Duch je jako řeka živé vody, která proudí od Krista a přináší život těm, kdo přijdou a v Něho uvěří (J 7,37-39).
Proto není divu, že apoštol Pavel nás upozorňuje, že člověk může patřit Kristu, jen pokud má Ducha Kristova: „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“(Ř 8,9) S Kristem může být člověk spojen pouze skrze Ducha: „Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.“ (1 K 6,17) Také podíl na Kristově Božím synovství může mít člověk, jestliže sdílí téhož Ducha: „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“ (Ga 4, 6-7) Rovněž součástí mystického těla Kristova, tedy Církve, se můžeme stát pouze křtem v Duchu: „Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.“ (1 K 12,13).
Duch svatý se může usídlit v našem duchu díky tomu, že po vzkříšení a nanebevzetí Ježíše Krista Bůh Otec seslal na zem Ducha svatého. K vylití Ducha svatého došlo o letnicích, jak se psáno ve Skutcích apoštolských: „Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ (Sk 2,1-4) Tím začala nové etapa v dějinách spásy, která nese označení doba milosti či doba Církve. Proto padesát dní po Velikonocích slaví křesťané Svátek seslání Ducha svatého.
Je zajímavé, že ve Skutcích apoštolských se za klíčový faktor, který svědčí o přijetí člověka Bohem, je právě to, že přijal Ducha svatého: „Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.““ (Sk 2, 38-39)
Proto je pro nás tak důležité vědět, zda máme či nemáme Ducha svatého. Jak to poznáme? Podle mne jsou zásadní taková tři znamení toho, že jsme přijali Ducha svatého. Na první místě je to, že máme některý z darů Ducha svatého: dar prorockého slova, dar služby, dar vyučování, dar povzbuzování, dar rozdávání, dar vést církev, dar péče o trpící (Ř 12,4-8) a dále dar uzdravování, dar víry, dar působení mocných činů, dar rozlišování duchů, dar slova moudrosti, dar slova poznání, dar mluvit ve vytržení a dar vykládat, co to znamená (1 K 12,5-11). Ovšem nejvyšším darem Ducha svatého vedle víry a naděje je láska: „A tak zůstává víra, naděje, láska-ale největší z té trojice je láska.“ (1 K 13,13)
Dalším znamením je to, že časem na nás by mělo být vidět ovoce Ducha svatého, o němž píše apoštol Pavel v Listu Galatským: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ (Ga 5,22-23). A do třetice, znamením Ducha je to, že máme nějakou, byť nepatrnou, službu ve sboru. Neboť duchovní dary se mají uplatňovat se službě ve církvi a tak sloužit k budování těla Kristova (Ef 4,11-13).
Ovoce Ducha by se měly u každého křesťana vyskytovat všechny, byť v různém stupni zralosti. Na rozdíl od toho, duchovní dary nemusí mít všechny křesťan, ale každý křesťan by měl mít alespoň nějaký dar, aby se mohl uplatnit jako užitečný úd těla Kristova. Jak na tom své konkrétně my, bratři a sestry? Zde platí výzva apoštola Pavla, abychom sami sebe zkoumali: „Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Ga 6,4-8) A v případě potřeby pak přijmeme příslušná opatření, neboť máme být nejen posluchači, ale i činitelé Božího slova (Jk 1,22). Amen.
Litanie k Duchu svatému:
Pane, smiluj se.-Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se.-Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se.-Pane, smiluj se.
Bože, náš nebeský Otče,-smiluj se nad námi.
Bože Synu, Vykupiteli světa,-smiluj se nad námi.
Bože Duchu svatý,-smiluj se nad námi.
Bože v Trojici jediný,-smiluj se nad námi.
Duchu svatý, jenž vycházíš z Otce i Syna,-přijď k nám.
Božský Duchu, jenž jsi roven Otci i Synu,-přijď k nám.
Přislíbení nejněžnějšího a nejštědřejšího Otce ,-přijď k nám.
Dare nejvyššího Boha,-přijď k nám.
Paprsku nebeského světla,-přijď k nám.
Původce všeho dobra,-přijď k nám.
Prameni života,-přijď k nám.
Ohni všechno stravující,-přijď k nám.
Ohnivá lásko a duchovní pomazání,-přijď k nám.
Duchu lásky a pravdy,-přijď k nám.
Duchu moudrosti a rozumu,-přijď k nám.
Duchu rady a síly,-přijď k nám.
Duchu vědění a zbožnosti,-přijď k nám.
Duchu bázně Boží,-přijď k nám.
Duchu míru a mírnosti,-přijď k nám.
Duchu čistoty,-přijď k nám.
Duchu svatý, přijď a obnov tvářnost země,-prosíme tě, vyslyš nás!
Vlij světlo do našich duší,-prosíme tě, vyslyš nás!
Vtiskni svůj zákon do našich srdcí,-prosíme tě, vyslyš nás!
Rozněť je svou láskou,-prosíme tě, vyslyš nás!
Otevři nám poklady svých milostí,-prosíme tě, vyslyš nás!
Osvěcuj nás svým nebeským vnuknutím,-prosíme tě, vyslyš nás!
Upevni nás svou účinnou milostí,-prosíme tě, vyslyš nás!
Uděl nám milost znát jediné potřebné,-prosíme tě, vyslyš nás!
Pomoz, abychom se navzájem milovali a snášeli,-prosíme tě, vyslyš nás!
Učiň nás pozornými na všechna tvá vnuknutí,-prosíme tě, vyslyš nás!
Nauč nás správně se modlit a modli se s námi,-prosíme tě, vyslyš nás!
Pronikni nás láskou a shovívavostí k našim bratřím a sestrám - prosíme tě, vyslyš nás!
Vlij nám velký odpor ke každému zlu,-prosíme tě, vyslyš nás!
Veď nás ke správnému konání dobra,-prosíme tě, vyslyš nás!
Pomoz nám, abychom vytrvali ve spravedlnosti,-prosíme tě, vyslyš nás!
Buď ty sám naší velkou odplatou,-prosíme tě, vyslyš nás!
Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa,-smiluj se nad námi.
Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa,-smiluj se nad námi.
Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa,-smiluj se nad námi
Modleme se:
Bože, Duchu svatý, klaníme se ti v hloubi svého srdce a děkujeme ti, že v něm přebýváš. Prosíme tě, rozmnož v nás víru, naději a lásku, aby se naše srdce stala tvým pravým chrámem. Neboť ty žiješ a kraluješ s Otcem i Synem po všechny věky věků.
Prameny:
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7.
WEB: MODLITBA.CZ - KŘESŤÁNSKÁ MODLITBA
