Článek
První čtení: Exodus 22,17-19: „Čarodějnici nenecháš naživu. Kdokoli by obcoval s dobytčetem, musí zemřít. Kdo by obětoval bohům a ne samotnému Hospodinu, propadne klatbě.“
Druhé čtení: 1 Janův 4,16-17: „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě.“
Čtení ke kázání: Jan 5,18-27: „To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň. Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn. Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete. Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu, které chce. Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka.“
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
dnešní kázání začnu netradičně představením jedné hereze, a to tzv. markionismu. Jeho původcem byl Markión ze Sinopé, významný křesťanský teolog z druhého století. Markión odmítal Starý zákon, který připisuje demiurgovi, jenž se stejně jako v gnosticismu zjevuje jako zlý Bůh. Tento zlý Bůh je podle Markióna odpovědný za stvoření světa a za zavedení přísného Mojžíšova zákona.
Demiurg jako zlý Bůh je podle Markióna samozřejmě odlišný od Boha Nového zákona, Boha lásky a milosti, Otce, jehož zjevuje Ježíš Kristus. Stvoření a hmotu pokládal Markión za zcela špatné a pro duchovního člověka nepřijatelné, proto odmítal plození a zakazoval pohlavní styk. Pouze víra v Boha lásky, Otce Ježíše Krista podle něj vede ke spáse. Ježíše nepokládal Markión za Mesiáše, nýbrž za božskou bytost se zdánlivým tělem, které nemůže trpět (tzv. doketismus). Z celého Písma svatého Markión uznával jen výběr z Lukášová evangelia a deset Pavlových listů (bez tzv. pastorálních epištol a Listu Židům).
Jak vidíme, základním rysem markionismu je protiklad dobrého Boha Nového zákona a zlého Boha Starého zákona. Odlišní Bohové by se přirozeně měli chovat odlišně. Liší se tedy Boží jednání v době starozákonní a Boží jednání v době novozákonní? Na první pohled ano. Moje babička z matčiny strany, zbožná katolička, nám říkala, abychom nečetli Bibli, zejména Starý zákon, neboť se tam píše o hrozných věcech, které činili lidé, ale také konal sám Bůh. Mnohým pohanům ve starověku, například Římanům, připadal Hospodin jako krutý, malicherný, nenávistný a záludný Bůh. V dnešní době by se mohl Hospodin jevit ještě jako šovinistický, rasistický, sexistický či homofobní.
Proč to všechno? Bůh podle Starého zákona vyhnal první lidi z ráje (Gn 3,22-24), způsobil celosvětovou potopu (Gn 7,21-24), zničil Sodomu a Gomoru (Gn 19,24-25), zpustošil Egypt deseti ranami (Ex 7-11), kvůli zdánlivě malému pochybení nedovolil Mojžíšovi a Áronovi vejít do země zaslíbené (Nu 20,12) či přikázal Izraelcům vyhubit četné kenaanské národy (např. Nu 33,52).
Dále Hospodin vyžadoval zvířecí oběti kvůli očištění od hříchů či kvůli rituální očistě (Lv 1 - 7) a trestat smrtí za řadu hříchů - kupř. za cizoložství, homosexuální styk, pohlavní styk se zvířaty, pohlavní styk v době menstruace, vraždu, bití a zlořečení rodičů, čarodějství (viz první naše dnešní čtení), zlořečení Hospodinu či obětování cizím bohům (viz Ex 21, Ex 22, Lv 18, Lv 20 a Lv 24). Izraelci měli zakázáno se mísit s okolními národy (Dt 7,3), měli sice povoleno půjčovat za úrok cizincům, nikoliv však vlastním lidem (Dt 23,21). Menstruující žena byla považována za nečistou, po narození chlapce byla žena nečistá 7 dní a dalších 33 dní měla setrvat v očišťování od krve, ale při narození děvčete byla žena nečistá 14 dní a dalších 66 dní měla setrvat v očišťování od krve - tedy dvakrát déle (Lv 12,1 - 5). Ve Starém zákoně najdeme i další příklady Božího jednání, které by nám mohly připadat dnes jako problematické.
Naproti tomu Ježíš v Novém zákoně neodsoudil cizoložnou ženu k ukamenování (J 8,11), nedovolil svým učedníkům zničit samařskou vesnici, kde Ho odmítli přijmout (L 9,51-56) a dokonce požadoval od svých učedníků, aby milovali i své nepřátele (Mt 5,43-48) atp. Je tedy Bůh Starého zákona a Bůh Nového zákona tentýž Bůh, o němž platí, že „je tentýž včera i dnes i navěky“ (Žd 13,8)?
Nutno říci, že ano, že jde o stejného Boha. Lásku a milosrdenství totiž prokazoval Bůh již v dobách Starého zákona. A tak Bůh po pádu lidí do hříchu je neopustil, nýbrž připravil a ohlásil plán spásy (Gn 3,14-15, tzv. protoevangelium). Bůh nakonec nevyvrátil velké město Ninive, když jeho obyvatele činili pokání ze svých hříchů (Jon 3,10). Skrze proroka Ezechiela pak Bůh prohlásil: „Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ez 18,23) „Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít.“ (Ez 18,32).
Stále platí tedy, že Bůh je láska. Současně však platí, že je svatý a proto nemůže ponechat zlo, hřích a provinění bez trestu. Proto zničující Boží soud dopadl na předpotopní lidstvo, na Sodomu a Gomoru a kenaanské národy. Proto Bůh potrestal Mojžíše a Árona. Proto zvířecí oběti za hřích a kvůli očistě či trest smrti za závažná provinění. Ale jak zdůrazňuje Dan Drápal ve své knížce „Krutý Bůh?“, Bůh nemá zalíbení v soudu, své soudy oddaluje na tu nejzazší mez a každý časný soud je výzvou k pokání a tím i k záchraně. Proto pro Starý i Nový zákon platí, že Hospodin je Bůh „plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ (Ex 34,6-7)
V novozákonní době pak platí, že „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi“, jak jsme slyšeli v dnešním čtení ke kázání (J 5,22). Svého jednorozeného Syna Ježíše Krista však Bůh neposlal na svět, aby „soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3,17) Proto žijeme v tzv. době milosti, kdy každý člověk může být Ježíšem Kristem zachráněn od věčného zatracení. Proto Ježíše v dnešním čtení ke kázání může také říci: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít.“ (J 5,24-25)
Teprve druhý příchod Ježíše Krista bude spojen nejen se záchranou věřících, ale také s četnými Božími soudy nad světem, o čem svědčí apokalyptické rány, o nichž se píše v knize Zjevení Janovo od šesté kapitoly (pečeti, polnice, nádoby pohrom). Projevem Boží lásky a milosti je také to, že doba milosti již trvá dva tisíce let. Svědčí o tom i slova apoštola Petra: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2 P 3,9)
Řada křesťanů se dnes domnívá, že doba milosti se již rychle blíží ke svému konci. Proto bych rád uzavřel své dnešní kázání dvěma výzvami apoštola Pavla: „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2 K 6,2). „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Ga 6,7-10) Amen.
Modlitba po kázání:
Nebeský Otče,
děkujeme Ti, že jsi slitovný, milostivý, shovívavý a milosrdný Bůh a přesto zůstáváš jedinečný, svatý a spravedlivý. Zkrátka jsi dokonalá svatost i dokonalá láska. Plnost Tvé lásky se nám zjevila ve Tvém Synu, Ježíši Kristu, našem Pánu a Spasiteli.
Daruj nám, Nebeský Otče, dostatek milosti a moudrosti, abychom pochopili Tvůj svatý charakter v jeho plnosti a celistvosti. A nejen pochopili, ale také abychom podle toho jednali v souladu se Tvou svatou, libou a spasitelnou vůli. Dej také, aby co nejvíce lidí ještě uvěřilo, dokud trvá doba milosti. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.
Pramen: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7.
