Článek
První čtení: Zjevení Janovo 1,8: Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.“
Druhé čtení: Marek 10,23-27: „Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího!Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Ještě více se zhrozili a říkali si: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“
Čtení ke kázání: Genesis 35,9-5: „I ukázal se Bůh znovu Jákobovi, když přišel z Rovin aramských, a požehnal mu slovy: „Tvé jméno bylo Jákob; už nebudeš zván Jákob, tvé jméno bude Izrael.“ A dal mu jméno Izrael. Dále mu Bůh řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí. Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder. Zemi, kterou jsem dal Abrahamovi a Izákovi, tu dám tobě; tvému potomstvu dám tuto zemi.“ Potom Bůh vystoupil od něho z toho místa, kde s ním mluvil. A Jákob na tom místě, kde s ním mluvil, postavil posvátný sloup, sloup kamenný, a vykonal na něm úlitbu: polil jej svrchu olejem. Místu, kde s ním mluvil Bůh, dal Jákob jméno Bét-el.“
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
poslední dobou často přemýšlím o tom, kdo, co a jaký je vlastně náš Bůh. Víme, že Bůh je dobrý a milující, neboť je Láska (1 J 4.8). Bůh je také nanejvýš spravedlivý a se odměňuje těm, kdo Ho hledají (Žd 11,6). O Bohu se rovněž tvrdí, že je všemohoucí. Ve Starém zákoně se tak o Bohu mluví 48 krát, z toho 31 krát v knize Jób. Jedním z Božích jmen je jméno El Šaddai, což se překládá jako Bůh všemohoucí. Řecky se všemohoucí pak řekne Pantokratōra toto označení se vyskytuje v Novém zákoně 10 krát, z toho 9 krát v knize Zjevení Janovo. Jedná se zde o to, že Bůh je Stvořitelem nebe i země a také člověka. Proto je Bůh absolutním Pánem světa, Pánem přírody i Pánem dějin. Může si se svým stvořením dělat, co chce, podobně jako hrnčíř se svým dílem (Iz 64,7 či Ř 9,21).
Ovšem Boží všemohoucnost bývá poměrně často zpochybňována, a to kvůli existenci zla a utrpení ve světě. Především jde o utrpení nevinných, kdy se takříkajíc zlé věci stávají dobrým lidem. Sice víme, že žádný člověk není dokonalý a že nikdo není dobrý, jedině Bůh, jak říká sám Ježíš (Mk 10,18). Nicméně řada obyčejných lidí musí čelit mnohem horším věcem, než si spravedlivě zaslouží. Třeba těžké nemoci, nějaké přírodní katastrofě, nezasloužené ztrátě zaměstnání či nepochopitelnému utrpení svých dětí. V těchto případech Boží dobrota, Boží spravedlnost a Boží všemohoucnost lze jen stěží empiricky (to jest na základě lidské zkušenosti) mezi sebou smířit.
Proto podle židovského rabína Harolda S. Kushnera, autora známého bestseleru „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“, Boží dobrotu a Boží spravedlnost můžeme jen stěží zpochybnit a tak nám nezbývá, než se vzdát Boží všemohoucnosti.Zlé věci se v tomto světě stávají dobrým lidem, i když to není Boží vůle. Bůh by chtěl, aby lidé dostali, co si zaslouží, ale nemůže to vždycky zařídit. Harold S. Kushner vidí v zásadě pouze dvě omezení Boží všemohoucnosti: přírodní zákony a lidskou svobodu volby.
V prvním případě Bůh ustanovil přírodní zákony a nemůže svévolně přerušovat jejich působení. Určitá neměnnost přírodních zákonů umožňuje na jedné straně naší existenci, na druhé straně se může stát příčinou mnoha problémů. Například gravitace způsobuje, že předměty padají. Někdy padají na lidi a mohou je zranit. Jindy gravitace způsobuje, že lidé padají z hor a z oken. Někdy zase gravitace způsobí, že lidé uklouznou na ledě nebo se utopí ve vodě. Bez gravitace bychom nemohli žít, ale to znamená, že musíme žít také s nebezpečím, které způsobuje.
Podobně je to i s naším tělem. Naše tělo je velmi citlivé. Musí takové být, aby bylo schopno dělat, co po něm žádáme. Na druhé straně je proto náchylné na řadu nemoci, zvlášť když člověk nežije zdravě, nadměrně pracuje a přepíná své síly. Při vzniku nemoci působí rovněž přírodní zákony, byť mnohé ještě neznáme. Přesto všechno nevíme, proč někdo těžce onemocní a někdo ne. Proč někdo se z těžké nemoci uzdraví a někdo ne. Nicméně podle rabína Kushnera není rozumné věřit, že Bůh „posílá“ nemoc určitému člověku z určitého důvodu.
Svoji roli v tom, že se zlé věci dějí dobrým lidem, může hrát i náhoda. Vesmír a život představují složité mechanismy či systémy a občas se zde něco prostě náhodně porouchá. Navíc podle zákona entropie se každý systém ponechaný sám sobě vyvíjí směrem ke stále větší neuspořádanosti čili směrem k chaosu. S nahodilostí měl problém již Albert Einstein, kterého neuspokojovala kvantová fyzika, protože je založena na hypotéze, že věci se dějí nahodile. Einstein dával přednost víře, že „Bůh nehraje v kostky o vesmír“. Možná má Einstein pravdu a v souladu s knihou Genesis ve vesmíru kromě zákona entropie působí ještě nějaká tvořivá síla, Duch Boží, který postupně mění chaos v řád. Nicméně se zdá, že zbývající chaos, šťastné i nešťastné náhody, budou s námi i nadále jako „dosud nestržené lešení z budovy Boží tvořivosti“ (slovy Miltona Steinberga).
Nyní se dostáváme k lidské svobodě volbě. Člověk podle Kushnera byl stvořen k „obrazu Božímu“ v tom smyslu, že je svobodný a má tedy možnost volby mezi dobrem a zlem. A tak dalším důvodem, proč se zlé věci stávají dobrým lidem, je to, že jako lidé máme svobodu si vzájemně ubližovat a Bůh nám v tom nemůže zabránit, aniž by nám zároveň vzal svobodu, kterou nám jako lidem jednou dal. Proto nezabránil holocaustu a plynovým komorám. Spolu s Dorothe Sőlle můžeme však věřit, že byl tehdy na straně obětí, a ne vrahů, ale nezasahuje do lidské volby mezi dobrem a zlem. Odpovědnost za holocaust a plynové komory nemůžeme prostě jen tak hodit na Boha, neboť „lidé lidem připravili tento osud“, jak napsala polská spisovatelka Zofia Nałkowska.
Bůh navíc není lhostejný, má soucit s obětmi a spolu s nimi i trpí. Křesťanství tak přineslo světu nejen obraz Boha, který tvoří a přikazuje, nýbrž také ideu Boha, který trpí. Zejména tehdy, když vidí, co jedny jeho děti dělají zlého druhým jeho dětem. Konečnou odpověď na problém zla a utrpení pak dal Kristův kříž. Tam se Boží láska projevila tím nejvelkolepějším způsobem, když se Boží syn ztotožnil s trpícím světem jako ten, kdo nese jeho hřích. Bůh rozumí našemu utrpení, protože je sám v Kristu zakusil. Bůh v Kristu vstoupil do našeho světa masa a krve, slz a smrti. Trpěl spolu s Ním za nás. Naše utrpení ve světle toho začíná být zvládnutelné. Stále sice přetrvává otazník nad lidským utrpením, ale můžeme nad něj odvážně otisknout jiné znamení - kříž symbolizující Boží utrpení.
Ovšem kromě lidí Bůh stvořil také anděly. I ti mají svobodu volby. A část andělů v čele se satanem se proti Bohu vzbouřila. Podle teorie mezery ke vzpouře satana došlo mezi prvním a druhým veršem první kapitoly knihy Genesis. K satanově vzpouře se žel připojila řada andělů, ze kterých se pak stali démoni. A tak se satan stal panovníkem démonů. Tato andělská vzpoura jistě vnesla chaos do celého vesmíru. Bůh pak v průběhu šesti dní musel vesmír znova uspořádat a možná se mu nepodařilo vzniklý chaos zcela odstranit a tak zde máme onu nahodilost, o které jsme již mluvili. K mnohému zlu ve světe tak přispívá i aktivita satana a jeho démonů, na kterou rabín Harold S. Kushner nějak zapomněl.Nicméně apoštol Jan nám připomíná skutečnost, že celý svět je pod mocí Zlého(1 J 5,19). Přírodní katastrofy a nemoci lze potom obecně odůvodnit určitou nepřízni životního prostředí, ve kterém žijeme. Ovšem i tato nepřízeň má svůj původ ve vzpouře satana a člověka. Bůh je tedy od všeho zlého oddělen a v žádném případě za zlo nenese odpovědnost. Ani za metafyzické zlo (čili za bídu konečnosti, smrti), ani za zlo fyzické (čili zlo v podobě nemocí, katastrof a různých neštěstí) a ani za zlo morální (čili za lidskou zlobu, krutost, pomstychtivost a sadismus).
Bůh nemůže vždy zabránit katastrofám, nicméně nám může dát sílu a vytrvalost, abychom je překonali. Jak píše apoštol Pavel: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Ef 4,13) Boží pomoc lidem spočívá i v tom, že je povzbuzuje, aby si navzájem pomáhali. Bůh například působí, že někteří lidé chtějí být lékaři a zdravotními sestrami, kteří léčí nemocné a utišují bolest. Boží soucit, který pracuje skrze nás, je nejjasnější důkaz Boží existence. Skutečnosti života a smrti jsou neutrální. Teprve tím, jak na mě reagujeme, dáváme utrpení buď negativní, nebo pozitivní význam. Nezapomínejme tedy na následující slova apoštola Pavla: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Ř 8,28)
Vraťme se však k Boží všemohoucnosti. Bůh respektuje přírodní zákony i svobodu volby lidí a andělů. I proto ve světě reálně existuje zlo, které Bůh nepůsobí, ale pouze dopouští. Znamená to, že Bůh není všemohoucí? Podle mne ne. Bůh je všemohoucí, neboť přes všechny okliky a odpory se Boží vůle nakonec vždy naplní.Měli bychom tedy všechny teologické úvahy o tom, že Bůh je bezmocný a že trpí, šmahem odmítnout? Také ne. Jak píše Mons. Ladislav Simajchl, vše, co o Bohu víme, je protikladné, dvojité:
- Bůh je zároveň starý i mladý: Bůh je odvěký, byl vždycky, ale současně je i mladý, věčně mladý, nic v něm nestárne, neunaví se a nezastará.
- Bůh je daleký i blízky: Svatý Augustin výstižně píše, že Bůh je nám blíž, než jsme my sami, ale zároveň je tak daleko, že Ho žádným přístrojem, žádným prostředkem nedosáhneme.
- Bůh je současně panující i trpící: Bůh je absolutní Pán, není však lhostejný divák světového dění, On prožívá s námi naše utrpení i radosti.
- Bůh je trpící i šťastný.
- Bůh zároveň pracuje i odpočívá.
- A konečně: Bůh je všemohoucí Stvořitel nebe i země, že u Něho je možné všecko, jak říká Ježíš v našem dnešním druhém čtení. Zároveň je Bůh tak bezmocný, že lidé po Něm mohou zle plivat a posmívat se Mu, že mohou tvrdit, že je vzduch, že ani vůbec není, že mohou zle ubližovat proti Jeho lásce.
To jsou protiklady, které stěží vyřešíme hlavou. Na ty nám může dát odpověď pouze náš život a naše víra. Pamatujme si zde ale zejména tyto dvě věci. Za prvé, že ať trpíme z jakýchkoliv důvodů, tak Bůh nás může v každém utrpení a soužení účinně těšit. Jak píše apoštol Pavel ve svém Druhém listě Korintským: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha.“ (2 K 1,3-5).
A za druhé si pamatujme, že sami máme mírnit utrpení druhých, jak to od nás očekává sám Ježíš: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´ Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´ Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´“ (Mt 25.31-40)
Bůh chce svět zachránit. A než tak zcela učiní při Ježíšově druhém příchodu, chce všemožně mírnit utrpení světa, K tomu ale potřebuje nás, mne i tebe, lidi, kteří se nechávají vést jeho Duchem. A tak udělejme vše, abychom našeho Boha nezklamali. Amen.
Modlitba po kázání:
Náš nebeský Otče,
jsme tak rádi, že jsi Láska, že jsi dobrý a spravedlivý. A že kvůli naší existenci respektuješ Tebou dané přírodní zákony a nám lidem Tebou darovanou svobodu volby, bez které bychom nebyli Tvým obrazem. Byť to do našeho světa přináší zlo, utrpení, bolest a chaos. Kvůli tomu se Tvá dobrá, libá a spasitelná vůle ne vždy hned naplní, což Ti způsobuje utrpení a bolest. Nicméně se Tvá svatá vůle nakonec vždy naplní a Ty stále zůstáváš všemocný a všemohoucí El Šaddai a Pantokratōr.
Odpusť nám, nebeský Otče, že svými hříchy zbytečně podporujeme reálnou existenci zla a utrpení a tak ignorujeme Tvoji svatou vůli. Dej, ať si dobře uvědomujeme, co jsi pro nás musel sám či ve svém Synu vytrpět. Daruj nám dostatek milosti a síly, abychom přestali hřešit, nebáli se postavit zlu a konali jen dobro. Abychom trpělivě snášeli veškeré utrpení a soužení. Dej také, aby co nejvíce lidí ještě uvěřilo a napravilo své životy, dokud trvá Doba milosti.
Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
Prameny:
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7.
Harold S. Kushner: Když se zlé věci stávají dobrým lidem, Portál, Praha 2017, ISBN 978-80-262-1183-9.
Zofia Nałkowska: Medailony, Bruckner Tomáš, 3. české vydání, Řepín 2011, ISBN 978-88-904661-2-8.
Ladislav Simajchl: Společně k Bohu, A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí 2006, ISBN 80-239-9699-1.
