Článek
První čtení: Žalm 31,1 - 6: „Pro předního zpěváka. Žalm Davidův. Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben; pomoz mi vyváznout pro svou spravedlnost! Skloň ke mně své ucho, pospěš, vysvoboď mě, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu. Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli. Vyvleč mě z té sítě, již mi nastražili, vždyť jsi záštita má. Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.“
Druhé čtení: Skutky apoštolské 10,1 – 48 (B21): „Vlreji žil jeden muž jménem Kornelius, setník praporu zvaného Italský. Byl zbožný a bohabojný s celým svým domem, dával mnoho almužen lidu a stále se modlil k Bohu. Jednou odpoledne kolem třetí hodiny jasně uviděl ve vidění Božího anděla, jak k němu jde a říká: „Kornelie!“ V úleku na něj vytřeštil oči a zeptal se: „Co je, Pane?“ Anděl mu řekl: „Tvé modlitby a almužny vzbudily Boží pozornost. Hned pošli do Joppy a nech zavolat Šimona zvaného Petr. Je hostem jistého Šimona koželuha, který má dům u moře.“ Když po těch slovech anděl odešel, Kornelius zavolal dva své služebníky a jednoho zbožného vojáka, který patřil k jeho pobočníkům. Všechno jim vyložil a poslal je do Joppy. Druhého dne, zatímco se cestou blížili k městu, Petr vystoupil na plochou střechu domu, aby se modlil. Okolo poledne dostal hlad a chtěl jíst. Než mu však připravili jídlo, upadl do vytržení. Uviděl otevřené nebe a něco jako velikou plachtu, jak se za čtyři cípy spouští na zem. V ní byla všemožná čtvernohá polní zvířata i šelmy, plazi a ptáci. Vtom k němu zazněl hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: „To ne, Pane! Nikdy jsem přece nejedl nic nečistého nebo poskvrněného.“ Ale hlas k němu promluvil znovu: „Co Bůh očistil, neměj za nečisté!“ Opakovalo se to třikrát, než byla plachta vytažena zpátky do nebe. Zatímco si Petr marně lámal hlavu, co mělo to vidění znamenat, hle, muži poslaní Korneliem se doptali na Šimonův dům. Když dorazili ke dveřím, zavolali: „Je tu hostem Šimon zvaný Petr?“ Petr zatím přemýšlel o tom vidění. Duch mu řekl: „Hledají tě tři muži. Vstaň, sejdi dolů a bez váhání odejdi s nimi, protože jsem je poslal já sám.“ Petr tedy sešel dolů k těm mužům a řekl: „Já jsem ten, koho hledáte. Co vás přivádí?“ Odpověděli: „Setník Kornelius, spravedlivý a bohabojný muž, který má dobrou pověst u celého židovského národa, dostal od svatého anděla pokyn, že tě má pozvat k sobě domů, aby vyslechl tvá slova.“ Petr je tedy pozval dovnitř a pohostil. Nazítří vstal a odešel s nimi, doprovázen některými bratry z Joppy. Druhého dne dorazili do Cesareje. Kornelius je očekával a svolal své příbuzné a blízké přátele. Když Petr chtěl vejít, Kornelius mu vyšel vstříc, padl mu k nohám a poklonil se. Petr ho ale zvedl se slovy: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk!“ V rozhovoru s ním vešel dovnitř. Když uviděl shromážděné množství lidí, řekl jim: „Sami víte, že pro Žida je nepřípustné, aby se stýkal s cizincem nebo ho navštěvoval. Bůh mi však ukázal, abych žádného člověka neměl za nečistého nebo poskvrněného, a tak jsem bez námitek přijal vaše pozvání a přišel jsem. Mohu se zeptat, proč jste mě pozvali?“ Kornelius odpověděl: „Před třemi dny přesně touto dobou, o třetí odpoledne, jsem se doma modlil. Náhle se přede mnou postavil muž v zářícím rouchu a řekl: `Kornelie, tvá modlitba byla vyslyšena a tvé almužny nezůstaly bez povšimnutí před Bohem. Pošli do Joppy a nech zavolat Šimona zvaného Petr, který je hostem v domě Šimona koželuha u moře.´ Proto jsem k tobě hned poslal a ty jsi laskavě přišel. Teď jsme tu všichni před Boží tváří, abychom vyslechli, cokoli ti Bůh svěřil.“ Petr se ujal slova a řekl: „Opravdu vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě se mu líbí, kdokoli ho ctí a koná spravedlnost. To je to poselství, které Bůh svěřil synům Izraele; jím zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pánem všech. Sami víte, co se dělo po celém Judsku; začalo to v Galileji, po křtu, který kázal Jan. Ježíše z Nazaretu Bůh pomazal Duchem svatým a mocí. Kamkoli přišel, konal dobro a uzdravoval všechny soužené od ďábla, protože Bůh byl s ním. My jsme svědkové všeho, co dělal v judské zemi a v Jeruzalémě. Oni ho přibili na kříž a popravili, ale Bůh jej třetího dne vzkřísil a dal, aby se ukázal - ne všemu lidu, ale svědkům, které Bůh předem vyvolil - nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. Uložil nám, abychom kázali všemu lidu a dosvědčovali, že on je ten, koho Bůh ustanovil soudcem živých i mrtvých. Jemu vydávají svědectví všichni proroci: skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něj věří.“ Ještě než to Petr dořekl, Duch svatý sestoupil na všechny, kdo poslouchali jeho řeč. Obřezaní věřící, kteří přišli s Petrem, užasli, že dar Ducha svatého je vylit i na pohany. Slyšeli je totiž, jak mluví v jiných jazycích a velebí Boha. Petr tehdy prohlásil: „Copak jim někdo může odepřít křest vodou, když přijali Ducha svatého jako my?“ A tak je nechal pokřtít v Pánově jménu. Potom ho pozvali, aby s nimi pobyl ještě několik dní.“
Čtení ke kázání: Lukáš 23,44 – 49: „Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se roztrhla v půli. A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Po těch slovech skonal. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.“
Kázání:
Milí bratři a milé sestry, milí přátelé,
dnes máme již pátou neděli postní, zvanou Judica podle vstupní antifony „Iudica me, Deus.“ čili „Zjednej mi právo, Bože (Ž 43,1). Velikonoce se tedy kvapem blíží a tak si připomeneme, co se dělo pod Ježíšovým křížem podle evangelisty Lukáše. Z minulého mého kázání víme, že se Ježíši rouhali členové židovské rady, římští vojáci a i jeden ze zločinců, kteří spolu s Ním byli ukřižovaní. Druhý zločinec, ukřižovaný po Ježíšově pravici, naopak se Ježíše zastal a požádal Ho, by na něho nezapomněl, až přijde do svého království. A Ježíš mu slíbil, že ještě dnes s Ním bude v ráji. Tento zločinec tak byl spasen v posledních chvílích svého života. Je to velmi výmluvná ukázka principu spasení pouhou milostí skrze víru.
Ale co se dělo dál pod křížem? Podle Lukáše kolem poledne nastala tma po celé zemi do tří hodin, neboť se zatmělo slunce. I evangelisté Marek a Matouš hovoří o tříhodinové tmě, neuvádějí však, že to bylo v důsledku zatmění slunce (Mk 15,33 a Mt 27,45). Následně se roztrhla chrámová opona v půli. A to již před skonem Ježíše, byť Marek a Matouš uvádějí, že se to stalo až po Jeho skonu (Mk 15,38 a Mt 27,51). Nicméně temnota a roztržení chrámové opony ve všech případech poukazuje na významový dosah Ježíšovy smrti pro celý svět a zvláště pro Izrael. Roztržení chrámové opony je pak hrozivým znamením pro jeruzalémský chrám. Naznačuje konec chrámového kultu a tím celého židovského způsobu uctívání Boha.
Lukáš vynechává Ježíšovo zvolání o opuštěnosti v aramejštině: „Eli, Eli, lama sabachtani?“ (Mk 15,34 a Mt 27,46), vynechává i epizodu o Eliášovi (Mk 15,34 - 36) a místo hlasitého zvolání před skonem (Mk 15,37 a Mt 27,50) uvádí citát z Žalmu 31- konkrétně z verše 31,6 (jak jsme slyšeli z našeho dnešního prvního čtení). Oslovení Otče, které chybí v Ž 31,6, vyjadřuje Ježíšovo vědomí Božího synovství. Lukáš vykresluje Ježíše při Jeho umírání jako příkladného mučedníka, který svůj život svěřuje Bohu. Prvomučedník Štěpán vysloví podobná slova odevzdanosti, která bude adresovat Ježíšovi (Sk 7,59).
Po hlasitém zvolání: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Ježíš skonal. Doslova je zde psáno: „Když to řekl, vydechl“. To odpovídá tehdy běžnému způsobu vyjádření, že někdo právě zemřel. Výraz „duch“ (řecky pneuma) může odkazovat jednak na beztělesnou duši (tzv. duchová duše), jednak může znamenat celou živou osobu.
Lukáš nepíše jako Matouš, že po Ježíšově smrti došlo k zemětřesení, že hroby se otevřely a těla mnoha zesnulých svatých byla vzkříšena a že vzkříšení svatí vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili (Mt 27,52 – 53). Nicméně jako u Marka i Matouše se zde objevuje římský setník, který dohlížel nad popravou Ježíše a dvou zločinců (lotrů).
Setník (latinsky centurio) je historická vojenská hodnost označující velitele setniny, základní taktické jednotky o cca 100 mužích v římské armádě a později v žoldnéřském či rakousko-uherském vojsku. Po Mariově reformě armády v roce 107 před našim letopočtem byl setník již vždy profesionálním důstojníkem římské armády. Gaius Marius (157 před n.l. – 86 před n.l. ) byl římským vojevůdcem a politikem, který byl celkem sedmkrát zvolen konzulem, tj. nejvyšším civilním a vojenským úředníkem. Hodnostními ekvivalenty setníka jsou šarže kapitán či hejtman.
Pohanský setník, který měl dohled nad Ježíšovým ukřižováním, když viděl, jak skonal Ježíš, velebil Boha. Lukáš nesděluje, jak konkrétní dění setníka zasáhlo (zatmění slunce, roztržení chrámové opony, Ježíšovo slovo zločinci, Ježíšova poslední slova), avšak dává najevo, že Ježíšova smrt nepůsobí ani zděšení a ani zoufalství, nýbrž tak jak Jeho činy během jeho veřejného vystoupení vede k velebení Boha.
U Marka římský setník říká: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ (Mk 15,39). U Matouše setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, řekli: „On byl opravdu Boží Syn!“ (Mt 27,54). Naproti tomu u Lukáše setník velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ (L 23,47) Setníkovo prohlášení o Ježíši je potvrzením, jak trojího Pilátova konstatování Ježíšovy neviny (L 23,4;L 23,14 – 15 a L 23,22), tak Ježíšova hodnocení ze strany Heroda (L 23,11) a kajícího zločince (L 23,41). Pohanský setník se tak stává prvním bohabojným, který vyznává Boha Izraele jako jediného pravého Boha a Ježíše jako spravedlivého, což později činí i jiní setníci, jako třeba setník Kornelius v našem dnešním druhém čtení (Sk 10,1 – 48).
Ti, kteří byli přítomní ukřižování, jsou u Lukáše představeni jako účastníci divadelní hry. I když mohli přijít k popravišti z pouhé zvědavosti, jak tomu bývá u poprav, jsou podle Lukáše diváky, kteří nejsou zasaženi jen soucitem a smutkem, nýbrž vyjadřují i ochotu změnit svůj život. Bití se do prsou je výrazem zkroušenosti, lítosti a doznání viny (viz např. L 18,13). Tento postoj kajícnosti činí mnohé z nich vnímavými pro Petrovu výzvu k obrácení o Letnicích (Sk 2,37 – 38).
Ze všech lidí, kteří přihlížejí Ježíšovu ukřižování, jsou zvlášť vyzdviženi jeho přátelé (známí podle Kralické bible) a ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje. Lukáš se vysloveně zmiňuje o „všech“ Ježíšových známých a má tedy na mysli rovněž přítomnost Ježíšových učedníkům (apoštolů), jejichž útěk na rozdíl od Marka (Mk 14,50) a Matouše (Mt 26,56) neuvedl. Přitom apoštol Jan uvádí, že pod křížem byl pouze jeden učedník, a to učedník, kterého Ježíše miloval, tedy jen Jan osobně (J 19,26). O reakci Ježíšových přátel není sděleno nic. O ženách je však řečeno, že „všechno to viděly“.
O které ženy to šlo? Podle Marka tam byla Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, Salome, které Ježíše provázely a staraly se o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydali do Jeruzaléma (Mk 15,40 – 41). Matouš jmenuje z mnoha žen opět Marii z Magdaly, Marii, matku Jakuba a Josefa a matku synů Zabadeových, Jakuba staršího a Jana, tedy znovu Salome (Mt 27,55 – 56). Evangelista Lukáš jména některých z mnoha žen uvedl již dříve: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů, Jana, žena Herodova správce Chuzy a Zuzana (L 8,2 – 3). Apoštol Jan píše, že u Ježíšova kříže staly jeho matka, sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Marie Kleofášova je naše známá matka Jakuba a Josefa. Navíc má jít o matku Salome, Takže pod křížem jmenovitě stála Marie, matka Ježíšova, Ježíšova teta Marie Kleofášova, Ježíšova sestřenice Salome, Marie Magdalská, Jana a Zuzana.
Nedávno mi došlo, že Ježíšova matka a všechny ženy, které provázely Ježíše a byly s Ním i na Golgotě, vlastně napravily reputaci žen, která značně utrpěla tím, že Eva jako první ochutnala zakázané ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3,6). Proto výpad apoštola Pavla proti ženám - „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.“ (1 Tm 2,12 – 14) – je jaksi „mimo mísu“ čili nerelevantní.
Ženy, které stály u Ježíšova kříže, se staly přímými svědky Ježíšovy smrti. Z jejich okruhu budou rovněž první očití svědkové velikonočních událostí. Tyto ženy se totiž od andělů jako první dověděly o Ježíšově vzkříšení a oznámily to Ježíšovým učedníkům (Sk 24, 1 – 10). Byli tedy apoštolové apoštolů, byť ti jim zprvu nevěřili (Sk 24,11). Buďme tedy věrni Ježíši jako tyto ženy a nezpochybňujme za každou cenu svědectví žen. Amen.
Modlitba po kázání:
Nebeský Otče,
děkujeme, že ve Tvém Synu a Našemu Pánu Ježíši Kristu může být spasen každý člověk. Nejen Žid, ale i pohan, že v každém národě je Ti milý ten, kdo v Tebe věří a činí, co je spravedlivé. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.
Potom je jen jedno tělo a jeden Duch, jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Kéž všechen Boží lid žije v jednotě a ke Tvé slávě a chvále a k užitku všech lidí. Amen.
Pramen: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7
B21 - Bible. překlad 21. století, 11. opravené vydání, BIBLION, z.s., 2004, ISBN 978-80-88642-20-7
