Článek
První čtení: Židům 9,13 – 14: „Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí.“
Druhé čtení: Matouš 23,27 – 28: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.“
Čtení ke kázání: Genesis 3,19: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“
Kázání:
Milí bratři a milé sestry, milí přátelé,
jistě víte, že šest postních nedělí má tradiční latinské názvy podle prvních slov antifony, která se na příslušnou neděli četla. Dnešní první neděle tak nese název Invocavit (Vyvolán), a to podle patnáctého verše Žalmu devadesátého prvního: „Vyslyším ho, až mě bude volat, budu při něm v tísni, zachráním ho a oslavím.“ (Český liturgický překlad)
Není tedy náhodou, že postní období začíná Popeleční středou. Popeleční středa se slaví v římskokatolické církvi, v husitské církvi, ve starokatolické církvi, v anglikánských a luterských církvích. Popeleční středou končí masopustní hodování a začíná čtyřicetidenní půst (postní neděle se do postní doby nezapočítávají).
Na Popeleční středu se věřícím na čelo uděluje znamení kříže popelem (tzv. popelec) s formulí „Prach jsi a v prach se navrátíš“ (Gn 3,19), nebo „Čiňte pokání a věřte evangeliu“(Mk 1,15). Přijetí popelce je znamením pomíjivosti člověka a odhodlání se zřící zlého jednání, tedy hříchu.
Popel na hlavě byl ve starozákonní době jedním z obvyklých znamení smutku nad úmrtím příbuzného nebo nad ponížením osobním nebo všeho lidu. V době postu a různých běd sedávali kající v popelu. Popel z červené jalovice (Nu 19,9), jež byla spálená po předepsaném obřadu, býval vysypán venku a upotřeben k rituálnímu očišťování (Nu 19,11 – 13). Ovšem naše dnešní první čtení ukazuje, že Ježíšova krev ještě dokonaleji očisťuje naše svědomí od hříchů.
Prach podobně jako popel symbolizuje ponížení, nicotu, nestálost a křehkost. Když Bible říká, že člověk je „prach ze země“ (Gn 2,7) a že se v prach navrátí (Gn 3,19b), naznačuje tím jeho nicotu. Prach je také označením hrobu (Jb 17,16 či Ž 22,16 a 30). Prach je rovněž symbolem pomíjivosti všeho (Kaz 1,2) a naší lidské smrtelnosti. Smrt již začíná narozením každého z nás. My starší již dobře známe koloběh života a tak si o Vánocích jenom povzdechneme: „k hrobu blíže“. Na starších hřbitovech můžeme vidět nápisy typu „Memento mori“ (Pamatuj na smrt) či „Hic transit gloria mundi“ (Tak pomíjí sláva světa).
Někteří, a to i starší lidé odmítají myslet na smrt. Možná proto, že si neuvědomují svojí hříšnost a potřebu činit pokání. Právě k tomu ale nás volá nápis „Memento mori“ a hlavně Písmo svaté. Viz výše: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Rozhoduje se zde totiž o naší věčné budoucnosti. Platí totiž: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 6,23)
Pokání nás také učí pokoře. Pravá pokora totiž vzniká na základě poznání vlastního hříchu. Pokora je opakem pýchy, která způsobila pád Lucifera (Ez 28,13 – 19), původně mocného Božího anděla. Padlý Lucifer nakonec svedl i první lidi, Adama a Evu, kteří ve své pýše chtěli být rovni Bohu (Genesis 3,1 - 6). A od té doby „celý svět je pod mocí Zlého“ (1 Janův 5,19) a Lucifer jakožto Boží odpůrce čí ďábel alias Satan je vládcem tohoto světa či věku (např. Jan 12,31; Jan 13,1; Jan 14,30; Jan 16,11). V důsledku pádu do hříchu se lidé ocitli daleko od Boží slávy (Ř 3,23) a jejich spravedlnost je jako poskvrněný šat (Iz 64,5).
V této souvislosti mne napadlo, že se dnešní lidstvo díky robotice a umělé inteligenci pomalu cítí být jako Bůh. Někteří futurologové dokonce věří, že lidstvo v dohledné době porazí i smrt. O to větší Boží trest podle mne čeká zpronevěřilé lidstvo, jak naznačuje mimo jiné příběh o babylonské věži (Gn 11). Vraťme se však k pokoře, která by neměla být hraná, ale opravdová, abychom nedopadli jako zákoníci a farizeové z našeho dnešního druhého čtení.
Pokora, jak již víme, je opakem pýchy. Pokorný člověk se ochotně podřizuje Bohu a Jeho vůli a pokládá se za Jeho naprostého služebníka (otroka). Pokora rovněž vede člověka k obětavé službě druhým, k sebepodřizování se druhým a ke skromnosti před Bohem i lidmi. Pokora dále znamená ochotné, nereptavé snášení ponížení, útlaku a opovržení ve víře v Boha, v němž vkládá veškerou svoji naději.
Pokora je spojena i s ochotou vést prostý způsob život, jak píše Matka Tereza ve své knize Prostá cesta z roku 1995. Je to život v naprosté odevzdanosti se Bohu a přijmout jej znamená po kouskách se rozdat druhým. Jde o to zbavit se všeho, co není Bůh. Očistit své srdce a odstranit z něj vše umělé. Zřeknout se svých zálib, rozmarů a vrtochů a nabídnout se za ochotného služebníka (otroka) vůle Boží. Člověk žijící prostý život je trpělivý, ukázněný a sebeovládající se. A tam, kde je zároveň trpělivost a pokora, tam není hněv ani zármutek. Velkým příkladem prostého způsobu života je nám sám Ježíš, který prohlásil: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mt 11,29)
Pokora nám konečně umožňuje vést pod vedením Ducha svatého nový život, který nám byl darován skrze Krista. Popel se pak stane pro nás nejen symbolem naší pomíjivosti, ale také symbolem nového počátku a nového života. Ostatně bájný Fénix se stále znovu rodí z popela. Pokora má proto v Písmu svatém nemalá zaslíbení. Například zde čteme: „Pokoru doprovází bázeň před Hospodinem, bohatství, sláva a život. Háky a osidla jsou na cestě falešníka; kdo střeží svůj život, vzdaluje se od nich.“ (Př 22,4 - 5). „Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky pozná domýšlivce.“ (Ž 138,6). „Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.“ (Ž 113,5 - 8). Nebo: „Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.“ (Př 29,23, kralický překlad) či známé: „Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.“ „Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora.“ (Př 16,18 a Př 18,12). Pokorný a prostý způsob života nás vede ke svatosti, bez níž, jak víme, nikdo nespatří Pána (Žd 12,14).
Pokud budeme schopni krotit naší lidskou pýchu a naučíme se pokořovat se před Bohem, tak máme naději nejen v časném životě, ale i na věčnosti, že budeme povýšeni podle výroku Páně, „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (L 18,14) Amen.
Modlitba po kázání:
Všemohoucí Bože,
Ty nám dáváš milost, abychom se čtyřicet dní připravovali na Velikonoce. Prosíme Tě, ať postní dobu nepromarníme svou leností, či nadměrnými běžnými aktivitami. Dej ať se patřičně věnujeme modlitbám, postům a dávání almužen. Ať dostatečně rozjímavé o Tvém díle stvoření a zejména o Tvém díle spásy, ve kterém ústřední místo zaujímá Tvůj jednorozený syn, Ježíš Kristus. To proto, abychom v postní době hlouběji pronikli do tajemství Kristova vykupitelského díla a opravdověji z něho žili. Neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků. Amen.
Pramen: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7
