Článek
V šesté kapitole jsme viděli, že Boží nepřátelé již nenalézají místa, kde by se mohli ukrýt. O způsobu jejich potrestání se však zde ještě nic neříká (tuto otázku začíná řešit až 8. kapitola knihy Zjevení). Nejdříve je totiž třeba zodpovědět otázku po údělu těch, kteří se přihlásili k Ježíši Kristu. Tomu je věnována právě sedmá kapitoly knihy Zjevení.
Verše 1 - 8: Celá sedmá kapitola je jakousi vsuvkou do apokalyptického děje. Takových vsuvek je v knize Zjevení více (např. Zj. 8,13 či Zj 10,1 - 11,14). Tyto vsuvky přerušuji děj, vzbuzují napětí a ukazují složitost doby konce. Obraz, který Jan vidí v sedmé kapitole, je např. vložen mezi šestou a sedmou pečeť. Oddálení konce je zde nařízeno, aby se mohlo provést označení, pečetění, poznamenání Božích věrných služebníků.
Čtyři andělé na čtyřech úhlech země mají zadržet ničivé větry. Vichřice a smrště se svou ničivou silou se staly v apokalyptických představách znakem konce věků a světa. I Komenský hovoří o vichřici Božího hněvu a míní tím třicetiletou válku. V antice se věřilo, že svět je čtyřhranná deska a že z každého rohu vane určitý vítr přinášející štěstí či nepohodu. Nad těmi větry mají podle Apokalypsy vládu čtyři andělé, kteří z Božího pověření brání vát všem čtyřem větrům.
Pečetění věrných ovšem provádí jiný anděl, který přichází „od východu slunce“, tedy ze strany, kde podle Bible byl ráj, odkud měl přijít Mesiáš a odkud přichází světlo a život. Proto tento anděl přináší označeným život a záchranu. Ve starověku mívali lidé zvyk vtisknout pečeť na své zboží jako známku vlastnictví. Pečetit znamená tedy prohlásit některou věc či osobu za své vlastnictví, a tak zde můžeme prohlásit věrné za vlastnictví Boha. Bůh označí pečetí své následovníky a zaručuje jim bezpečnost jejich duše. Pečetění nemá za účel uchránit věřící od tělesných útrap, pronásledování a zkoušek ve víře. Staví je však pod zvláštní Boží ochranu. Propůjčuje jim totiž sílu k vytrvalosti a slibuje konečné vítězství. Kdo obdržel pečeť, může obstát s Boží pomocí. Je to označení ke konečné záchraně. V životě církve byla tato pečeť spojována se křtem, ovšem v našem kontextu nejde jen o křest. Boží pečeť na čelech jeho služebníků je zde pravým opakem znaku šelmy, o němž se píše ve Zj 13,16. Lidé se tak dělí do dvou kategorií - Boží vlastnictví a satanovo vlastnictví. Jsou tedy jen dvě fronty, žádná „mezifronta“ neexistuje. Buď člověk patří Kristu a jeho království, nebo tělem a duší šelmě a její temné budoucnosti.
Samotné označení Božích služebníků se nepopisuje, ale je udán jejich počet „sto čtyřiačtyřicet tisíc“ a ještě další určení „ze všech pokolení Izraele“. Uvedené číslo sto čtyřiačtyřicet tisíc se v drtivě většině chápe symbolicky. Skládá se z 12 × 12 × 1000. Dvanáctka je číslo celku, zvlášť starozákonního lidu složeného z dvanácti kmenů izraelských. 12 × 12 je mocnina dvanácti a vyjadřuje zde plnost a výlučnost. Tisíc je pak symbolickým číslem pro velké až nespočetné množství. Celá číslovka sto čtyřiačtyřicet tisíc tak pravděpodobně představuje Bohem určený a pro nás nespočitatelný zástup, stejně jako „veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst“, o kterém se píše dále (Zj. 7, 9 - 10).
Otázkou je však to, jak nutno chápat tento zástup blíže určený tím, že pochází „ze všech pokolení Izraele“. V Janově době již většina izraelských kmenů jako takových neexistovala, zůstaly jen kmeny Juda, Benjamín a Lévi. Izrael, o kterém se zde hovoří, patrně není doslovným (tělesným) Izraelem (i když se lze setkat s výklady, že jde o doslovný, tělesný Izrael, který zůstal věrný Hospodinu v době po vytržení církve, velký zástup zde potom představuje ty osoby ze všech národů, které v té době uvěřily a staly se křesťany). Jedná se zde asi o církev jako pravý Boží lid Nového zákona, jako duchovní Izrael. Protože se však v sedmé kapitole rozpadá Boží lid na dvě skupiny (sto čtyřiačtyřicet tisíc označených a veliký zástup), někteří pokládají prvních sto čtyřiačtyřicet tisíc označených z Izraele za křesťany ze židovstva a veliký zástup „ze všech ras, kmenů, národů a jazyků“ za všechny, kteří patří Kristu a Bohu z celého lidstva. Nejsprávnější je snad názor, který v obou skupinách vidí tentýž Boží lid. První obraz ukazuje bojující církev na zemi (ecclesia militans), druhý pak vítěznou církev v nebi (ecclesia triumfans).
Zajímavý je i zde obsažený seznam dvanácti pokolení Izraele, neboť se liší od obvyklého seznamu dvanácti pokolení (kmenů) Izraele ve Starém zákoně (např. Gn.49, 3 - 28). I to ukazuje na to, že v knize Zjevení jde o symbolický výčet pravých následovníků Boha. Na prvním místě je uveden kmen Juda, ač Juda není nejstarší syn Jákobův, avšak z něho pochází král David a Ježíš Kristus. Kmeny Dan a Efrajim nejsou uvedeny, protože nechvalně prosluly svým modlářství a vzpourou. Už v židovství se objevil názor, že knížetem pokolení Dan bude satan. A církevní otcové pak toto pokolení spojili přímo s kolébkou Antikrista. Kvůli Efrajimově vzpouře jsou pak dva kmeny, které zastupují Josefa (obvykle Efrajim a Manases), nazvány Josef a Manases. Kmen Lévi, který neměl žádné území, protože jeho příslušníci pracovali pro Boha v chrámě, dostal přidělené místo za svoji věrnost. Pořadí kmenů není tak asi uváděno podle významů praotců, ale podle významu jednotlivých pokolení. Na konci je tradičně Benjamín, nejmladší a nejmenší.
Verše 9 - 17: Velký zástup podle převažujícího výkladu představuje vítěznou církev, tedy Boží lid triumfující v nebeské blaženosti. Vyvolení jsou před Božím trůnem a před Beránkem jako na slavnosti. Bílé roucho je symbolem čistoty a oslavy. Palmové ratolesti v rukou připomínají svátky stánků (např. Lv 23,40), jsou však též symbolem vítězství a oslavy. Vítězná církev zpívá chvalozpěv „Bohu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi“. K chvalozpěvu lidí se připojují i nebeské bytosti (andělé), i zde jako ve Zj 4,11 a Zj 5,12 jde o sedminásobný hymnus, vypočítávající hodnoty, které patří Bohu. Pravá oslava Boha na věčnosti ukazuje také na vysokou hodnotu bohoslužeb pozemské církve, když se jí (oslavě na věčnosti) podobají. Andělé začínají svůj hymnus slovem „Amen!“, je to na potvrzení toho, co zpívala vítězná církev před nimi. Závěrečné „Amen!“ je pak dotvrzením zpěvů nejen od andělů, ale i od celé církve.
Jeden ze starců pak odpovídá na otázku, kdo vlastně bude v zástupu vyvolených. Jde o ty, kdo „přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“. Co se týče pojmu „veliké soužení“, tak předně může jít v duchu Da 12,1 či Mt 24,21 - 29 o soužení a utrpení před koncem světa. Může však jít i o soužení a utrpení, kterými procházeli věrní Boží a Kristovi služebníci v celé lidské historii. Pak do toho zástupu vyvolených nepatří jen lidé, kteří budou žít na konci světa, ale i ti, kteří pro Boha a Krista trpěli již dříve. Všichni dohromady pak musí naplnit počet, o kterém je řeč v Zj 6,11.
Otázkou ovšem je, zda jsou tu míněni jen mučedníci. Zmínk o „krvi Beránkově“ vzbuzuje představu, že se jedná o krev mučedníků, a tedy o mučedníky. Nemusí se však jednat pouze o mučedníky. Soužením a utrpením může být jak vnější pronásledování, tak vnitřní pokušení a zkoušky. A každý, kdo je povolán ke svatosti, je stále vystaven pokušením a zkouškám. Za to, že ve zkouškách obstojí, nevděčí sobě, nýbrž Kristově krvi, to jest Kristově vykupitelskému dílu. Jen Kristova krev je prostředkem vykoupení. Ale člověk musí po vykoupení odvážně a současně pokorně sáhnout a dar vykoupení přijmout a tak své roucho vybílit „v krvi Beránkově“.
Blaženost vykoupených je pak vyjádřena třemi obrazy: mohou být stále v Boží přítomnosti, dojdou naplnění všech svých tužeb a budou prosti všech zármutků. Pobyt před Božím trůnem však není nečinností, ale stálou službou Bohu, neboť vykoupení „slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí“. Ukojení všech tužeb je znázorněno obrazem „nebudou hladovět, ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží“, což jsou obrazy vzaté z putování Izraelitů na poušti, kdy je tyto věci sužovaly. Text 16. verše je doslovným zněním Iz 49,10, až na to, že na místo pastýře, kterým byl ve Starém zákoně míněn především Bůh, nastupuje nyní Beránek. Obraz, že Bůh svým věrným „setře každou slzu s očí“, je zase citace Iz 25,8. Tento obraz znamená, že Bůh odstraní všechny věci a stavy, které vedou ke smutku. Verše 15 - 17 jsou jakýmsi předobrazem věčné blaženosti, která je vylíčena ještě ve 21. kapitole knihy Zjevení. Katolická církev tento úsek zvolila za čtení na svátek Všech svatých (1. listopadu), jelikož se zde vyjevuje, že Apokalypsa nelíčí pouze hrůzy, ale také utěšuje. Představuje pro věřící tedy i „zpěv o naději“, jak píše Luděk Rejchrt.
Prameny:
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7
Luděk Rejchrt: Apokalypsa aneb Zpěv o naději, Kalich, Praha 2006, ISBN: 80-7017-039-5
