Článek
V mnoha městech včetně Prahy a krajských metropolích se odehrává ten samý dojemný festival filantropie. Z usmívajících se tváří kandidátů na primátory a zastupitele na nás shlíží odhodlání bojovat s tou největší neřestí dnešní doby: neutěšenou bytovou situací. „Vyřešíme krizi bydlení!“, „Dostupné byty pro mladé!“, hlásají plakáty na každém rohu. Člověk by až zamáčkl slzu nad nezištností a obětavostí těchto politiků.
Bližší pohled na volební právo totiž odhalí dokonalý logický paradox, který by zamotal hlavu i samotnému Aristotelovi.
Aby mohl občan v komunálních volbách vhodit svému favoritovi hlas, musí splnit jednu základní podmínku: mít v dané obci trvalé bydliště. A co znamená mít trvalé bydliště třeba v Praze? Znamená to, že daný dotyčný už tam někde oficiálně bydlí. Buď ve vlastním, nebo v nájmu s platnou smlouvou a registrací k trvalému bydlení. Svoji bytovou situaci tedy – ať už jakkoliv složitě nebo draze – z technického hlediska vyřešil. Bydlí. A tudíž může volit.
Kdo naopak dostupný byt v Praze shání a žije zatím u rodičů na druhém konci republiky, dojíždí ze středočeské ubytovny nebo přespává na koleji, ten má trvalé bydliště zapsané úplně jinde. A právě zde narážíme na tu čistou politickou poezii: lidé, kteří bytovou krizi v metropoli nebo jiném atraktivním městě pro život (v Brně, Hradci Králové či jinde podle vkusu čtenáře) reálně a palčivě pociťují, v ní vůbec nemají volební právo. Své hlasy odevzdávají starostovi v rodné Lhotě, kterému je pražský nebo brněnský realitní trh srdečně ukradený. Pro koho tedy naši milí kandidáti tu bytovou situaci vlastně řeší? Nabízejí se dvě hypotézy.
První varianta je, že naši politici jsou ve skutečnosti moderními svatými. Jsou to lidé tak neuvěřitelně ušlechtilí, že svou předvolební kampaň upřímně koncipují jako charitu pro přespolní. Myslí dlouhodobě, mezigeneračně, městotvorně. Utrácejí miliony z volebních fondů, aby pomohli lidem, kteří jim to u volebních uren fyzicky nemohou vrátit.
Druhá varianta – o něco pravděpodobnější – je, že nejde o upřímný altruismus, ale o volební marketing. Ten kalkuluje s tím, že volič, který už například v metropoli šťastně (či se zaťatými zuby při měsíční platbě) přebývá, nad textem na billboardu nepřemýšlí déle než dvě sekundy. Když si přečte slib o „dostupném bydlení“ získá hřejivý pocit, že se o něj někdo stará. Že se stará o hypotetický byt pro jeho ať již narozené či hypotetické děti, které možná za dvacet let nebudou muset jít žít do jeskyně za městem.
Komunální politici tak objevili dokonalé předvolební perpetuum mobile. Slibují řešení problému lidem, kteří už ho nějak vyřešili. A dojíždějícím, kteří pro ně nemohou hlasovat, prodávají neurčitou naději. A až po volbách ceny bytů opět vzrostou o deset procent? Nevadí. Ti, co na ně nemají, se odstěhují za hranice města, ztratí v něm trvalé bydliště a s ním i právo si v příštích volbách stěžovat.
Je to geniální. Logický nesmysl převedený do praxe. Až příště uvidíte billboard slibující levné byty všem, můžete se v klidu usmát – je hezké vědět, že se o nás stará někdo, komu vlastně vůbec nemusejí vycházet počty a nemusí se trápit s logikou.
