Článek
Kdykoli se kolem cen elektřiny objeví nervozita, politici rychle připomínají, že stát může zasáhnout a ceny zastropovat. Takový slib zní uklidňujícím způsobem, ale tentokrát je na místě opatrnost. Trh zatím neukazuje paniku, spíš postupnou stabilizaci. Než tedy začneme uvažovat o dalším zásahu do cen, je fér se zeptat: proti čemu vlastně stát chce zasahovat?
Energetický trh se neřídí tiskovými konferencemi. Konečná cena elektřiny nevzniká podle jedné burzovní ceny v jeden konkrétní den. Skládá se z výrobní ceny, obchodních marží, regulovaných poplatků a ze zpoždění, s nímž se velkoobchodní ceny propisují do ceníků.
Právě proto je politická debata často příliš zjednodušená. Český trh má svá specifika, především silné postavení ČEZu. Podívejme se tedy trochu podrobněji na to, jak ČEZ funguje. ČEZ prodává silovou elektřinu postupně na 3 až 4 roky dopředu, takže velká část budoucí výroby už není vystavena okamžité náladě trhu. Krátkodobý výkyv na burze se proto do ceníků propisuje pomaleji a často méně dramaticky, než naznačují titulky.
Orientační údaje o zajištění výroby a realizačních cenách přitom ukazují spíše uklidňování trhu než blížící se cenový šok:
Orientační zajištění výroby ČEZ podle roku dodání:
2026 | zajištěno přibližně 90–95 % výroby | průměrná realizační cena zhruba 120–125 EUR/MWh, tedy odraz kontraktů uzavřených zejména v letech 2023–2025.
2027 | zajištěno přibližně 50–60 % výroby | průměrná realizační cena kolem 85–90 EUR/MWh.
2028 | zajištěno přibližně 25–35 % výroby | průměrná realizační cena přibližně 78–82 EUR/MWh.
2029 | zajištěno přibližně 10–15 % výroby | průměrná realizační cena asi 75–80 EUR/MWh.
Zdroj: Skupina ČEZ
Různým cenám v čase se říká forwardová křivka. Ta ukazuje, za kolik mohou firmy dnes nakupovat a prodávat elektřinu s dodáním v budoucích letech. A právě tam dnes není vidět exploze cen, spíše návrat k normálnějším úrovním.
V rámci koncernu ČEZ navíc funguje oddělení rolí, takzvaný unbundling. Nelze tedy jednoduše tvrdit, že „ČEZ vyrábí levně, a proto má automaticky levně prodávat domácnostem“. Taková zkratka se v debatě používá snadno, ale v reálném světě neobstojí.
- ČEZ Výroba prodává vyrobenou elektřinu na velkoobchodním trhu (burza PXE, EEX) za tržní ceny v rámci zmiňovaného postupného předprodeje.
- ČEZ Prodej (dodavatel pro domácnosti a malé firmy) nakupuje elektřinu pro svoje zákazníky na stejném velkoobchodním trhu jako kterýkoliv jiný konkurent (E.ON, Innogy, MND apod.).
Předprodejní strategie navíc ovlivňuje jen obchodní část ceny, nikoli celý účet. I to je detail, který se do politických hesel nevejde — a možná právě proto z nich tak často mizí:
Z čeho se skládá účet za elektřinu pro domácnosti:
Silová elektřina | neregulovaná část | obvykle tvoří zhruba 40–50 %účtu. Odvíjí se od toho, za kolik dodavatel postupně nakupuje elektřinu na velkoobchodním trhu, a do ceníků se propisuje se zpožděním.
Distribuce a systémové služby | regulovaná část | představují přibližně 50–60 % účtu. Určuje je Energetický regulační úřad vždy pro daný rok a předprodeje ČEZu na ně nemají přímý vliv.
Jak se předprodej promítá do cen pro domácnosti
Produkty na dobu neurčitou
U produktů na dobu neurčitou dodavatelé nakupují elektřinu průběžně, obvykle na 1 až 3 roky dopředu. Ceník je proto spíš průměrem dřívějších nákupů než okamžitým přepisem burzy. To zpomaluje zlevňování, ale zároveň tlumí náhlé zdražení.
· Mechanismus: Koncový ceník vzniká jako vážený průměr dřívějších nákupů, ne jako přepis jedné dramatické ceny z burzy.
· Projev v praxi: Když burzovní ceny padají, ceníky klesají pomalu, protože v portfoliu zůstává i dražší elektřina z minulosti. Při růstu cen stejný mechanismus naopak tlumí okamžitý dopad na zákazníka.
Produkty s fixací
· Mechanismus: U fixace si zákazník kupuje cenu zamčenou v čase. Dodavatel proti tomu na velkoobchodním trhu uzamkne odpovídající objem elektřiny na dané období.
· Projev v praxi: Výsledný ceník odráží forwardové ceny platné v době podpisu smlouvy. Kdo fixuje v určitém okamžiku, přijímá i cenu tohoto okamžiku.
Má stát zasahovat, když trh neukazuje krizi?
Pohled na forwardovou křivku na PXE ukazuje, že ceny elektřiny s dodávkou v letech 2027–2029 se pohybují zhruba v pásmu 80–100 EUR/MWh, zatímco pro rok 2026 se uvádí kolem 120 EUR/MWh. To nevypadá jako nekontrolovaný růst, ale jako trh, který se po výkyvu postupně vrací k rovnováze. Právě proto by měl být cenový strop až krajním řešením, ne předem připraveným politickým gestem.
Zdroj: PXE
· Politické riziko: Slibovat zastropování v době, kdy trh spíše klesá, je lákavé. Pokud ceny strop nepřekročí, stát nic nezaplatí, ale politici mohou působit rozhodně. Problém je, že se tím z cenového stropu stává spíše nástroj politického marketingu než skutečně promyšlená politika.
· Zpožděný efekt trhu: ČEZ i další velcí hráči už prodali významnou část výroby na nejbližší roky dopředu. Ceny pro koncové odběratele jsou proto částečně svázané s dřívějšími nákupy a posouvají se se zpožděním. Strop by dával smysl při mimořádném vnějším šoku, ne jako běžný nástroj hospodářské politiky.
Komu strop pomůže — a kdo ho nakonec zaplatí?
Jakmile se začneme ptát, komu by měl být strop určen, jednoduché heslo se dále komplikuje. Nejde jen o ochranu spotřebitelů, ale také o to, kdo ponese náklady a jak moc stát naruší běžné tržní signály.
Domácnosti (B2C)
U domácností může strop působit jako pojistka, ale v době poklesu či stagnace trhu hrozí, že stát bude řešit problém, který se nemusí dostavit. Navíc prakticky není schopen jednat tak rychle, jak se vyvíjí trh. Pokud by strop byl nastaven nad budoucími tržními cenami, půjde hlavně o gesto. Pokud by byl pod nimi, rozdíl by musel stát doplatit dodavatelům z veřejných peněz. Tedy z peněz těch stejných lidí, které před vysokými cenami chrání
Podnikatelský sektor a průmysl (B2B)
U firem je debata ještě citlivější, protože se dotýká podnikatelského rizika a odpovědnosti za nákupní strategii:
· Velké firmy obvykle nenakupují podle plošných ceníků. Využívají tranšový nákup a samy rozhodují, kdy zajistí část budoucí spotřeby. Pokud stát plošně přebírá riziko špatného načasování, oslabuje tím odpovědnost firem za vlastní rozhodnutí. Kdo si včas nenakoupil elektřinu dopředu za rozumné ceny, měl by nést důsledky a ne si je nechat platit z veřejných peněz.
· Deformace nákupních strategií a morální hazard: Strop může vytvářet morální hazard. Pokud firmy očekávají (a to už dnes očekávají a lobbují za to), že v horším případě část ztrát pokryje stát, podpoří to nastavení, že zisky jsou privátní a ztráty z nepokrytých rizik platíme firmám my všichni.
· Rozpočtové riziko a unijní právo: Dotování energie pro firmy by znamenalo výraznou zátěž pro státní rozpočet a zároveň by mohlo narážet na pravidla Evropské unie o veřejné podpoře.
Závěr: pojistka ano, ale ne jako politický reflex
Výroky o „připravenosti stropovat ceny“ v době klesajících futures mohou znít odpovědně, ale samy o sobě nejsou energetickou politikou. Pokud trh nesignalizuje kolaps, měl by stát s plošnými zásahy zacházet velmi opatrně.
U firem je třeba také jasně říct, že mimořádná pomoc je v konečném důsledku způsob, jak přenést podnikatelské riziko na daňové poplatníky. Takový krok by měl být použit zcela mimořádně.
Zastropování totiž není sleva od státu. Je to přesun nákladů z faktur spotřebitelů do státního rozpočtu — a nakonec do veřejného dluhu, který zaplatí znovu ti stejní spotřebitelé nebo jejich potomci. Pokud trh skutečně směřuje ke stabilizaci, pak největším rizikem nemusí být nečinnost státu, ale zbytečně široký zásah v době, kdy ho trh zatím nevyžaduje.
