Článek
V politických debatách se téma drahých pohonných hmot vrací s železnou pravidelností. Teď to tu máme. „Snížíme spotřební daň nebo i DPH, ulevíme lidem,“ zní líbivé heslo. Jenže při pohledu na data, zejména strukturu českého vozového parku, související spotřebu a stav státního rozpočtu se tato úvaha začíná hroutit jako domeček z karet. Realita je taková, že stát z daní z paliv postupně „odchází“ a případné dopady na průměrného občana jsou v kontextu ostatních nákladů téměř zanedbatelné.
Kdo vlastně platí „plnou cenu“?
Prvním velkým mýtem je představa, že vysoké ceny paliv drtí českého podnikatele stejně jako běžného občana. Zde narážíme na zásadní rozdíl v mechanismu DPH.
Podnikatel (Plátce DPH): Pro něj je 21% daň z přidané hodnoty v podstatě jen účetní operací. Daň si odečte, a jeho reálným nákladem tak zůstává pouze cena paliva se spotřební daní. Pokud tedy nafta stojí 48 Kč, podnikatel ji ve skutečnosti kupuje za cca 40 Kč. Navíc podnikatel zemědělec ještě dostane 8,50 Kč jako vratku spotřební daně a platí tedy cca 31,50 Kč.
Jednotlivec (občan a malý živnostník, který se nechce přihlásit k placení DPH) je jediný, kdo v celém řetězci skutečně nese plné daňové břemeno včetně DPH.
Problém jedné nádrže měsíčně
Typický český soukromník je majitelem spíše benzínového auta. Zatímco nafta pohání kamiony a firemní flotily, dvě třetiny osobních aut v Česku, cca 4,4 milionu vozů jezdí na benzín. Spotřeba benzínu je v Česku zhruba 2,5 miliardy litrů. Prostým podělením těchto dvou čísel dojdeme k tomu, že průměrné benzínové auto spotřebuje měsíčně tak asi jednu nádrž. Konkrétně cca 47 litrů.
Spotřební daň je 12,84 Kč na litr benzínu a 9,95 Kč na litr nafty. Zároveň platí nepodkročitelná minima platná v EU. U benzínu to je cca 9 Kč a u nafty 8,25 Kč. Pokud by vláda snížila spotřební daň například o 1 Kč, průměrný řidič ušetří měsíčně zhruba 50 Kč (včetně DPH). To je částka, která v rodinném rozpočtu neznamená prakticky nic. Je to cena jednoho kafe na pumpě. Z pohledu jednotlivce je tedy cena paliva „malý problém“. Z pohledu státu je ale každá koruna daně dolů výpadkem v řádech miliard korun.
V Česku se spotřebuje mnohem více nafty než benzínu. Konkrétně kolem 6,5 miliardy litrů. Nákladní vozy a většina podnikatelských i řemeslnických aut, která všechna jezdí hodně kilometrů, jezdí na naftu. Podnikatelé, kteří de facto platí cenu bez DPH, tlačí vládu, ať sníží spotřební daň.
Patnáct let u ledu: Jak inflace požrala daň
Zatímco ceny prakticky všeho, tedy například rohlíků, energií i samotných aut za posledních 15 let vyletěly do výšin (konkrétně vyjádřeno indexem růstu spotřebitelských cen dle Českého statistického úřadu o 68%), spotřební daň na naftu se téměř nepohnula. V roce 2010 činila 10,95 Kč. Dnes (v roce 2026) je to 9,95 Kč.
V reálných cenách je tedy spotřební daň na historickém minimu. Stát dnes vybírá na každém litru reálně o desítky procent méně než před patnácti lety a „nezvyšováním“ daně se de facto dobrovolně vzdává prostředků, které nutně potřebuje jinde.
Rozevírající se nůžky infrastruktury
Tady se dostáváme k jádru pudla. Logika spotřební daně z paliv, mýta a dálničních známek by měla být jednoduchá: Uživatel platí. Ten, kdo využívá a opotřebovává silnice a dálnice, by měl financovat jejich údržbu a výstavbu prostřednictvím Fondu dopravy (SFDI), krajů a obcí
Jenže nůžky se nebezpečně rozevírají:
Náklady na výstavbu 1 km dálnice a platy dělníků vzrostly od roku 2010 podle různých zdrojů na dvojnásobek až trojnásobek.
Příjmy ze spotřební daně jsou zjednodušeně řečeno kolem 80 miliard ročně již patnáct let. K tomu připočtěme 20 miliard z mýta a dálničních známek. 100 miliard je daleko méně, než silnice a dálnice spotřebovávají. Rozdíl se musí lepit z jiných daní nebo v posledních letech hlavně z dluhu (nárůst dluhu státu je v posledních letech v průměru kolem 300 miliard Kč), což je ekonomicky neobhajitelné. Podnikatelé, kteří volají po dalším snížení daně, tak v podstatě žádají, aby jim údržbu silnic pro jejich kamiony platili všichni poplatníci ze svých daní z příjmu.
Závěr: Emoce vs. Logika
Debata o snižování spotřební daně na naftu je čistě populistickým cvičením. Podnikatelům by snížení daně jen mírně vylepšilo marži, ale státní rozpočet by krvácel.
Soukromým řidičům snížení daně o korunu či dvě životní úroveň nezvedne.
Infrastruktura trpí podinvestovaností, protože reálná hodnota vybrané daně se vypařila v inflaci.
A předseda vlády překračuje hranice hospodářské soutěže, snaží se velkým hráčům stanovit cenotvorbu a prodat to jako péči o občany.
Úvahy nad dalším snižováním nedávají logiku. Pokud chceme moderní silniční síť, musíme si přiznat, že „daň z pohybu“ musí odpovídat nákladům na tento pohyb v roce 2026, nikoliv v roce 2010.
Zdroje:
mdcr.cz(Statistiky dopravy)
czso.cz(Indexy spotřebitelských cen)
mfcr.cz(Zprávy o plnění státního rozpočtu a legislativní knihovny)
celnisprava.cz(Statistiky výběru daní a metodické pokyny pro vracení daně)
