Článek
Poslední dobou slyšíme, že jakýsi nový přístup státu zajistí levnější energie. Podívejme se na to, co tento změněný přístup může znamenat.
Nejprve zdánlivě odbočím a proberu jak koncepčně funguje financování a ceny různých síťových nebo jak se také říká infrastrukturních služeb. Všichni je využíváme. Jde o silnice a dálnice, železnice pro vlaky, vodovody, kanalizace, plynovody, ropovody, sítě pro přenos a distribuci elektřiny, sítě pro hlasové a datové služby.
Až na silnice a dálnice fungují obecně na obdobném principu. Ten, kdo do sítě investuje, kalkuluje tyto investice do cen svého produktu a konečný spotřebitel tak tyto investice v ceně produktu zaplatí. V ceně jízdenky za vlak, v ceně za vodné a stočné, v ceně za plyn, benzín a naftu, v ceně elektřiny i v ceně za volání a data. Silnice a dálnice považuje společnost za natolik klíčové a univerzální, že je platíme ze společného (tedy z daní). Platby za mýtné dálniční známky jsou v porovnání s celkovými výdaji tak malé, že na tomto principu nic nemění. Nazvěme tyto dva přístupy obecně jako veřejný (silnice a dálnice) a tržní (ostatní sítě)
Rozdíly mezi oběma principy jsou zásadní. A to jak z pohledu uživatele, tak provozovatele neboli investora.
Tržní princip z pohledu uživatele v zásadě drží vazbu mezi výší spotřeby a platbou. Čím více spotřebovávám, tím více platím. Často nejde o přímou úměru. Cenotvorba není zcela přímočará, ale princip zůstává. Z pohledu investora určuje jeho chování ekonomická racionalita. Investuje tak, aby se mu investice vrátila a něco vydělal. Opět to v reálu není takto průzračně jednoduché. Regulace týkající se dostupnosti sítí nutí investory dělat i špatně návratné investice. Princip ale opět zůstává platný. Provozovatel například vodovodů nebo plynovodů je ekonomicky soběstačný subjekt. Chce a potřebuje vydělávat, aby mohl investovat, udržovat, vylepšovat. Zdroje na tyto činnosti mu plynou jaksi automaticky z jeho tržeb, ve kterých má náklady a nějaký zisk pokryty.
Veřejný princip je jiný. Uživatel užívá bez ohledu na to, kolik a jestli vůbec platí. Investor, v případě silnic a dálnic stát, se neřídí ekonomickou racionalitou. To neznamená, že se nerozhoduje racionálně. Dálnici od nikam do nikam nepostaví. Ale kritéria nejsou ekonomická i když se o různé výpočty návratnosti dálnic pokouší. Z užití veřejných statků nemá investor tržby. Nemá tak přirozený zdroj na budoucí investice a rozvoj. Je odkázán na politická rozhodnutí.
A jak to celé souvisí s nižšími cenami energií? Když chce mít stát nižší ceny čehokoli, může přidat veřejného principu. Autem se dá jezdit po silnicích zadarmo. Ale neznamená to, že máme levnější silnice. Jen za jejich užívání neplatíme přímo ve vazbě na spotřebu, ale nepřímo prostřednictvím daní, které odvádíme.
Podle názorů některých politiků můžeme mít levnější elektřinu. Ano, když z distribuce a přenosu elektřiny uděláme veřejnou službu a budeme ji částečně nebo zcela financovat z veřejných peněz. Zmizí tím nějak náklady na rozvoj sítě? Nezmizí. Kdyby si stát nemohl pomáhat tím, že si půjčuje, tak cokoli co zaplatí z veřejných peněz (v tomto případě část nákladů na přenos a distribuci elektřiny) musí vybrat od lidí na daních. Lidé nic neušetří. V reálném světě, kde se stát zadlužuje, ušetří dnešní lidé na úkor těch, co budou muset dluhy zaplatit. Cesta k převodu nákladů na stát je jednoduchá a populární. Cesta zpět je bolestivá a nepopulární.
Navíc je třeba znovu připomenout základní parametry veřejného principu. Uživatel už neplatí podle spotřeby a investor nevytváří zdroje na svoji dlouhodobou nezávislou existenci. Posiluje stát. Posiluje neefektivita a prostor pro neracionální rozhodnutí. Důkaz? Myslím, že většina z nás potvrdí, že o sítě založené na tržním principu se stát stará obecně výrazně méně než o ty fungující na veřejném principu a že fungují lépe.
