Článek
Studentský syndrom je jev, kdy studenti odkládají své úkoly až na poslední chvíli, a pak se musí vystavit velkému stresu a tlaku, aby je dokončili včas. Někteří lidé tvrdí, že studentský syndrom je způsoben leností, nedostatkem motivace nebo špatnou organizací. Jiní zase říkají, že studentský syndrom je důsledek přirozené lidské tendence vyhýbat se nepříjemným nebo obtížným úkolům. Ať už je to tak, nebo tak, jde o jev silně zakořeněný v naší politice.
Nebo si snad vzpomínáte na situace, že se připravuje řešení s předstihem? Já ne.
Naopak vidíme, že se na poslední chvíli řeší věci, u kterých je zjevné, že nastanou. Výborným příkladem jsou situace vyvolané demografií. U každého ročníku víme, kolik se v něm narodilo dětí, ale překvapí nás vlna zájmu tu o školky, základní nebo střední školy. Víme, že tzv. Husákovy děti se dostanou do kategorie seniorů a poptávka po službách pro seniory se zvýší. To bude vyžadovat prostory, lidi, peníze. Vyřeší se to samo? Za pár let? Spíš ne. Když to někdo propočítá, pravděpodobně to bude vyžadovat také úpravu legislativy, úpravu financování atd. Už to řešíme? Ne, je čas.
Víme a jsou o tom tisíce článků, že mladší generace má jiný přístup k životu – specificky v oblasti rovnováhy pracovního a osobního života. A aktuálně jako palčivý problém řešíme stávku mladších nemocničních doktorů, kteří říkají, že už nechtějí žít a pracovat jako jejich primářové. A primářové přizvukují, že tomu rozumí. Ta mladá generace spadla z Měsíce včera, že jsme tak překvapeni a řešíme to jako hořák?
Jsou Česká správa sociálního zabezpečení nebo Úřad práce v principu nějak zásadně odlišné instituce od banky? Myslím, že jsou v principu dost podobné. Jak ty výše zmíněné státní instituce, tak ty soukromé banky mají miliony klientů a udržují a provozují řádově desítky produktů. Některé jednoduché, některé složitější, kde je třeba klienta zkoumat. Přitom státní instituce pořád uvnitř i službami pro klienty vypadají jako banky před dvaceti lety. Je to tak obtížné a nepříjemné je modernizovat? Nebo je to spíše lenost, malá motivace a špatná organizace, které stojí za tím zastaráním těchto institucí?
V dospělosti bychom se s přibývajícím životními zkušenostmi ideálně měli studentského syndromu zbavovat. Zdá se, že naše politika ještě nedospěla.
