Článek
Romantika na pláži. Vlnky lehce šplouchají až k našim lehátkům, moře se zklidnilo, je příjemné teplo, nebi posetému hvězdami kraluje měsíc v úplňku. Ležíme s manželem a kocháme se výhledem na malé ostrůvky, mezi kterými proplouvají lodičky rybářů, jako osamělé světlušky. Po dobré řecké večeři si dopřáváme ještě lahodného moku. Já řeckého vína a manžel českého piva. Pěkně si povídáme. Rozhodně se nehádáme, na druhou stranu náš hovor už dávno pozbyl pelu mladické zamilovanosti a krásných slůvek, ale co by člověk chtěl po tolika letech manželství. Za námi se na hotelové terase baví parta Čechů, jsou veselí po řeckém víně, romantika je asi moc nezajímá.
Zato já dostávám obrovskou chuť svěřit své tělo mořským vlnám. A to zcela nahé. Miluji to, když mě neobepínají plavky a voda proudí přímo po mém těle. Odhazuji svůj šat a vábím manžela. Ten je líný, raději se bude věnovat své Plzni. A tak plavu sama a užívám tu neskonalou volnost, otočím se, zamávám na svoji drahou polovičku a pomalu se vracím. U břehu jsem nabalila na nohy jemný písek. Je třeba je opláchnout. Betonové molo, přes které se líně převaluje voda, je k tomu jako dělané. A tak si tam tak hopsám a prásk. Jedna noha sem a druhá tam a přímo na beton. Bolest jako kráva, zařvala jsem, ale pak se mi sevřelo tou šílenou bolestí hrdlo a nemohla jsem už vypravit ze sebe ani slovo. Ležím a nemohu se hnout. Kde mám moji drahou polovičku? Kde je, že mě nejde zachránit? Překonávám šílenou bolest a on nikde. Mám ho za zády a otočit se nemůžu. Nemůžu se ani pohnout. Možná si myslí, že se tady válím jako vorvaň schválně, že je to nějaké cirkusové vystoupení. Doufám, že si mě dříve než on, nevšimne ta česká parta. Válím se s roztaženýma nohama a úplně nahatá. Konečně můj muž zareagoval a hodil dotaz, co se děje. Stažené hrdlo mi nedovoluje odpovědět, že jsem jaksi v háji. Tahá mě na nohy, tmí se mi před očima. Oklepat písek, obléknout se a dobelhat do pokoje je výkon.
Ráno se na nohu nedá skoro postavit, seskákat na snídani z druhého patra je horor. Noha nateklá a fialová. Hotýlek je obýván samými Čechy, ihned projevují soucit. Dostávám obvaz a rady. Nohu tudíž střídavě obvazuji a rozvazuji, leduji, mažu řeckým vinným octem nebo zapůjčenou všemocnou mastí. Chodit moc nejde, ale vybavuji se tyčkami od slunečníků, odlehčím trochu tělo. Po chvíli mi na pomoc spěchá i milá majitelka hotelu a poskytuje mi starou berlu. S berlou je možné dopajdat se i na večeři do centra.
Propajdala jsem celých pět zbývajících dní. Noha se nelepšila. Před odletem mě vzal delegát k řecké doktorce, v obavách, že bych mohla umřít při letu na embolii v důsledku úrazu a on by měl problém. Napíchala jsem si tudíž do břicha jakýsi heparin a hurá domů.
Z letiště ihned do špitálu. Po rentgenu doktor kroutil hlavou, jak jsem s tím mohla vůbec chodit. Lýtková kost vytvořila jakýsi vějíř, který se mojí chůzí ještě pěkně rozevřel. Domů jsem dorazila až za dva dny se železem v noze. Stala jsem se vězněm své domácnosti. Zdolat s těžkou sádrou 63 schodů, se mi pomocí berlí, dařilo pouze směrem dolů. Nahoru jsem lezla na raka. Pozadu a po zadku jeden schod po druhém. Na časté opouštění domu to nebylo. Naštěstí se mi podařilo ukecat lékaře a za 4 týdny mi sádru sundal. Dostala jsem ortézu. Měli jsme totiž zaplacený pobyt v Chorvatsku. Se sádrou bych si nemohla hrát na mořskou vílu.
