Článek
Před 30 lety se moje rodina přestěhovala z města na venkov. Já si i tam ponechala zvyk chodit se psem na večerní procházky. Takovou podivnou aktivitu tenkrát malá víska nedokázala pochopit. Stala jsem se historicky prvním pejskařem v obci.
„Nemáte zahradu? Nebo ho tam nemůžete vypustit?“ tázali se udiveně známí. Oni pracují na zahradě a ona se prochází. Kroutili hlavou. „Jistěže máme zahradu, jenže už je tak zvyklý,“ odpovídala jsem s úsměvem.
Oni se také usmívali. Občas to vypadalo jako posměch, ale kdo by se tím trápil.
Jeden občan, v chápání poněkud těžkopádný, rozumět nechtěl. Ženská místo okopávání brambor vyráží po procházkách? Jednou si takhle na mě počkal a posílen alkoholem spustil: „Panička by snad mohla makat a ne trajdat s psiskem, co mi tady očuchává barák.“
Vyvolal ve mně pocit, že by mi bez rozpaků jednu natáhnul. Hafík na něj štěkl, a tak přestřelku zakončil výhružkou: „Však počkej, jednou ti ho zastřelím.“
Za nějakou dobu, dost pozdě večer, jsem obcházela s psíkem dědinu, když v tom mě napadlo: „Nedej bože, aby se ten chlap ubíral z hospody právě tudy. Co kdyby opravdu zaútočil? Ubráním se?“
S vodítkem v ruce uvažuju: „Tak ta karabina je docela masivní, kdyby náhodou, zkusím vodítko roztočit, a tím bych ho mohla udržet od těla.“
Vtom zaslechnu psí tlapky. „Co je? Můj štěkálek běží přece přede mnou.“
Rychlá otočka, hrůza, z kopce se ke mně řítí pitbul. „Pro psí rány, to nedopadne dobře!“
„Stát, stůj,“ řvu na celou obec. Pes nic, valí dál, už ho mám téměř u kolen. „Klid, klid, stůj,“ vydávám povely. Nedbá! Roztáčím vodítko. Šelma útočí znovu a znovu. Karabina prásk mu po kebuli. Točící zbraň ho drží na krok od mne, křičím další příkazy k zastavení útoku. Buch, karabina znovu trefuje cíl. Rafan zpomalí.
Další trefa, zvíře vyhodnocuje situaci. Ustupuje. Nevzdávám se, mávám kolem sebe, ruka v křeči, už dlouho nevydržím. Útočník zacouvá, zastaví a znovu přemítá o situaci. „Útočit? Nechat babu být?“
Stojím, povely už pouze chraptím, neutíkám. To by byl konec! Nemocnice místo zítřejší cesty na dovolenou.
Ale psí ďábel už odběhl do tmy. Úleva!
Obrana, kterou jsem vymyslela kvůli jednomu opilci, se vyplatila.
Všechno zlé je k něčemu dobré, že?
