Článek
Evropská unie měla být původně snem o míru, spolupráci a prosperitě – prostě o tom, aby se starý kontinent přestal mlátit po hlavě a místo tanků vyvážel sýry, víno a luxusní auta. To byl ten krásný ideál: společný trh, otevřené hranice a pocit, že už nikdy nebude válka. Jenže jak to tak bývá, když se sen začne papírově organizovat v Bruselu, skončí to v šuplíku plném nařízení, grantů, přerozdělování a špatně přeložených směrnic o tom, kolik má mít okurka zakřivení.
EU a duch Sovětského svazu
Dnes se Evropská unie tváří, že je pravým opakem východního bolševického bloku. Jen si zkuste postavit ceduli „Bruselský svaz republik evropských“ – a člověk se diví, jak překvapivě podobně to zní. Přerozdělování peněz? Ano, v Moskvě tomu říkali „pětiletka“, v Bruselu „kohezní fondy“. Rozdíl je asi jen v barvě kravaty a značce služebního auta. Tam, kde kdysi soudruzi posílali traktory z jedné republiky do druhé, dnes se vesele posílají miliardy, často na projekty, o kterých ani jejich autoři netuší, k čemu vlastně slouží.
Samozřejmě, nechybí ani papalášské praktiky: europoslanci létající „na otočku“ pro diety, úředníci ověšení výsadami a nekonečné schůzky, kde se rozhodne maximálně o tom, jaká káva bude v automatu. A pokud někdo nesouhlasí s oficiální linií, okamžitě dostane přes hlavu nálepkou „populista“, „extrémista“ nebo ještě hůř – „protievropský element“. Inu, kdepak jsme to asi už viděli?
Inspirace z Číny, ale pssst
Evropa si ráda hraje na strážce demokracie a lidských práv: komunistická ideologie? Fuj! Čína? Diktatura! Tam bychom nikdy nekoukali! Jenže pak se člověk podívá na to, jak EU vymýšlí klimatické kvóty, digitální pasy, sociální kredity pro firmy… a ejhle, inspirace jako vystřižená právě z Pekingu. To není náhoda, to je skoro copy-paste z čínského manuálu „Jak mít všechny pod kontrolou a ještě jim říkat, že je to pro jejich dobro“.
A teď se nabízí otázka: kdo tím vlastně inspiruje koho? Jeden by si skoro myslel, že EU sponzoruje přímo čínské politbyro a že někde v Šanghaji sedí celá divize placená jen za to, aby v Bruselu dostali další skvělý nápad na to, jak lidem vysvětlit, že zákaz kombíků a emisní daně jsou pro jejich štěstí. Jinak totiž ta nelogika snad ani vysvětlit nejde.
Od ideálů k absurditě
Evropská unie vznikla proto, aby spojovala a bořila hranice. Začala s uhlím a ocelí – a skončila u toho, že lidem reguluje vysavače a žárovky. Nápad to byl hezký, jenže jak se říká: cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Evropský sen se pomalu změnil v byrokratický labyrint, kde se člověk snadno cítí jako myš běhající za sýrem. A sýra by bylo i dost, kdyby ho ovšem neukrojili první „ti nahoře“.
A tak jsme svědky reality, kdy EU naoko bojuje proti všemu, co připomíná komunismus, ale v praxi se často chová jako jeho modernější, uhlazenější a dotacemi polstrovaná kopie – navíc s příchutí čínského chilli. Prostě groteskní scéna: západní Evropa s vážnou tváří odsuzuje diktatury, a přitom pomalu opisuje jejich příručky „jak na lidi“.
Evropská unie měla být snem o míru a spolupráci. Jenže sen se změnil v realitu, kdy se místo spojování národů řeší spíš to, zda může mít PET láhev víčko odpadající od hrdla a jestli náhodou netopíte o dva stupně víc, než je povoleno v rámci „uhlíkové neutrality“.
Bruselský socialistický Disneyland
Původní idea EU byla jednoduchá: žádné války, žádná cla, volný obchod. Krásná utopie. Jenže bruselský úředník je tvor, který bez regulace nemůže žít. A tak dnes máme:
Green Deal, který připomíná plán, jak zničit evropský průmysl, zakázat auta spalující benzín a naftu, a pak se divit, že Čína prodává svá elektroauta levněji než Evropa vůbec zvládne vyrobit šroubek.
Emisní normy (Euro 7), které donutí automobilky zdražit auta tak, že nakonec nikdo nebude jezdit. Jen malý detail – pak se bude muset zavést další dotace, aby si někdo mohl auto koupit. Známe to: nejdřív zákaz, pak dotace.
Covid pasy, kdy EU objevila nový koníček: sledování občanů na každém kroku. Nebyl jsi očkovaný? Smůla, ke kámošovi do sousední vesnice se vlakem nedostaneš. Na komunisty pliveme, ale jejich snem o „kontrolované společnosti“ jsme se přiblížili mnohem víc, než by se čekalo.
Papalášské manýry a dotace pro utopence
Pokud se podíváme na přerozdělování peněz, je to taky tragikomedie. Z unijních fondů se financují cyklostezky odnikud nikam, lavičky za stovky tisíc a projekty, které skončí v šuplíku. Pamatujete na dotace pro „inovativní solární elektrárny“? Inu, dotace se rozdaly, panely už reziví a elektřina je stejně dražší než předtím.
Mezitím europoslanci pobírají cestovní náhrady za cesty, které ani neuskutečnili, a souběžně rozhodují o tom, že běžný občan musí šetřit, jezdit na kole a jíst brouky. Ostatně, hmyz se stal novou módní ideologií, protože „je to ekologické“. Sovětský svaz měl heslo: „Masu nahradíme obilím.“ EU říká: „Steak nahradíme kobylkou.“
Inspirace Čínou, jen to moc nepřiznávat
A pak je tu ta fascinující schizofrenie: každý politik v Bruselu s vážnou tváří odsuzuje Čínu a její „totalitní praktiky“. Ale podívejme se blíž:
Digitální euro – skoro jako čínský sociální kredit, jen s logem EU.
Klimatické kvóty – čínské plánování výroby přebarvené na zeleno.
Masová podpora čínských elektroaut skrze bruselské regulace – protože když zlikvidujete vlastní průmysl, kdo jiný vás zachrání než právě Čína?
Kdyby se člověk zamyslel, skoro by uvěřil, že EU dostává přímé platby z Pekingu. Jinak totiž těžko pochopit, proč místní politika kopíruje čínský model krok za krokem. Sranda je, že když to někdo nahlas řekne, okamžitě je za „dezinformátora“.
Od ideálu k parodii
Evropská unie měla být projektem svobody a prosperity. Ale dnes to spíš vypadá jako kabaret s kulisami připomínajícími Sovětský svaz a scénářem opsaným z Číny.
V kontextu toho všeho je skoro srandovní, jak se unie ráda chlubí Nobelovou cenou míru. Pokud by existovala Nobelovka za byrokracii, regulace a sebeparodii, Brusel by ji měl v kapse nejméně na dalších sto let.
