Článek
Jeden by si mohl myslet!
Kavárenské výkřiky o demokracii: Umělci na válečné stezce proti volantům
Zdá se, že v českém kulturním rybníčku se znovu rozvířila voda. Ne kvůli premiéře nové hry nebo výstavě, ale kvůli tomu, že někdo zpochybnil posvátné dogma pražské kavárny. Motoristé sobě — hnutí, které zastává obyčejné lidi, co vstávají do práce a ne na debaty o klimatické úzkosti — se stalo novým strašákem umělecké fronty.
A spustila se lavina. Herci, režiséři, textaři – ti všichni, co léta čerpali z veřejných rozpočtů s takovou jistotou, že by jim mohla závidět i Česká pošta, se rázem pasovali do role morálních strážců civilizace. Jejich petice, statusy a vyjádření připomínají literární klub po čtvrtém Chardonnay: hodně patosu, nulový kontakt s realitou.
„Motoristé sobě jsou zpátečníci!“, prohlásil jeden známý herec z Dejvic, který svůj ekologický postoj demonstruje tak, že si nechává dovézt biozeleninu z Provence. Přidali se i zpěváci a herci z divadel typu MeetFactory, Archa a Dejvické divadlo, kteří pravidelně varují před „návratem starých pořádků“. Zkrátka lidé, kteří mají k lopatě stejně daleko, jako Grantový fond k chudobě.
Miroslav Kalousek by vedle téhle kavárenské smetánky vypadal jako punkáč. Každý měsíc moralizují na sociálních sítích, zatímco jejich honoráře z veřejných peněz tečou jako víno při premiéře v Karlíně. A na pódiích jejich protestů se střídají známé tváře: herečka Táňa Vilhelmová, která umí bojovat s patriarchátem z pohodlí čtyřhvězdičkového hotelu; režisér Jan Hřebejk, který by za dotaci natočil i dokument o hnutí, které zrovna kritizuje; a všudypřítomný Tomáš Klus, který protestuje už i proti vlastní popularitě.
Celý ten morální rozruch by byl vlastně směšný, kdyby nebyl tak průhledný. Nejde o svobodu projevu. Jde o svobodu přísunu peněz. A s hrůzou v očích sledují, že se jim veřejnost – která už dávno platí jejich „angažovanost“ – začíná vysmívat.
Kavárna zuří, protože Motoristé sobě rozumí lidem, kteří skutečně žijí mimo Malou Stranu. Lidem, co nepotřebují grant na to, aby dokázali najít křižovatku mezi selským rozumem a voličským právem. A právě to pražská kulturní oligarchie nikdy neodpustí – že lidé, co nesedí v debatním klubu o „toxické maskulinitě společnosti“, začínají mít skutečný hlas.
Zůstaňte klidní. Až padne poslední dotace a poslední umělec zjistí, že se fakt musí postavit do fronty na práci, bude to svátek. A kdo ví – možná jednou i ten nejhlasitější herec z Vinohrad zjistí, že se dá žít i bez grantového kyslíku. Zatím ovšem křičí dál. Pro jistotu. Aby ho náhodou systém nepřestal považovat za užitečného.
Řidič versus herec – kdo má víc kilometrů v realitě?
Dost bylo iluzí. Zkuste si představit, jak by to vypadalo, kdyby si umělec a řidič vyměnili místo. Řidič z Horních Počernic na jevišti? Hraje pravdu bez zkoušení, potlesku a grantů. Herec v koloně na Jižní spojce? Pravděpodobně si po prvním semaforu ověří, kam se podává žádost o mimořádnou dávku na stres.
Ten hlavní rozdíl je jednoduchý: Řidič poznal realitu na vlastní pěst – a na vlastní nádrž. Umělec ji poznal přes granty, dotace a pečlivě namíchané ristretto. Kdyby šlo v životě jen o vliv na veřejný prostor, řidič má druhý stupeň zařazený dávno – zatímco umělec řeší, jestli bude příště protestovat s flétnou, nebo už rovnou v hydrogenovém elektromobilu za státní příplatek.
„Kultura je páteří národa!“ křičí kavárenský bard. Omyl. Národ má páteř tehdy, když se dokáže smát těm, kteří si myslí, že bez jejich geniality by se planeta přestala otáčet. Takže až příště potkáte v televizní debatě některého z těchto morálních hrdinů, nezapomeňte: On by bez dotace nepřežil ani v domě umění – a vy ani bez svého auta na D1.
A kdo dnes najel víc kilometrů v realitě, je snad už jasné každému, kdo někdy držel v ruce volant, nikoli scénář.
Kavárenská fronta proti motoristům — aneb kdo si hraje na bojovníka, ale brání jen vlastní kapsu
Kdysi byli nositeli národa, dnes spíš závisláky na dotacích. Táňa Vilhelmová, která se proslavila nejen svými hereckými výkony, ale i protiruskými projevy z pohodlí svých zámořských dovolených, nyní vystupuje jako ochránkyně „kultury“, kterou bychom měli všichni ctít – ovšem hlavně bez motoristů.
Režisér Jan Hřebejk, známý svými veřejnými prohlášeními o „ohrožení liberální demokracie“ a kritikou „populistů,“ stojí pevně na straně pražské kavárny. Často varuje před „návratem starých pořádků,“ ovšem sám své názory prohání po sociálních sítích jako obhájce superexkluzivní lobby. A když přijde na vládní kompromisy, nikdy nezapomene zdůraznit, kolik milionů hlasů propadlo – ale nezmínil se, kolik mají jeho protežovaní umělci grantů.
Tomáš Klus, zpěvák s desetitisíci fanoušků, který si nedávno vykoledoval i soudní tahanice kvůli kontroverzním prohlášením o Izraeli, je výstavním exponátem rozpolcenosti pražské scény. Na jedné straně se tváří jako rebel s kytarou, na druhé straně ho bezpečnostní analytik označil za „užitečného idiota“. A tohle všechno s jistotou, že jeho vystoupení bodují víc než jakýkoliv výkon na parkovišti.
„Možná jsme přešlechtění pudlové,“ filozofuje Vilhelmová v debatách o morální krizi. Jasně, přešlechtění a nalakovaní, kteří mají k lopatě a opravdové práci stejný vztah jako ten, kdo obhajuje ekologii z vyhřátých kaváren. No a protesty? Ty jsou víc než představení – jsou to grantové mše za každý nový příděl veřejných peněz.
Umělci „bojují“ proti Motoristům sobě s takovou vervou, protože se bojí jediné věci – že by bez dotací ztratili privilegovaný přístup k médiím, scénám a kavárnám, kde rozhodují o tom, kdo je v „dobrém“ a kdo v „špatném“ národě.
Řidič z východu Čech, který maká pod stropem a vstává každé ráno do práce, zná realitu lépe než kdokoliv z těch, kteří kritizují jeho způsob života ze svých umělohmotných expozitur kultury. A právě tahle pravda je ten největší hřích pražské kavárny.
Štefan Gabčo
