Článek
Jeden by si mohl myslet ‘ale
Po volbách, které přinesly výraznou změnu politické mapy, se zdá, že místo klidu a respektování vůle voličů opět přichází vlna starých kauz, nenávistných útoků a mediálních kampaní. Tyto snahy mají jediné – zpochybnit mandát nové vlády, oddálit nebo úplně zablokovat její sestavení a vyvolat tlak na prezidenta, aby se do procesu jmenování kabinetu vložil.
Strach jako politická zbraň
V posledních dnech se mediální prostor naplnil apokalyptickými scénáři a „varováními“ před konkrétními jmény v nové vládě. Údajný strach z Motoristé sobě, pokud by získalo Ministerstvo životního prostředí, okamžitě aktivoval zelené progresivní neziskovky. Ty se třesou před představou, že by se resort mohl vést jiným směrem než dosavadní ideologickou linií, a obávají se reálných změn v regulaci dopravy, emisí či energetiky.
Stejně tak se objevují spekulace a varování ohledně Filipa Turka na pozici ministra zahraničí. Kritici se bojí jeho přímočarého stylu, přitom mnozí odborníci i část veřejnosti vidí, že má všechny osobnostní předpoklady tuto funkci zvládnout, a zároveň by mohl přinést do zahraniční politiky svěží přístup, odpoutaný od slepého kopírování bruselských či washingtonských šablon.
Dalším terčem je Tomio Okamura, o kterém se šíří domněnky, že by ve vládě využil svého vlivu k „odvetě“ vůči současným vládním stranám, zejména koalici SPOLU a hnutí STAN. I tyto úvahy slouží především jako nástroj strašení a mobilizace odpůrců nové politické konfigurace, nikoliv k věcné debatě o programech a potřebách státu.
Mediální manipulace po volbách
Nápadná je synchronizace těchto narativů. Vznikají souběžně, šíří se ve formě statusů, článků a videí, často bez faktické opory, ale zato s emocemi a osobními útoky. Je to klasická taktika: místo řešení problémů, které trápí občany, se veřejnosti servíruje politické divadlo, které má jediný cíl – udržet status quo a zabránit návratu k politice, jež by více reflektovala realitu života mimo pražské kavárny.
Moje poznámky k mediálním „bojovníkům“
Najednou se znovu objevují známé tváře, kterým se po čtyřech letech moci zjevně nechce do opozice. Redaktoři z kavárenských redakcí, kteří si dosud pletli novinařinu s aktivismem, znovu objevili kouzlo „boje za demokracii“. Samozřejmě jen té jejich – té, která funguje jen tehdy, když vyhrají „ti správní“.
V Respektu a Deníku N se zřejmě sepsali směrnice, že se musí vykreslit katastrofa: pokud se ministrem životního prostředí stane motorista, shoří lesy; pokud ministrem zahraničí bude Turek, rozpadne se EU; a pokud Okamura usedne do vlády, zavřou hranice a zakážou latté. Tyto hororové scénáře se čtou jako scénář k béčkovému filmu – chybí už jen nápis „na motivy skutečných událostí (v hlavách pražských komentátorů)“.
A pak jsou tu samozvaní experti z neziskových organizací, kteří se chovají jako ztracené děti bez rozpočtových kapesních. Najednou začali varovat, že přijdou o dotace, o projekty „inkluzivního oteplování společnosti“, i o pravidelné reporty o „toxické mužské energii v dopravě“. Progresivní strach ztrácí dotace stejně rychle, jako ztrácí smysl existence.
A média? Ta se zřejmě rozhodla, že prezidenta pomocí titulních stránek dotlačí ke „správnému rozhodnutí“. Jen je tu jeden problém – v demokracii by se měla respektovat vůle občanů, ne názor redakční rady.
Budoucnost by měla být v centru pozornosti
Namísto neustálého recyklování starých kauz by se média i občanská diskuse měla soustředit na to, co opravdu rozhoduje o kvalitě života lidí: rozvoj ekonomiky, životní úroveň, dostupnost energií, infrastrukturu, poctivé hospodaření státu. Volby proběhly, lidé jasně rozhodli a jejich volba by měla být respektována – bez ohledu na to, zda je pro některé příjemná či nikoliv.
Pokud má demokracie fungovat, nová vláda musí dostat prostor nejen k ustavení, ale i k práci. A občané by měli být schopni ji hodnotit podle výsledků, nikoliv podle hysterie, kterou po volbách opět rozvířili ti, kteří se prostě nemohou smířit s tím, že tentokrát prohráli.
Štefan Gabčo
