Bezesmyslné zlo jako epistemická díra

Dobro a zlo nejsou protiklady na jedné škále

Ačkoli jsou zde jako příklady výslovně uvedeny holocaust, druhá světová válka a řádění Rudých Khmérů v Kambodže, jde mi o něco obecnějšího: je velmi pravděpodobné, že každý národ, každá etnická skupina i každé náboženství, každá organizační jednotka nese ve svých dějinách nějakou podobu tohoto „bezesmyslného zla“. A že se k tomu musí umět přiznat. Jinak vzniká klamná asymetrie „my jsme ti normální“ vs. „ti druzí jsou schopni hrůz“ — a právě tato asymetrie je jedním z nejspolehlivějších mechanismů, jak si společnost vytváří imunitu vůči sebereflexi, a tím i slepotu vůči opakování.

V minulosti jsem navštívil mnoho míst spojených s holocaustem: ghetta, koncentrační tábory i vyhlazovací tábory. Četl jsem svědectví, která se „nečtou“ jako literatura, ale která se člověku vryjí do vnitřní mapy světa. A vím: podobné hrůzy nejsou historickou výjimkou. Dějí se dodnes, dnes a denně, často anonymně, často beze jmen, někdy bez obrazů — ale nikdy ne bez obětí.

Z tohoto biografického střetu mi vznikl pojem, který záměrně vymezuji jako tvrdou kategorii: „bezesmyslné zlo“. Není to rétorický efekt. Je to hranice. Je to zlo v absolutním bodě singularity.

Tento text je pokus toto zpřítomnit — ne jako morální pózu, ale jako myšlenkovou strukturu.

Jeden základní poznatek, který se mi navzdory každé naivní naději na „pokrok“ vnucuje, je prostý:

Dobro a zlo nejsou protiklady na jedné škále.
Jsou to dvě kategorie, které mohou existovat vedle sebe — v témže století, v téže zemi, v téže společnosti, někdy děsivě blízko, lokálně a i temporálně.

Představa, že civilizace je protilék, je klamná. Civilizace může poskytnout infrastrukturu, správu, průmysl, logistiku i jazyk — a právě tím se může stát nositelem hrůzy. Dobro v člověku není pojistka proti zlu v člověku.

Tato koexistence pro mě není deprimující filozofie, ale střízlivý předpoklad: kdo věří, že zlo je jen „to jiné“ nebo „necivilizované“, staví si iluzi, která při příštím zlomu selže.

Když říkám, že toto zlo nelze racionálně analyzovat, myslím to dvojím způsobem:

Tuto stravitelnost považuji za nebezpečnou. Ne proto, že by zamlčovala fakta, ale proto, že převádí nesnesitelné do formy, která se dá odložit jako „ještě jedna historická logika“.

Toto odkládání odmítám.

Rozlišuji zde záměrně, ač to zjevně zní hrozivě už tím, že vůbec rozlišujeme — protože nejde o „víc“ nebo „míň“ utrpení. Jde o otázku struktury.

Různé hrůzy lze — jakkoli jsou děsivé — modelovat jako udržení moci a podrobení. A tyto se táhnou dějinamy lidstva jako anthropologická konstanta, kdy teror je technikou: disciplinace, kontrola, zlomení, odstrašení.

U holocaustu, u zločinů, které vymezuji jako „bezesmyslné“ — a jmenovitě zde uvádím i Stalag / zločiny v prostoru Lvova, jakožto zločiny Rudých Khmerů při „tvorbě nového člověka“, masakr palestinských uprchlíků křesťanskými falangisty v Sabře a Šatíle — u všech těchto hrůz (nacismus, komunismus, náboženský fanatismus) s genocidálním charakterem se tato instrumentální logika láme.

Ne proto, že by v tom nebyl žádný mocenský aspekt. Ale proto, že dominuje něco jiného: přebytek, který už nelze číst jako prostředek k cíli.

Jedním z rysů, na němž tento zlom poznávám, je variabilita krutosti při zabíjení.

Je-li násilí „jen“ instrumentální, tíhne ke standardizaci: efektivní, opakovatelné, kalkulovatelné.
Když však násilí variabilizuje — když začne být „tvořivé“, produkuje exces, ritualizuje, odlidšťuje, zesměšňuje, experimentuje — ukazuje to jiný střed.

Variabilita je indikátorem, že zde už primárně neplatí logika „dosáhnout cíle“, nýbrž že násilí samo plní funkci: jako výraz, jako pojivo, jako identitotvorný rituál, jako demonstrace všemoci, jako „estetika“ hrůzy, jako destrukce nejen těl, ale i významu.

A právě zde se stává „vysvětlení“ nebezpečným: protože tak snadno sklouzne od „popisu mechanismů“ k „konstrukci smyslu“.

Chci vidět mechanismy, ale smysl odmítám.

Říkám to bez patosu: toto bezesmyslné zlo nelze omluvit, nelze odčinit, nelze odpustit.

Ne jako právní tvrzení, ne jako politický slogan, ale jako vnitřní axiom.
Odpuštění totiž předpokládá řád, v němž lze vinu nějak vzít zpět a „odčinit“ — skrze lítost, nápravu, obrat, skrze morální zbytek, který je ještě dosažitelný.

U této kategorie hrůz tento morální zbytek nevidím. A nechci si jej domýšlet, protože bych tím oběť podruhé instrumentalizoval: nejprve jako objekt zničení, poté jako objekt morální harmonizace.

V mém vidění světa to zůstává jako balast, který si lidstvo kolektivně ponese až do konce, protože všechny pokusy o vysvětlení jen implikují integraci do smysluplného celku, zatímco ve skutečnosti zde veškerá logika kolabuje do singularity.

Možná právě proto si člověk uvědomí Kanta a jeho kategorický imperativ.

Ne jako intelektuální módu, ne jako seminář z etiky, ale jako zábradlí proti nejdůležitější operaci, kterou každý masový zločin potřebuje:

degradovat člověka na pouhý prostředek.

Kategorický imperativ je v této perspektivě ne „krásná morálka“, ale formální pojistka proti racionalizacím:
- nemůže-li se maxima individuálního jednání stát obecným zákonem, není legitimní.
- nakládám-li s lidmi jen jako s prostředky, není to jen špatně — je to začátek pádu.

Kant je zde méně filozofie a více imunizace: krátké pravidlo proti velkému pokušení postavit účelovou racionalitu nad důstojnost.

Další myšlenka, která z této pozice plyne: paměť není svátek.
Paměť je systém, který je třeba bránit proti entropii.

Instituce dělají to, co instituce dělají: stabilizují. Vyhlazují hrany. Ritualizují. Produkují „jednorázové“ pietní akty, které jsou korektní, protokolární a politicky připojitelné — a právě proto často sklouznou k neupřímnosti.

To neznamená, že instituce jsou „zlé“. Znamená to, že následují systémovou logiku.

Pokud je paměť výhradně institucionální, vznikají typické formy:

Proto je pro občanská společnost nositelem aktivní kultury paměti:

Paměť musí zůstat nepohodlná — ne z libosti v bolesti, ale protože pohodlí je předsíň zapomnění.

Tento text nemá a nemůže mít útěšnou konkluzi. Považuji to za přiléhavé.
Kdo hledá pro všechno pointu, začne ji hledat i pro to, co pointu nemá.

Místo toho postuluje disciplínu myšlení:

To není závěr. Je to stanovisko, které zůstává — právě proto, že jej nelze „vyřešit“.

Grafika: (c) Stepan Kalina, Gemini 3 PRO