Homo sapiens pod jhem archaického balastu

Moderní člověk se rád považuje za výsledek lineárního příběhu úspěchu, v němž byly surovější instinkty překonány rozumem, morálkou a civilizací. Toto sebepojetí je blahovolný omyl. Homo sapiens v sobě nese neuronální dědictví, které ho hluboce formuje – a které je vůči podmínkám svého vzniku v chronickém nesouladu (mismatch): staré moduly se střetávají s novým prostředím, novými měřítky a novými formami sociální stimulace.

Agrese přitom není kulturním vynálezem. Je to druhově specificky dostupná schopnost: fylogeneticky starý systém pohotovosti, který dokáže převést ohrožení, statusový konflikt, narušení hranic a konkurenci o zdroje do připravenosti jednat. Mechanisticky nejčistší důkazy o okruzích pocházejí z modelů na zvířatech, kde byla podrobně zmapována zejména ventrolaterální podoblast ventromediálního hypothalamu (VMHvl) jako uzel v sítích souvisejících s agresí. U lidí je přímé, kauzální přiřazení jednotlivých homologických jader přirozeně omezené; přesto klinická pozorování z hluboké stimulace a přilehlých hypothalamických oblastí ukazují, že afekt a agresivní pohotovost lze prostřednictvím hlubokých struktur výrazně modulovat.

Tento systém nebyl „optimalizován k zabíjení“, ale k obstání v opakujících se konfliktních situacích: zajistit zdroje, bránit hranice, udržet status, stabilizovat koalice, chránit potomstvo. Je to neurobiologická infrastruktura druhu, který musel být současně kooperativní i konfliktně schopný. V tomto smyslu jsme dětmi archivu lidských strategií: potomky lupičů a vrahů, ale stejně tak diplomatů a stratégů, myslitelů, básníků a umělců – nikoli jako morální genealogie, nýbrž jako evoluční paleta dostupných modů.

Evoluční logika tohoto balastu není monokauzální, nýbrž je hnána kompromisy (trade-off). „Nízký práh“ není sám o sobě výhodou; výhodou je kontextově adaptivní nastavitelnost: dostatek konfliktní schopnosti, aby člověk nebyl zneužit, dostatek útlumu a koaliční inteligence, aby nepodlehl zraněním, odplatou nebo vyloučením. Proto není konzervován jen systém pohotovosti, ale také jeho parametrizace: prahy, zesílení (gain) a směrování (gating) jsou variabilní – modulované hormony, vývojem, zkušeností, normami, očekávanými náklady a reputačními vazbami.

Důsledky tohoto dědictví jsou všudypřítomné, ale systematicky chybně vykládané. Jako morální selhání interpretujeme to, co je často uvolněním konfliktu pod moderními podmínkami. Výbuch vzteku v silničním provozu, verbální zničení politického protivníka, prestižní konzum jako signál postavení, kmenové zabarvení fotbalových dresů nebo značek – často se mění jen nástroj, nikoli melodie. Teritorium je abstraktní, rival anonymní, zdroj symbolický; přesto systém reaguje na to, co je primárně kódováno jako ohrožení nebo ztráta statusu. Nezná tweety – zná urážku, narušení hranic, nebezpečí, rivalitu. A tyto signály mohou dominovat rychleji než ono pomalejší, kognitivně nákladnější řízení, které deeskaluje, relativizuje a zahrnuje náklady.

Zde leží drama současnosti: archaický reakční systém se setkává s prostředím, které jeho spouštěče industrializuje. Anonymita snižuje zábrany. Chronický stres zvyšuje zesílení. Echo komory poskytují trvalé označování nepřátel. Přetížení, alkohol, drogy, vyčerpání činí brzdu měkkou. Efekt není mystický regres, ale předvídatelný drift: hodnocení (appraisal) se stává nepřátelštějším, vzrušení chroničtějším, inhibice poréznější.

Tím se systém stává napadnutelný. Kdo utváří veřejný prostor – nebo jej záměrně využívá – tak, že hodnocení (A) eskaluje, zesílení (G) stoupá a inhibice (I) klesá, zvyšuje pravděpodobnost konfliktního výstupu: moralizované kmenové myšlení, koaliční tvrdost, vnitřní kulturní války. Ne proto, že by člověk byl „zlý“, ale protože jeho architektura za určitých vstupů upřednostňuje určité stavy.

Avšak diagnóza není kapitulace. Nahlédnutí je prvním aktem svobody. Právní řád, lidská práva, demokratická kultura sporů, dělba moci: kulturní exoskeletony, které doplňují naši neuronální výbavu tam, kde je anachronická. Jho nemůžeme odhodit, ale můžeme se naučit je nést, aniž bychom se jím nechali hnat. Homo sapiens není determinován – ale je odpovědný za podmínky prostředí, které krmí jeho hluboké moduly. To je jeho výhoda. A jeho trvalý úkol.

Poznání neuroevoluční architektury člověka by mělo jen akademický význam, kdyby se neukázalo jako operativní vstupní brána pro aktéry, kteří pochopili, že bojiště 21. století jsou stále častěji kognitivně vyměřována. V tomto paradigmatu není primárně předmětem boje teritorium, nýbrž pozornost, úsudek, soudržnost a důvěra. NATO ACT to explicitně formuluje: „The brain is both the target and the weapon“ – hlava se stává cílem i prostředkem v boji o kognitivní převahu.

Přitom nejde o mystické „dálkové ovládání“ člověka, nýbrž o využívání známých vlastností lidské kognice: heuristik, afektivní nákazy, skupinové vazby, označování nepřátel, dynamiky stresu a přetížení. NATO ACT popisuje kognitivní válku jako formu soutěžení, která se zaměřuje na „napadání a oslabování racionality“ a umožňuje tak „využívání zranitelností“ i systémové oslabování; současně výslovně zdůrazňuje, že nevojenské cíle a manipulace celé společnosti (whole‑of‑society manipulation) se stávají novou normou.

Důležité je přesné přiřazení: NATO STO Chief Scientist Research Report (CSRR) on Cognitive Warfare poskytuje vědecko‑technologický rozhodovací základ, ale výslovně obsahuje prohlášení (disclaimer), že nepředstavuje oficiální pozici NATO ani žádné vlády. Obsahově zpráva definuje cíl kognitivní války jako využívání kognitivních aspektů k tomu, aby bylo lidské rozhodování „narušeno, podkopáno, ovlivněno nebo modifikováno“ – také vůči civilním cílovým skupinám – „jakýmikoli prostředky a technologickými pokroky“.

Paralelně EU Institute for Security Studies (EUISS) posouvá důraz do defenzivní logiky: „kognitivní bezpečnost“ nemá sledovat pouze vzorce FIMI/hybrid, ale má se zaměřit na perceptivní a behaviorální zranitelnosti, které manipulaci vůbec umožňují. EUISS zdůrazňuje, že novinkou je dnes především skálovatelnost a hloubka: data ze sociálních médií, analytika s využitím AI, informační přetížení, deepfakes, koordinovaná neautenticita – to vše tlačí uživatele ke kognitivním zkratkám a činí terén systematicky tvárným.

Popsali jsme zde tři úrovně kognitivní manipulace (biologickou – psychologickou – sociální), které však dosud nebyly v plném rozsahu „oficiálně systematizovány“ a široce operativně nasazeny. Jako analytická mřížka je však trojí členění užitečné, avšak dnes nejlépe doložená, masově účinná páka leží převážně v informační, pozornostní a sociální dynamice; neurotechnologické možnosti jsou sice diskutovány jako budoucí/hraniční prostor, nejsou však primárním masovým mechanismem.

(1) Manipulace stavu/výkonu (blízko biologické, většinou nepřímá):
Operativní realita eroze brzdy je většinou banální: trvalé vzrušení, taktování konfliktů, informační záplava, rozklad spánku a pozornosti. Zpráva STO v této souvislosti výslovně hovoří o pronikání do vědomí a podvědomí („conscious and subconscious“) na individuální i kolektivní úrovni – to je odkaz na cílové prostory, nikoli důkaz o plošném „neuro‑dálkovém ovládání“.

(2) Řízení interpretace (psychologické, urychlené AI):
Zde leží robustní logika: populace nejsou segmentovány jen demograficky, ale podle vnímavosti, identity, křivdy, strachu, potřeby sounáležitosti; narativy jsou iterativně optimalizovány; výstupem není „přesvědčení“, nýbrž reflexní úsudky pod afektivním tlakem. (To je kompatibilní s rámcem archaického balastu, aniž by tvrdilo neuroanatomickou pseudopřesnost, jako např. jediný „spínač“.)

(3) Válka o soudržnost (sociální):
Strategickým cílem často není „jedna lež“, nýbrž fragmentace: vytváření táborů, ničení důvěry, eroze norem, epistemické vyčerpání. Analýzy blízké ACT v této souvislosti zdůrazňují, že útok míří na to, jak lidé „konstruují svou vlastní realitu“ a jakou důvěru zachovávají v procedury, skupiny, společnosti a národy.

Historicky toto navazuje na psychologické operace a politické ovlivňování. Jako referenci lze uvést standardní dílo Paula Linebargera Psychological Warfare (1948/1954): nikoli proto, že by „vše vysvětlovalo“, ale protože ukazuje, že logika cílových skupin, iterace a infrastruktura nejsou vynálezy éry platforem – nová je jen jejich algoritmická škálovatelnost.

Choulostivou součástí analýzy jsou konkrétní příklady. Bylo by naivní a pokrytecké připisovat to pouze našim geopolitickým protivníkům. Zatímco Rusko nebo Čína tyto techniky často využívají k destabilizaci a rozkladu, západní státy používají podobné metody „strategické komunikace“ k formování narativů – vzpomeňme na informační kampaně během Arabského jara nebo intervence na Blízkém východě. Vektor útoku je identický, liší se pouze strategický záměr. Zbraní není ideologie, ale samotná lidská biologie.

Závěrem tedy vidíme: Odolnost (resilience) není primárně problém „více faktů“, ale problém řízení a únavy. Má‑li být racionalita systematicky degradována, operativní pákou není lepší argument, ale lepší taktika pro snižování prahu: rozhořčení, sounáležitost, obraz nepřítele, chronický stres. Právě proto je „kognitivní bezpečnost“ v logice EUISS průřezovým úkolem: nejen moderace obsahu, ale snižování zranitelností, které manipulaci teprve umožňují.

Člověk se archaického balastu nezbaví. Může se však naučit rozpoznávat prsty, které tahají za jeho nitky: kdy propadá skupinové logice, kdy zaměňuje křivdu za důkaz identity, kdy nahrazuje komplexitu příslušností k táboru, kdy zaměňuje „podnět“ za „pravdu“. V tomto boji není ignorance neutralitou. Je funkční spoluprací.

Grafika: Stepan Kalina, Gemini 3 PRO