Článek
Abstract
Tato myšlenková laboratoř vyvíjí uzavřený model zabývající se otázkou, jak dlouho se společenské formy udržují jako stabilní civilizační fáze, pokud jsou vědomě vyloučeny exogenní příčiny. „Kolaps“ zde neznamená konec civilizace, ale endogenní změnu fáze: stabilní konfigurace centrálních atributů ztrácí svou schopnost návratu do původního stavu a přechází do nového, jinak konfigurovaného řádu. Stabilita je chápána jako koridor, nikoli jako stagnace: fáze je považována za stabilní, pokud centrální stavové veličiny zůstávají v definovaném časovém okně v tolerovaných rozmezích a odchylky lze aktivně regulovat. Vektor stavu zahrnuje pět klíčových atributů: územní homogenita jako konstantní systémová obálka, sociální stabilita při současném reálném sociálním vzestupu a sestupu, demografická udržitelnost bez „explozivního“ posunu ve struktuře věku a závislosti, integrační stabilita bez segmentovaných paralelních řádů a ekonomická plánovatelnost, která umožňuje tvorbu majetku a dlouhodobá rozhodnutí. Aby bylo možné přesně zachytit endogenní mechanismy kolapsu, doplňuje model tyto atributy o dvě interní řídící veličiny: institucionální adaptabilitu (architektura pravidel a pobídek může včas kompenzovat posun) a legitimitu/soudržnost (akceptace pravidel hry, která určuje náklady na prosazení a tlumení konfliktů). Endogenní eroze je modelována jako zpětnovazebný systém, ve kterém demografický a/nebo ekonomický drift vytváří institucionální zpoždění, zesiluje nesprávnou alokaci a extrakci rent, snižuje plánovatelnost, narušuje mobilitu a integraci a prostřednictvím klesající legitimity dále oslabuje schopnost řízení, až dojde ke ztrátě kontroly nad několika klíčovými atributy. Fázová změna je formálně definována jako „hard breach“: alespoň dva klíčové atributy trvale opouštějí svůj stabilizační koridor, zatímco alespoň jedna z řídicích veličin klesá pod kritickou hranici, takže zpětná regulace již není možná. Hypotéza primárně ekonomické příčiny kolapsu je v modelu formulována jako testovatelná tvrzení typu „lead-lag“: buď je klesající ekonomická plánovatelnost robustním předním indikátorem a hlavní cestou endogenní eroze, nebo je převážně měřicím senzorem hlubšího institucionálního a legitimačního selhání.
Motivace
Pracuji už nějakou dobu na záměrně neférové otázce: Jak dlouho mohou společenské formy existovat jako stabilní civilizační fáze, pokud důsledně odfiltruji všechny vnější příčiny? Žádné přírodní katastrofy, žádné invaze, žádné klima jako primární hybatel, žádné vyprávění typu „může za to zahraniční obchod“. Jen vnitřní stavy, endogenní zpětné vazby a okamžik, kdy systém přestane být schopen stabilizovat své vlastní klíčové atributy.
Tím „kolapsem“ nemyslím „zánik civilizace“. Myslím něco přesnějšího a (pro analytické účely) užitečnějšího: konec jedné civilizační fáze a přechod do nové. Změnu fáze – analogicky ke změně stavu v dynamickém systému, když atraktor ztratí stabilitu.
Celé je to myšlenkový experiment, ale s jasným cílem: operacionalizovatelnost. Chci pojmy definovat tak, aby se s nimi dalo pracovat, porovnávat, oponovat, měřit a falzifikovat – místo aby se jen mluvilo o „dekadenci“.
1) Základní myšlenka: stabilita jako regulační smyčka, kolaps jako ztráta kontroly
Mnohé debaty o „kolapsu“ jsou retrospektivní literatura: známe konec a pak zpětně sepíšeme příběh, který z něj udělá něco nevyhnutelného. Já se snažím o střízlivější přístup:
- Stabilita neznamená nehybnost, ale to, že relevantní stavové veličiny zůstávají v koridoru (pásmu) a po odchylkách je lze znovu vrátit do pásma.
- Kolaps (změna fáze) znamená, že systém už nedokáže své klíčové atributy do koridoru vrátit – aniž bych jako vysvětlení připustil exogenní příčiny.
Tím se pozornost přesouvá od morálního soudu („úpadek“) k systémové otázce: Kdy selže návratová síla?
2) Hranice systému: záměrně uzavřený model
Abych izoloval endogenní příčiny, nastavím tvrdou hranici systému:
- Žádné přírodní/ekologické proměnné jako primární hybatelé.
- Žádné vnější války/invaze jako primární hybatelé.
- Žádné globální šoky jako primární hybatelé.
Důležité: Neznamená to, že exogenní vlivy v realitě neexistují. Znamená to: V myšlenkové laboratoři chci pochopit pouze případy, kdy se systém „překlopí“ sám.
Model se tedy nesmí „zachraňovat“ větou: „Ano, ale pak prostě přišlo X zvenčí.“ Pokud systém padá, vysvětlení musí být uvnitř systému: pobídky, instituce, demografie, koordinace, legitimita, kvalita informací, distribuční konflikty.
3) Stavový vektor: pět klíčových atributů (K1–K5)
Civilizační fázi popisuji pěti klíčovými atributy. Fáze je stabilní, když všech pět zůstává v koridoru – a když systém dokáže odchylky aktivně kompenzovat.
K1) Územní homogenita (obal systému)
Hranice se v dané fázi podstatně nemění. Je to tvrdé omezení: pokud se území neustále mění, mnoho endogenních mechanismů se kontaminuje exogenními událostmi.
K2) Sociální stabilita při současné reálné mobilitě
Stabilní stav není „všichni zůstanou tam, kde jsou“, ale: konflikty zůstávají tlumené a zároveň je reálný sociální vzestup i pád možný. Mobilita tu není romantický ideál, ale ventil legitimacy.
K3) Demografická udržitelnost
Demografie je pomalá, ale neúprosná. Věková struktura, míra závislosti, struktura domácností a zátěž morbidity mohou změnit rozpočtová omezení i politickou ekonomii, aniž by se „zvenčí“ cokoli stalo.
K4) Stabilita integrace (bez paralelních řádů)
Soužití zůstává stabilní: nedochází k eskalující segmentaci do paralelních norem, paralelních ekonomik a paralelních řádů násilí. (Je to záměrně formulováno hodnotově neutrálně: jde o soudržnost systému, ne o kulturní preference.)
K5) Ekonomická předvídatelnost (ne jen růst)
Jádrem je předvídatelnost: inflace/úroky/trh práce jsou natolik stabilní, že domácnosti a firmy mohou dlouhodobě plánovat a budovat majetek. Ne „boom“, ale funkční ukotvení očekávání.
4) Dva vnitřní regulátory (L1–L2): proč je ekonomika často jen „senzor“
V první verzi mé úvahy byla „kolaps je výhradně ekonomický“ silná teze. Postupem času jsem si uvědomil: i když je ekonomika téměř vždy viditelná, nemusí být nutně primární příčinou. Proto doplňuji dvě latentní vnitřní regulační veličiny, které vysvětlují, proč K1–K5 zůstávají v koridoru – nebo proč už nejdou vrátit.
L1) Institucionální adaptační schopnost (rychlost aktualizace pravidel)
Jak rychle dokáže systém přizpůsobit pravidla, pobídky, byrokracii a vymáhání změněným vnitřním podmínkám? Nejde o „dobrou/špatnou politiku“, ale o reakční rychlost a průraznost.
L2) Legitimita a koheze (akceptace pravidel hry)
Jak silně lidé akceptují pravidla i tehdy, když prohrávají? Důvěra v instituce, daňová morálka, compliance, akceptace monopolního práva na násilí. L2 je neviditelný tlumič: dokáže přestát ekonomické turbulence – nebo se může roztrhnout už při malých otřesech.
5) Endogenní eroze jako zpětnovazební smyčka
Model není „příběh jedné příčiny“, ale systém zpětných vazeb. Typická endogenní trajektorie vypadá takto:
- Drift (např. K3 demografie nebo vnitřní strukturální změny v K5)
- Institucionální zpoždění (L1): pravidla a pobídky jsou optimalizované na stav, který už neexistuje
- Chybná alokace / extrakce rent: zdroje tečou do neproduktivních kanálů, koalice cementují privilegia
- Klesá předvídatelnost (K5): očekávání se rozkotví, investice se stávají defenzivními, tvorba majetku části populace kolabuje
- Klopí se sociální dynamika (K2/K4): mobilita klesá, konflikty rostou, identita se stává koordinačním signálem (levná polarizace)
- Klesá legitimita (L2): roste cena vymáhání, klesá schopnost reforem
- Regulační smyčka ztrácí návratovou sílu → změna fáze
6) Formální definice kolapsu (aby se dalo hádat věcně)
Aby „kolaps“ nebyl estetický soud, potřebuje pravidlo.
Stabilní: Všechny klíčové atributy K1–K5 jsou po časové okno (W) v koridorech a L1/L2 jsou nad kritickými prahy (systém umí odchylky vracet).
Kolaps / změna fáze:
- alespoň dva klíčové atributy vykazují trvalé opuštění koridoru (hard breach),
- a zároveň alespoň jeden z regulátorů (L1 nebo L2) klesne pod kritický práh,
- takže návrat do koridoru už není možný,
- a stav trvá minimálně po okno (W_c) (aby se vyloučil šum).
Záměrně je to přísné: ne každá krize je kolaps. Kolaps je ztráta kontroly.
7) Ekonomická teze (jako testovatelná hypotéza)
Chci dál testovat, zda je „ekonomika“ primární hybatel – ale formuluji to tak, aby se to dalo porovnat:
- Silná teze (ECO-first): V endogenních kolapsech vždy začíná kauzální cesta L1 zpoždění → chybná alokace → K5 předvídatelnost↓ → K2/K4 eroze → L2↓ → kolaps.
- Slabší teze: K5 je nejrobustnější včasný indikátor, i když primární příčiny jsou institucionální či legitimační.
Rozdíl je zásadní: pokud je K5 „jen“ senzor, musí se hledat příčiny hlouběji (L1/L2). Pokud je K5 skutečný hybatel, je ekonomická politika hlavní páka. Obojí může platit – ale ne ve stejných případech.
8) K čemu může být model prakticky dobrý
I bez detailní historické práce může model dělat tři věci:
- Zpřesnit pojmy: „kolaps“ je definovaný systémový výrok, ne morální reflex.
- Umožnit srovnání: fáze lze porovnávat jako stavové vektory (které atributy praskají první?).
- Vynutit hypotézy: kdo nesouhlasí, musí říct kde (definice, koridor, regulátor, kauzální cesta).
9) Otevřené otázky
Zde jsou nejlepší útočné plochy:
- Chybí klíčový atribut? (např. informační systém/média/epistemická kvalita jako samostatné K?)
- Je K1 (území) jako omezení smysluplné, nebo zkresluje obraz, protože expanze historicky fungovala i jako vnitřní ventil?
- Jsou L1/L2 dostačující, nebo musí být „koheze elit / soutěž elit“ samostatný regulátor?
- Je K4 (integrace) operacionalizovatelná čistě, bez normativního zabarvení? Jaké metriky by byly neutrální?
- Je „předvídatelnost“ (K5) správné těžiště, nebo by to mělo být spíš „produktivita/alokace“?
- Kritérium kolapsu: je „2 z 5 + L1/L2“ rozumné, nebo příliš arbitrární? Co by bylo lepší?
- Endogenita: kde už začíná exogenita, i když se tváří „vnitřně“ (např. obchodní závislosti)? Jak by vedla hranice systému, aniž by se zničila myšlenková laboratoř?
10) Závěr: „neromantický“ pohled na společnosti
Kdybych to měl destilovat do jedné věty:
Společenské formy vydrží tak dlouho, dokud se jejich instituce dokážou dost rychle učit a zůstávají dost legitimní na to, aby proti vnitřnímu driftu (demografie, rozdělování, očekávání, alokace) udržely návratovou sílu — a padají, když tato regulační smyčka ztratí kontrolu.
Kdo řekne „příliš technické“: ano. Záměrně. Nechci elegii o úpadku, ale nástroj, kterým lze mlátit o příklady, dokud se buď nezlepší, nebo nerozbije.
Pokud je kritika na místě, pak tedy ne formou „to je špatně“, nýbrž kde je to špatně — definice, koridor, regulátor, kauzální cesta nebo kritérium kolapsu. To je celý smysl experimentu.
A hlavní otázka zůstává: v jaké fázi se nyní nacházíme jako společnost?
Grafika: (c) Stepan Kalina, openAI GPT5.2
