Transformace hominidní evoluce v antropocénu

Článek

1. Úvod: Evoluce ve světě, který jsme si sami postavili

Klasicky je evoluce chápána jako přizpůsobování organismů „vnější“ přírodě: klimatu, zdrojům, patogenům, predátorům. U hominidů to platí jen částečně. Rostoucí část selekčního prostředí je vytvořena člověkem – města, infrastruktury, informační ekosystémy, instituce, systémy umělé inteligence.

Tento myšlenkový experiment rozvíjí teoretický rámec, který tuto změnu explicitně vyjadřuje:

od primárně externích, přírodou řízených selekčních tlaků,
ke konstelaci, ve které člověk sám vytváří selekční prostředí,
a je si této skutečnosti stále více vědom a snaží se ji řídit.

Ústředním pojmem zde není antropocén jako geologická známka, ale jako epistemicko-technická konstelace: epocha, ve které víme, že jednáme planetárně a vztahově k populacím – a zavádíme explicitní režimy k řízení těchto účinků.

Tento rámec je čistě teoretický: souřadnicový systém pro hypotézy, nikoli empirická teorie. Má strukturovat myšlenkové pohyby, nevysvětlovat data.

2. Od externího k samovyprodukovanému selekčnímu tlaku

Na začátku stojí jednoduché pozorování:

Dřívější hominidé byli silně závislí na externích faktorech:

klima, potrava, tlak predátorů, patogeny.

Zároveň velmi brzy začali aktivně utvářet své prostředí:

oheň, nástroje, lovecké strategie,
usedlý způsob života, zemědělství,
města, státy, písmo, komplexní dělba práce.

Tím vzniká něco kvalitativně nového:
Člověk se stává nejen objektem, ale také producentem svého selekčního prostředí.

Historicky se tak děje zprvu bez teoretické reflexe:

změny prostředí cílí na krátkodobé problémy (přežití, komfort, moc),
dlouhodobé účinky na zdraví, psychologii, reprodukci a populační strukturu jsou vedlejšími produkty,
existuje záměr (např. výběr při chovu, manželská pravidla), ale ne systematické modelování populací.

Myšlenkový experiment proto navrhuje základní rozlišení:

implicitně samovyprodukovaná selekční prostředí
explicitně utvářená selekční prostředí

přičemž hranice není binární, ale označuje kontinuum.

3. Implicitní vs. explicitní: Dva módy sebe-selekce

3.1 Implicitní selekční prostředí (𝓢_impl)

Definice (heuristická):

𝓢_impl = množina všech změn vytvořených člověkem,
jejichž dlouhodobé, populačně vztažné účinky nejsou systematicky anticipovány, modelovány ani řízeny.

Znaky:

změny vznikají z lokálních cílů:

přežití, zisk, komfort, status, moc.

Selekční účinky jsou vedlejšími důsledky těchto cílů.
Existuje záměr na mikroúrovni (např. výběr partnera, sociální pravidla),
ale ne explicitní, vědecky podložené řízení populační dynamiky.

Příklady:

Zavedení zemědělství a chovu dobytka (výživa, profil nemocí).
Urbanizace a industrializace (pracovní a životní rytmy, nehody, civilizační choroby).
rané mediální revoluce (písmo, tisk, masmédia) s hlubokými důsledky pro informační a mocenské struktury.

3.2 Explicitní selekční prostředí (𝓢_expl)

Definice (heuristická):

𝓢_expl = podmnožina změn vytvořených člověkem,
jejichž dlouhodobé, populačně vztažné účinky jsou explicitně anticipovány, modelovány a na základě vládnutí řízeny – podle určitých cílových představ.

Znaky:

Jsou definovány populačně vztažné cílové veličiny:

zdraví, demografie, produktivita, bezpečnost, „lidský kapitál“ atd.

Existují explicitní režimy:

zákony, směrnice, standardy, etické rámce.

Monitoring, indikátory, zpětnovazební smyčky jsou (alespoň deklaratorně) zavedeny.

Příklady:

Klimatická a environmentální politika,
reprodukční medicína, selekce embryí, genetická prevence nemocí,
vzdělávací, zdravotní a populační politika s jasnými cílovými představami,
regulace biotechnologií, neurotechnologií, umělé inteligence.

Důležité:

Implicitní vs. explicitní není ostrá dichotomie, ale spektrum.
Mnoho skutečně existujících struktur obsahuje jak explicitní, tak implicitní složky.

4. Antropocén jako epistemicko-technická konstelace

V tomto rámci není antropocén definován primárně přes sedimenty, ale přes vědomí + techniku + vládnutí (governance). Antropocén je koncepčně eon (základní, dlouhodobá konstelace geologických epoch), protože přesun arény selekce do technicko-memetického režimu je nevratný. Z pragmatických taxonomických důvodů by však měl být označován jako epocha, aby se signalizovala nejistota ohledně stability systému a riziko kolapsu.

Antropocén (ve smyslu tohoto myšlenkového experimentu) = stav/epocha, ve kterém:

reálný vliv druhu na planetární a vlastní selekční prostředí je vysoký,
existuje dostatečná míra epistemické reflexivity nad tímto vlivem (věda, modely, diskurzy),
explicitní pokusy o řízení (klima, zdraví, demografie, informační ekosystémy, riziko) se stávají systémově významnými.

Pro přesnější charakterizaci jsou zavedeny dva metaparametry:

E_R – epistemická ostrost
Jak dobře jsou účinkové mechanismy a vedlejší důsledky 𝓢_expl pochopeny/modelovány?
nízká: silné slepé zóny, minimální modelování
střední: částečné modely, známé mezery
vysoká: diferencované modely, systematické datové základy
C_P – praktická ovladatelnost
Nakolik se techno-sociální systémy dají skutečně řídit ve smyslu cílových představ?
nízká: vysoká vlastní dynamika, malá ovladatelnost
střední: částečná ovladatelnost, časté vedlejší důsledky
vysoká: relativně robustní regulační kompetence

Zvláště zajímavý je stav:

E_R vysoká, C_P nízká:
maximální reflexivita při omezené kontrole.

To je pravděpodobně charakteristická situace mnoha dnešních systémů: Hodně víme – a zároveň můžeme jen omezeně řídit.

5. Souřadnicový prostor rámce

Aby byl myšlenkový experiment strukturován, jsou selekční prostředí vložena do vícerozměrného prostoru.

5.1 A1 – Typ selekčního prostředí

A1a biologické/ekologické
klima, zdroje, patogeny, fyzická zátěž.
A1b kulturní/sociální
normy, role, statusové systémy, instituce, právo, ekonomika.
A1c technické/informační
infrastruktury, komunikační systémy, digitální platformy, algoritmy, umělá inteligence.

5.2 A2 – Implicitní vs. explicitní (spektrum)

implicitní: vedlejší důsledky, žádná populačně vztažná dlouhodobá reflexe,
explicitní: na modelech založené, cílově orientované designování a vládnutí (governance).

5.3 A3 – Úroveň změny

A3_gen: genetická/biologická
A3_mem: memetická/kulturní (myšlenky, narativy, řády vědění)
A3_art: artefaktická/technická (stroje, sítě, software, architektura)

5.4 A4 – Úrovně aktérů

jednotlivci,
kolektivy/milie,
instituce/státy/korporace,
technické systémy s vlastní dynamikou (např. ekosystémy umělé inteligence).

5.5 A5 – Konfigurace vládnutí (governance) a moci

Nově je zavedena explicitní osa moci/vládnutí:

Efektivita vládnutí (A5a):
Jak konzistentní a vynutitelné jsou režimy, které definují 𝓢_expl?
Koncentrace moci a zdrojů (A5b):
Jak je rozdělena faktická tvůrčí moc?

rozptýlená (pluralistická),
oligopolní (několik států/korporací/bloků),
monopolní (dominantní blok).

Tím je jasné:
„Lidstvo“ není jednající aktér.
Explicitní selekční prostředí jsou výsledkem konkrétních mocenských konstelací.

6. Index 𝓢_expl: Jak „husté“ je explicitní selekční prostředí?

Pro heuristické zařazení slouží konceptuální Index 𝓢_expl:

Index 𝓢_expl = kvalitativní odhad, nakolik je život ve společnosti formován explicitně modelovanými, regulovanými a monitorovanými selekčními prostředími.

Aspekty:

Existují populačně vztažné cílové představy (zdraví, demografie, produktivita, bezpečnost, obranyschopnost)?
Existují jasné režimy (zákony, standardy, směrnice)?
Je zaveden monitoring a indikátory?
Existují definované odpovědnosti (struktury vládnutí)?

Interpretace:

nízký Index 𝓢_expl:
Selekční efekty jsou převážně vedlejším produktem (dominuje 𝓢_impl).
vysoký Index 𝓢_expl:
Každodennost a životní dráhy jsou silně strukturovány explicitně utvářenými režimy.

Index zůstává záměrně kvalitativní – slouží jako myšlenkový nástroj, nikoli jako metrika.

7. Umělá inteligence: Nástroj a selekční architektura

V tomto rámci hraje umělá inteligence dvojí roli.

7.1 Umělá inteligence jako nástroj v 𝓢_expl

Umělá inteligence slouží jako zesilovač explicitního řízení:

kognitivní:
učení, rozhodování, plánování, přístup k vědění.
lékařská:
diagnostika, optimalizace terapie, prevence.
organizační:
optimalizace práce, logistiky, infrastruktury.

Hypotéza:

Umělá inteligence zvyšuje dosah, tempo a přesnost explicitních selekčních režimů,
protože umožňuje komplexní modelování a jemně granulované řízení.

Umělá inteligence je tedy jádrovou součástí:

A1c (technické/informační),
A3_art (technická úroveň),
a nepřímo působí na A3_mem a A3_gen (prostřednictvím rozhodnutí, medicíny, chování).

7.2 Umělá inteligence jako samostatné selekční prostředí

Zároveň ekosystémy umělé inteligence vytvářejí vlastní selekční logiky:

doporučovací algoritmy, řazení, skórování, moderování,
filtrování obsahu, viditelnost osob, hodnocení profilů.

Selekční kritéria vznikají z:

cílů podniků (angažovanost, zisk),
bezpečnostních logik,
technických zkreslení (bias),
regulačních požadavků.

Tato kritéria jsou často jen částečně explicitní, zřídka demokraticky legitimizovaná a obtížně pochopitelná.

Hypotéza:

Systémy umělé inteligence implementují psychologické a sociální selekční tlaky,
které se nekryjí s explicitními cílovými představami uživatelů nebo společností.

Umělá inteligence je tedy:

nástrojem v 𝓢_expl,
ale zároveň producentem nových, částečně implicitních selekčních prostředí uvnitř 𝓢_impl.

8. Typy hypotéz z rámce

Rámec není empirický model, ale generátor hypotéz. Několik příkladů:

H1 – Posun kritérií fitness

S rostoucím podílem 𝓢_expl a vysokou technokulturní penetrací se „fitness“ (v širokém smyslu) posouvá od:

klasické fyzické robustnosti

kognitivní flexibilitě,
psychické odolnosti vůči komplexním informačním prostředím,
schopnosti produktivně a reflektovaně využívat technické systémy (zejména umělou inteligenci).

H2 – Přesun arény adaptace

V antropocénu probíhá drtivá většina relevantní adaptace:

ne prostřednictvím genetických změn těla,
ale prostřednictvím technokulturních modifikací prostředí (infrastruktura, normy, narativy, kód).

Genetická evoluce pokračuje,
ale stále více pod vlivem technického a memetického řízení.

H3 – Umělou inteligencí indukovaná psychologická selekce

Umělou inteligencí prostoupená informační prostředí mohou upřednostňovat psychologické profily, které:

zvládají trvalé přehlcení podněty,
chápou nebo strategicky využívají algoritmické logiky,
stabilně jednají ve vysoce zprostředkovaných sociálních prostorech.

Znevýhodněny by byly profily s:

nízkou tolerancí k digitálnímu přestimulování,
omezenou připojitelností k algoritmicky kurátorovaným veřejnostem.

H4 – Mocenská asymetrie architektů selekce

Explicitní selekční režimy (𝓢_expl) jsou primárně utvářeny:

státy,
korporacemi,
bezpečnostněpolitickými a technologickými elitami.

Většina jednotlivců je adresátem selekce, nikoli architektem selekce.

Evoluce (v širokém smyslu) se tak stává procesem:

ve kterém několik aktérských klastrů navrhuje selekční režimy,
a mnozí nesou jejich dlouhodobé důsledky.

9. Kontraargumenty a sebekritika myšlenkového experimentu

Robustní myšlenkový rámec zná své vlastní slabiny.

9.1 Implicitní/explicitní jako kontinuum

Rozlišení implicitní/explicitní je heuristicky užitečné, ale fakticky „šedé“:

Historické praktiky (plemenitba, manželská pravidla, kastovní systém, raná eugenika) jsou již záměrné, ale předvědecké.
Moderní high-tech systémy jsou částečně vysoce modelovány, ale produkují obrovské nezamýšlené vedlejší důsledky.

Korekce:

𝓢_impl a 𝓢_expl označují póly spektra,
reálné struktury obsahují smíšené formy.

9.2 „Lidstvo“ jako příliš abstraktní aktér

„Lidstvo“ nemá jednotné zájmy ani jednotnou kapacitu řízení.

Korekce prostřednictvím A5:

𝓢_expl je vždy výsledkem konkrétních mocenských a vládnoucích (governance) konstelací.
Ne „my všichni“ řídíme evoluci,
ale specifické aktérské klastry navrhují selekční režimy, v jejichž rámci ostatní žijí.

9.3 Reflexivita bez kontroly

Více vědění (vysoké E_R) nezaručuje efektivní řízení (vysoké C_P):

Komplexní systémy mají vlastní dynamiky, závislosti na dráze, zpětné vazby.
Politické, ekonomické a kulturní setrvačnosti omezují řízení.

Významný stav:

vysoká epistemická ostrost + nízká ovladatelnost =
antropocén jako epocha maximálního vhledu při omezené akční moci.

9.4 Teleologická past „sebeoptimalizace“

Sebeoptimalizace zní jako objektivní zlepšování.
Evoluce však pouze posouvá distribuci znaků vzhledem k prostředí a cílovým systémům.

Korekce:

𝓢_expl implementuje selekci založenou na cílových představách
– ve prospěch určitých norem a zájmů,
nikoli neutrální „optimalizaci“ druhu.

10. Režim kolapsu: Když se 𝓢_expl rozpadne a 𝓢_bio se vrací

Explicitní selekční prostředí jsou závislá na infrastruktuře:

elektřina, sítě, logistika, komunikační systémy, instituce.

Při rozsáhlých narušeních (válka, kyberútok, klimatické šoky, pandemie s kolapsem systému) může nastat režim kolapsu:

𝓢_expl je masivně oslabeno nebo se lokálně/regionálně rozpadá:

řídící režimy ztrácejí účinnost,
datové toky se přerušují,
infrastruktury umělé inteligence a informací jsou omezeny nebo vypadávají.

𝓢_bio (klasická biologická/ekologická selekce) získává na dominanci:

bezprostřední fyzické prostředí, nedostatek zdrojů, patogeny, násilí.
𝓢_impl se redukuje na krizí řízená, lokální uspořádání.

Následně může vzniknout post-kolapsový režim:

Nová výstavba 𝓢_expl se změněnými:

cílovými představami,
konstelacemi aktérů,
strukturami vládnutí.

Kolaps tedy není výjimkou, ale integrální součástí rámce:

Model musí myslet jak expanzi, tak možnou desintegraci a rekonfiguraci explicitních selekčních režimů.

11. Závěr: Co se skutečně transformuje?

Hlavní tvrzení myšlenkového rámce lze takto kondenzovat:

Biologické mechanismy evoluce zůstávají nezměněny.
Mutace, selekce, drift platí dál.
Selekční prostředí se zásadně mění – a je samo vyrobeno.

Podíl samovyprodukovaných selekčních prostředí roste,
uvnitř nich roste podíl explicitně modelovaných a řízených režimů.

Hlavní aréna adaptace se posouvá.

Od „holé přírody“,
k technokulturním architekturám, informačním ekosystémům a institucionálním rámcovým podmínkám.

Umělá inteligence je zároveň nástroj i tvůrce struktur.

jako nástroj v 𝓢_expl: zesilovač explicitního řízení,
jako struktura v 𝓢_impl/𝓢_expl: producent vlastních selekčních logik.

„Transformace hominidní evoluce“ v tomto rámci znamená:

ne, že člověk kontroluje evoluci jako celek,
ale, že evoluce stále více probíhá v explicitně utvářených, mocensky kódovaných, technokulturních selekčních režimech,
jejichž existence je druhu vědomá – při současné perzistenci implicitních dynamik a možnosti kolapsu zpět k 𝓢_bio.

Jako myšlenková laboratoř není tento rámec hotovým výsledkem, ale nástrojem:
Souřadnicový systém, abychom budoucí hypotézy, scénáře a normativní otázky o budoucnosti Homo sapiens v antropocénu formulovali přesněji – a znovu a znovu promýšleli.

Appendix: Další literatura a zdroje

A. Konstrukce nik a samovyprodukovaná selekční prostředí

Základy a přehledy

Odling-Smee, F. J., Laland, K. N., & Feldman, M. W. (2003).
Niche Construction: The Neglected Process in Evolution.
Princeton University Press.
– Standardní dílo o konstrukci nik; zavádí „ekologické dědictví“ jako samostatný evoluční faktor.
Laland, K. N. (2016).
An introduction to niche construction theory.
Evolutionary Ecology.
– Stručný úvod do pojmů, historie a teoretických důsledků konstrukce nik.
Odling-Smee, F. J. (2013).
Niche Construction Theory: A Practical Guide for Ecologists.
The American Naturalist.
– Aplikačně orientovaný přehled, jak integrovat konstrukci nik do empirické ekologie.
Laland, K. N., et al. (1999).
Evolutionary consequences of niche construction and their implications for ecology.
PNAS.
– Modelově ukazuje, že konstrukce nik může posouvat selekci a sama být „hnacím“ evolučním faktorem.

Aplikace na lidské kontexty

Laland, K. N. (2010).
Niche Construction Theory and Archaeology.
– Přenesení perspektivy konstrukce nik na archeologické a kulturní procesy.

B. Gen-kultura-koevoluce a kulturní evoluce člověka

Richerson, P. J., & Boyd, R. (2005).
Not by Genes Alone: How Culture Transformed Human Evolution.
University of Chicago Press.
– Základní výklad, jak kulturní transmise a selekce zasahují do lidské evoluce.
Henrich, J. (2016).
The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter.
Princeton University Press.
– Argumentuje, že kolektivní kultura („kolektivní mozek“) je primárním hnacím motorem lidské adaptace.
Richerson, P. J., Boyd, R., & Henrich, J. (2010).
Gene–Culture Coevolution in the Age of Genomics.
Proceedings of the National Academy of Sciences.
– Propojuje klasickou gen-kultura-koevoluci s novými genomickými daty.
Boyd, R., & Richerson, P. J. (2005).
The Origin and Evolution of Cultures.
– Sborník klíčových článků; mj. o strategiích sociálního učení, institucích a kulturní selekci.

C. Antropocén, zemský systém a epistemický zlom

Crutzen, P. J., & Stoermer, E. (2000).
The "Anthropocene".
IGBP Newsletter 41.
– Návrh antropocénu jako nové geologické epochy; zdůrazňuje člověka jako geofyzikální faktor.
Crutzen, P. J. (2002).
Geology of Mankind.
Nature 415.
– Výstižná kondenzace myšlenky antropocénu.
Benner, S. et al. (Hrsg.) (2022).
Paul J. Crutzen and the Anthropocene: A New Epoch in Earth's History.
Springer.
– Sbírka klíčových Crutzenových textů a kontextualizace konceptu antropocénu.
Biermann, F. (2016).
Down to Earth: Contextualizing the Anthropocene.
Global Environmental Change.
– Politologické zakotvení antropocénu do otázek vládnutí a globálního řízení.
Komentující literatura:
– Diskuse o nedorozuměních, limitech a alternativních budoucnostech pojmu antropocén, např. diskusní články o formálním vs. metaforickém užití.

D. Kulturní a technická dynamika jako evoluční aréna

Cavalli-Sforza, L. L., & Feldman, M. W. (1981).
Cultural Transmission and Evolution: A Quantitative Approach.
– Klasický formálně orientovaný přístup ke kulturní transmisi.
Henrich, J. (viz výše, The Secret of Our Success).
– Zvláště relevantní pro: dynamiku prestiže/dominance, instituce, kooperaci.
Boyd, R., & Richerson, P. (různé články v The Origin and Evolution of Cultures).
– O evoluci sociálních institucí, norem a institucionálně zprostředkovaných selekčních tlaků.
Práce o institucích a hodnotách:
– Literatura o institucích jako „strukturách založených na pravidlech“, které formují hodnoty, preference a osobnostní profily.

E. Umělá inteligence, společnost a vládnutí (governance)

Konceptuální a etické přehledy

Bostrom, N., & Yudkowsky, E. (2011).
The Ethics of Artificial Intelligence.
In: Cambridge Handbook of Artificial Intelligence.
– Základní otázky o rizicích, problémech kontroly a morálním statusu vysoce vyvinutých systémů umělé inteligence.
Müller, V. C. (2020/2023).
Ethics of Artificial Intelligence and Robotics.
Stanford Encyclopedia of Philosophy.
– Systematický přehled etických a společenských otázek v kontextu umělé inteligence a robotiky.
Různé přehledové práce o „AI and Society“ / „Artificial Intelligence and Society: A Conceptual Understanding“.
– Zaměření na automatizaci, vládnutí, nerovnost, společenskou transformaci.

Umělá inteligence, dohled a selektivní infrastruktury

Zuboff, S. (2019).
The Age of Surveillance Capitalism.
– Analýza daty řízených platformních ekonomik a jejich logik „pozornosti“ a dohledu.
O'Neil, C. (2016).
Weapons of Math Destruction.
– Kritické případové studie o algoritmické diskriminaci a netransparentním hodnocení rizik.

Vládnutí umělé inteligence a generativní modely

Aktuální přehledy o vládnutí generativní umělé inteligence:
– Přehledové práce o zkreslení, spravedlnosti, dezinformacích, ochraně údajů, právech duševního vlastnictví a regulačních přístupech.

F. Meta-úroveň: Etika, vládnutí a systémová rizika

Brundage, M., et al. (různé práce).
– O bezpečnostněpolitických rizicích, duálním užití a výzvách vládnutí moderní umělé inteligence.
Literatura o „Global Governance v antropocénu“:
– Politologické diskuse o tom, jak může vypadat globální řízení ve světě utvářeném technologickými a ekologickými vazbami.
Práce o etice technického rizika a systémového řízení:
– Normativní koncepty pro zacházení s vysokorizikovými technologiemi, riziky černé labutě, design odolnosti.

G. Navazující literatura pro myšlenkový rámec

Pro zde vyvinutý rámec jsou relevantní zejména kombinace:

Konstrukce nik + Gen–kultura–koevoluce
– k pochopení přechodu od „přírody“ k samovyprodukovaným selekčním prostředím.
Debaty o antropocénu + Globální vládnutí
– k zachycení epistemického zlomu a otázky „kdo co řídí?“.
Kulturní/technická dynamika + Etika a vládnutí umělé inteligence
– k analýze umělé inteligence jak jako nástroje explicitní selekce, tak jako samostatné, selektivní infrastruktury.

Myšlenkový experiment lze tedy číst jako průsečík těchto tří proudů:

evoluční biologie/kulturní evoluce,
výzkum antropocénu a zemského systému,
etika umělé inteligence, vládnutí a techniky.

Grafika (c) Stepan Kalina, Gemini 3 PRO

Hlavní obsah