Článek
Chlubí se tím, jací úspěšní lidé ze mě a mého bratra díky tomu vyrostli. Následují gratulace a předávání darů. Tetičky a strýčkové mámu objímají, líbají ji na tváře. Já jí krátce tisknu ruku, pohlazení po paži se instinktivně vyhýbám. Neobjal jsem ji od svých čtrnácti let.
Vždycky, když k rodičům přijedu na víkend a máma mě vyzvedává na vlakovém nádraží, pokouší se v autě o totéž – alespoň mě pohladit po paži. Pokaždé mimoděk ucuknu a snažím se odtáhnout co nejdál. Máma si posteskne, občas si i popláče a tu a tam propadne v hysterické vzlyky plné výčitek a spílání, proč prý se k ní chovám, jako by byla prašivá.
Na základní škole pro mě bylo obtížné pochopit, proč spolužáci za vysvědčení s několika čtyřkami dostávají pochvaly a nová kola a já se kvůli samým jedničkám a jediné dvojce schovávám pod peřinou v hrůze z toho, co bude, až se máma vrátí z práce. Nebo proč mohli být kamarádi venku až do osmé večerní a já dostal facku a zaracha jen za to, že jsem se domů vrátil tři minuty po domluveném čase, kterým byla půl sedmá.
Máminy vtipy o tom, kolik vařeček a pravítek o nás máma zlomila, mi vtipné nepřipadají. A zatímco se příbuzenstvo usmívá, já vzpomínám na její nehty, které se mi zaryly do tváře potom, co na mě křičela, že mi přeje, abych ty testy v autoškole nezvládl. Dost to krvácelo. Jsem rád, že mi nezůstaly jizvy.
Vždycky jsem byl slušné dítě. Ve škole prakticky premiant, za školu jsem nechodil, školní i mimoškolní aktivity mi přinášely jeden úspěch za druhým. Výhry v nejrůznějších olympiádách byly takřka na denním pořádku. Stejně jako bolesti břicha před návratem domů s trojkou z hudební výchovy nebo tělocviku.
Ano, mám několik titulů. Mám slušnou práci, fungující vztah, koníčky a spoustu mimopracovních aktivit, které mi začínají poměrnou částkou přispívat do rozpočtu. Zároveň mám úzkosti a panické ataky, úspěchy pro mě nic neznamenají, protože byly vždycky normou, a sebemenší klopýtnutí pro mě znamená propad do depresivních stavů.
Nedávno jsem zaslechl, jak spolu moji rodiče mluví. Máma říkala tátovi, že si pořád stěžuji na to, jak přísná na nás byla. A že kdyby nebyla, bůhví, co by z nás vyrostlo.
Pravda, možná bych neměl tolik titulů, možná bych neměl svoji současnou práci. Rozhodně bych ale taky neměl problém podat ruku cizímu člověku, nevadilo by mi, když se koleno spolucestujícího v MHD dotkne toho mého a nemusel bych se před návštěvou barber shopu připravovat na to, že na mě bude zase někdo sahat.
A třeba bych se nepřestěhoval na druhý konec republiky, abych byl od své rodiny tak daleko, jak jen je to možné. Domů se vracím z jediného důvodu – rodinu má člověk jen jednu a vzhledem k přibývajícím rokům nevíme, jak dlouho tady ještě bude.
Fyzické tresty u dětí omluvitelné nejsou. V žádné míře a za žádných okolností. Ani kdyby měly z dětí udělat úspěšnějšího člověka.
