Článek
Jako tzv. salámová metoda se označuje taktika, kdy se kontroverzní či obtížné cíle a požadavky, které by se celkově prosazovaly jen těžko – jako například manželství pro stejnopohlavní páry – rozdělí na dílčí kroky, které se prosazují postupně, jeden za druhým.
Podle odpůrců manželství pro všechny bylo jedním z kroků salámové metody právě přijetí registrovaného partnerství. Gay a lesbická komunita měla v roce 2006 prohlásit, že registrované partnerství je vše, co bude kdy požadovat. Že se nikdy nebude snažit prosadit plnohodnotné manželství, nebo dokonce adopce dětí. A teď činí pravý opak.
Proč je takovéto uvažování nesmyslné, se pokusím ilustrovat na příběhu z mého okolí.
Mám velice blízkého kamaráda, který je gay. Říkejme mu třeba Michal. Narodili jsme se na stejném maloměstě, navštěvovali jsme stejnou základní školu a následně i gymnázium. Vyrostli jsme spolu a já byl první člověk, kterému se Michal vyoutoval – svěřil se svou sexuální orientací.
Letos budeme oba slavit své dvaatřicáté narozeniny. Michal je už devět let šťastně zadaný a společně se svým partnerem Vojtou velice intenzivně řeší budoucnost – změnu zaměstnání, stěhování, hypotéku a zároveň i manželství. Dozráli do bodu, kdy by svůj vztah chtěli oficiálně stvrdit za přítomnosti rodiny a přátel. Mimo jiné také proto, aby se jejich velkého dne dožili jejich prarodiče, kterým je hodně přes osmdesát let.
Vzít se bohužel nemohou. Zákon to neumožňuje. Registrovat se nechtějí, rozdílů mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím je více než sto.
Michala trápí, že by se z Vojtových rodičů nestali jeho tchán a tchyně. Vojta by byl zase rád, aby se Michalova sestra stala jeho švagrovou. A rád by, aby mu šel jeho mladší bratr za svědka. Nic takového možné není. Oba proto za manželství pro všechny aktivně bojují.
Nejde tento boj ale proti tomu, co v roce 2006 slíbili? Nezařekli se tehdy, že jim stačí registrované partnerství a víc nikdy chtít nebudou? Proč najednou změnili názor? Aha, jistě. Salámová metoda.
Když byl v roce 2006 v Česku schválen institut registrovaného partnerství, navštěvovali jsme s Michalem osmou třídu základní školy. Bylo nám čtrnáct. Naší největší starostí bylo, aby nás nenachytali rodiče, když jsme z veřejné telefonní budky volali na bezplatná čísla a dělali si legraci z telefonních operátorů. Plánovali jsme, za jakou rasu a jaké povolání budeme hrát při našem dalším tažení v Dračím doupěti a šetřili jsme peníze na novou hru do Michalovy vyklápěcí Motoroly, v jejímž hraní jsme se střídali.
Michal už tehdy nejspíš tušil, že se mu líbí muži. Ven s tím ale vyšel až o mnoho let později. Rozhodně nelobboval za registrované partnerství a ani nesliboval, že nic víc už nikdy chtít nebude. Pochybuji, že vůbec věděl, že bylo registrované partnerství schváleno. Zprávy tehdy ani jeden z nás nijak podrobně nesledoval.
Roky ubíhaly, Michal se vyoutoval a časem si našel partnera. Už devět let spolu šťastně žijí a teď by rádi posunuli svůj vztah na další úroveň. Stejně jako jejich kamarádi, rodiče, bratranci a sestřenice. Stejně jako všechny ostatní páry.
Gayové a lesby nejsou homogenní skupinou se stejnými názory a postoji. Nejsou politickou stranou ani zájmovou organizací, liší se jejich pohled na svět, jejich hodnoty, přání a tužby. Aktuálně tu máme generaci, která se narodila a dospěla v demokratickém státě, která si vybudovala své vlastní zázemí, okruh přátel i romantické vztahy. Generaci, která nemá a neměla se schvalováním registrovaného partnerství nic společného, ale vidí, že současná situace jí nevyhovuje, a proto se zasazuje o změnu.
Nic jako salámová metoda neexistuje. Michal potkal Vojtu, zamilovali se do sebe, žijí spolu a rádi by se vzali. A já bych šel velice rád Michalovi za svědka. Požádal mě o to už toho deštivého večera, kdy se mi ve svém tehdejším dětském pokoji vyoutoval.
„Jestli někdy potkám kluka, kterýho si budu chtít vzít, slib mi, že mi půjdeš za svědka,“ poprosil mě.
Já souhlasil. A svůj slib hodlám dodržet.
