Článek
Můj nedávný návrat na rodné maloměsto mě v kontextu současného dění přivedl k zamyšlení nad rodičovstvím – tím stejnopohlavním, které bývá pro zjednodušení nazýváno jako manželství pro všechny, a tím tradičním heterosexuálním. Je výchova heterosexuálním párem opravdu vždy tou lepší variantou? Co když jsou rodiče drogově závislí?
Matka na pervitinu a novorozenec s abstinenčními příznaky
Když jsem končil střední školu, byla součástí mého širšího okruhu přátel i jistá Monika. Neměli jsme mnoho společného. Jednak proto, že to byla spíše kamarádka kamarádky. A hlavně pak kvůli tomu, že měla v oblibě pervitin.
Její přítel se jmenoval Honza. Oba byli čerstvě plnoletí, milovali se a oba milovali pervitin. A to tak moc, že dvě svá neplánovaná těhotenství Monika raději přerušila interrupcí, protože se obávala vlivu, který by mohlo mít aktivní užívání drog na jejich nenarozeného potomka.
Když přišli na interrupci potřetí – oběma tehdy bylo sotva devatenáct let – od lékaře se dozvěděli, že pokud Monika proces podstoupí znovu, už nikdy nejspíš nebude mít další děti. A tak se rozhodli, že si nenarozené dítě nechají. I s rizikem vzniku vrozených vývojových vad nebo poškození mozku.
S pervitinem nepřestali. Dítě se nakonec narodilo živé, ale prý se muselo potýkat s předčasným odlučováním placenty i následnými abstinenčními příznaky. Jestli se narodilo s nějakou vývojovou vadou, to netuším. Monika mi v době svého těhotenství naštěstí odešla ze života.
Lesbické matky z vedlejší vesnice
Zhruba v té době se lesbickému páru z vedlejší vesnice narodila dcera. Lucie a Bára byly o pár let starší než já, pamatoval jsem si je ze základní školy, kde studovaly o několik ročníků výše. Okolí je tolerovalo, vnímalo je jako „ty dvě divný holky, co žijou spolu“. Tu a tam se jim někdo posmíval a poškleboval, hodně lidí je pomlouvalo za zády. K žádnému výraznějšímu konfliktu nikdy nedošlo. Dokud se jim nenarodila Rozálie.
K dceři přišly tzv. koupelnovou metodou. Pokud se všechny ty zvěsti a povídačky, které tou dobou kolovaly, zakládají na pravdě, byl dárcem spermatu jejich kamarád a spolužák David, na kterého si ze školy taky vzpomínám. Při jedné z návštěv se odebral do koupelny, tam získal potřebný materiál a Lucie si jej následně zavedla stříkačkou. Dcera se narodila devět měsíců nato.
Dokud byly Lucie a Bára jen těmi divnými holkami, bylo všechno v pořádku. Po porodu se ale posměšky změnily v otevřenou nenávist a žádná procházka s kočárkem po okolí se neobešla bez kritiky a výčitek náhodných kolemjdoucích. Jak prý asi budou vychovávat dceru bez mužského vzoru? Je to přece nepřirozené!
Drogy nevadí, pokud jsou rodiče heterosexuální
Argumentů, proč je taková výchova možná, je mnoho. Od své vlastní babičky (která bydlí ve stejné vesnici) vím, že David je součástí života malé Rozálie dodnes. Zastává de facto roli otce.
Nezávadnost takovéto výchovy potvrzují i nejrůznější, a hlavně dlouhodobé studie. Před více než deseti lety jsem byl v Olomouci na promítání v rámci festivalu dokumentárních filmů Academia Film Olomouc. Jedním z filmů byl i autobiografický snímek nizozemského režiséra, kterého vychovaly dvě matky. Tehdy bylo režisérovi třicet let.
V současnosti tak po světě běhají čtyřicátníci, kteří v tzv. duhových rodinách vyrostli. Díky tomu máme spoustu dat, která hovoří jasně. Není to však nic platné. Protože zatímco Lucie a Bára byly i přes svou neskutečnou snahu a veškeré plánování považovány za nezodpovědné, nebo dokonce vyloženě zlé, Monice a Honzovi všichni fandili a o jejich drogovém problému se jaksi zapomněli zmínit.
Podpora pro naše drogově závislé neopadla ani tehdy, když Honzu odsoudili na pár let nepodmíněně. Jestli šlo o dealování nebo vykrádačky, to netuším. Možná o obojí. Prý mu ale vězení prospěje a bude potom ještě lepší táta.
Nutně jsem tak musel dospět k názoru, že Čechům rodiče na pervitinu nevadí, ale stejnopohlavní rodiče ano. Minimálně v našem malém zapadlém okrese v bývalých Sudetech.
Poznámka: Jména v článku jsou záměrně změněna, aby neodhalovala opravdovou identitu popisovaných osob.
