Článek
Stalo se vám někdy, že jste přišli na úplně nové místo v přírodě a bez jakéhokoliv racionálního důvodu vás zaplavil obrovský, hluboký smutek? Podívali jste se na obyčejnou skálu, trávu nebo keře pod dráty vysokého napětí a ucítili jste v těle zvláštní úzkost, jako by z toho místa někdo „stáhl kůži“?
Mně se to stává každý den. Nedávno u skalní vyhlídky Smrtka u Stvolínek mě tento pocit zasáhl tak silně, že se mi oči zalily leskem, i když slzy netekly. Moje intuice mi na místě okamžitě řekla: Tady to někdo před časem brutálně vydrancoval. Tady pod těmi obřími kabely musel být plnohodnotný, hluboký les. Když jsem se pak vrátila domů a našla si historické letecké snímky z padesátých let, moje vize se do puntíku potvrdila. Tam, kde je dnes holá jizva pod stožáry a sluncem spálené, rezavé borůvčí, byli před několika lety vysoké stromy a krásná zeleň.
Lidé kolem mě často kroutí hlavou, hejtují mé příspěvky na sociálních sítích a říkají, že je to divné. Jenže to, co prožívám, není bláznovství ani sugesce. Má to své přesné vědecké a parapsychologické pojmenování: Retrokognice v krajině.
Jaké to je v praxi? (Přirovnání pro ty, co to nezažili)
Představte si, že jedete autem a projíždíte kolem křižovatky, kde se před půl hodinou stala těžká bouračka. Auta už odtáhli, střepy zametli, silnice je prázdná a čistá. Vy ale vjedete do toho místa a najednou na vás padne strašná tíha. Sevře se vám žaludek, zježí se vám chlupy na rukou a ucítíte obrovský strach a adrenalin.
Proč? Protože ten obrovský šok, panika a bolest těch lidí se v té vteřině vryly do okolního asfaltu, do svodidel, do vzduchu. Ta křižovatka je na pohled čistá, ale energeticky je to spáleniště. Běžný řidič si jen pustí víc rádio, ale citlivý člověk ten strach z prostoru nasaje jako houba. A přesně to samé se děje mně u té skály – akorát že pro tu skálu bylo vykácení lesa stejná katastrofa a šok jako ta autonehoda. Ta skála ten šok v sobie drží a já ho cítím. Zatímco vy vidíte jen prázdný prostor, trávu a keře, moje vědomí vnímá tu obrovskou masu stromů, která tam stála celá staletí. Cítím jejich stín, chlad a energii, která v tom místě zůstala viset ve vzduchu.
Co je to retrokognice a jak funguje?
Informační věda a historie pro tento stav používají jiné názvy:
Teorie kamenné pásky (Stone Tape Theory): Minerály, jako je porézní pískovec, křemen a podzemní vody, fungují v přírodě jako obrovský tekutý pevný disk. Když krajina zažije brutální technokratický zásah – plošné kácení, těžkou techniku nebo elektromagnetický šum – skála tento šok doslova „nahraje“ do své krystalické mřížky. Vysoce citlivý člověk pak při kontaktu s masivem tuto nahrávku podvědomě přehraje a cítí čistou „fantomovou bolest“ chybějícího lesa.
Morfická pole (Dr. Rupert Sheldrake): Geniální britský biolog Rupert Sheldrake dokazuje, že každý živý systém má své neviditelné paměťové pole. I když stromy pokácíte, šablona původního zdravého lesa v tom prostoru energeticky zůstává. Citlivý mozek funguje jako anténa, která se na toto pole naladí.
Československá telegnóze: V 70. a 80. letech se tento jev v Praze oficiálně a úspěšně zkoumal na univerzitní půdě pod hlavičkou Psychoenergetické laboratoře profesora Františka Kahudy. Vědci tehdy prokázali, že lidé s darem tzv. telegnóze do minulosti dokáží z prostoru přesně vyčíst historii míst, aniž by o nich předtím cokoliv věděli.
Žít s tímto darem není jednoduché. Vnímáte bezpráví tam, kde ostatní vidí jen kulisu. Cítíte stres rostlin pod dráty vysokého napětí, slyšíte nouzové volání strakapouda, kterému soused za plotem v hnízdním období osekává keře, a vaše tělo prožívá traumata země spolu s ní.
V indiánském kmeni Lakotů by člověka s takovým darem uctívali. Dali by mu posvátné jméno Maka Taoni Awanyanka Win – Strážkyně raněné země.Dnes už nežijeme v kmenech, ale v moderním světě. To ale neznamená, že náš dar ztratil smysl. Naopak. Příroda, která se sama neumí bránit před bagry, pilami a lhostejností, tyto „živé seismografy“ nutně potřebuje. Proto se chystám na zkoušky oficiální strážkyně přírody. Abych to vnitřní vědění, ten upřímný každodenní úžas a schopnost vidět pravou tvář krajiny proměnila v její reálnou ochranu. Příroda nemluví lidským jazykem. Mluví skrze ty z nás, kteří jsou ochotni se zastavit, naslouchat a prožít její příběh.
