Hlavní obsah

Jdeme hrozně dopředu, ale ve skutečnosti závratně couváme. Stačí se podívat na dítě u lega

Foto: Štěpánka Fuk

Dítě v dálce objevuje svět, postupně rostoucí nápady z lega a vepředu šťastný člověk s rodinou a velkým dílem, které vyrostlo ze svobody.Na pravé, cestě.Studené šablony, stejné lavice, a tichý odchod srdce a duše, která v tom systému ztrácí samu sebe

Každý přišel na svět s darem, vlastním kompasem a přirozeným hladem po tvoření. Pak přišly tabulky, zvonění a stejné lavice .Zastavte se a podívejte se, co se stane, když dítěti nikdo nebere svobodu – a co všechno jsme my dospělí cestou ztratili

Článek

„Tak šup, pojď, nebo půjdem sami!!“
„Joooo, ještě chvíli, prosím…!“

Vzpomínáte si na tuhle větu? Zkuste se na chvíli zastavit a zavřít oči. Vzpomeňte si, co vás úplně nejvíc bavilo, když jste byli hodně malí. Co vás přitahovalo jako magnet, u čeho jste dokázali sedět celé hodiny, zapomenout na čas a prosit jen o jedinou věc – ještě chvíli, prosím!

A pokud už si to nepamatujete sami, vzpomeňte si na vyprávění svých rodičů nebo prarodičů, jak se smíchem říkali: „Když jsi byl malý, ty jsi pořád rozebíral budíky, nemohli jsme tě od toho odtrhnout!“ nebo „Když jsi byla malá, pořád jsi něco malovala, míchala bylinky v trávě, stavěla domečky z mechu, nemohli jsme tě dostat domů!“

V těchhle větách je totiž ukrytá obrovská pravda o tom, kým jsme doopravdy přišli na tento svět být.

Nedávno jsem přesně tohle zažila v přímém přenosu. Seděla jsem v tichu a pozorovala svého syna, jak staví lego. Staví ho už docela dlouho a v poslední době ho to chytlo tak, že je do toho ponořený celým svým tělem i duší. A mně nad tím, co pod jeho rukama vzniká, doslova zůstává rozum stát.

Nejde ani tak o to, co přesně postaví. Ten největší mazec jsou ty jeho nápady. Způsob, jakým u toho přemýšlí, jak zkoumá, co bude držet, jak si sám dokáže vymyslet a postavit vlastní zlepšováky, které v žádném návodu nejsou. Nikdo nad ním nestojí se stopkami, nikdo mu neříká, jaký dílek má vzít jako další, nikdo ho neznámkuje za chybu. A přesto – nebo právě proto – jeho hlava pracuje na plné obrátky, čistě, tvořivě a s neuvěřitelnou lehkostí.

A v tu chvíli mě napadla otázka, která mi nejde z hlavy: Kde by dnes bylo celé lidstvo – a kde by byl každý jeden z nás – kdybychom se od dětství směli rozvíjet přesně takhle? Sami, přirozeně, podle svého vnitřního kompasu, bez vězení lavic, zvonění a předem nalinkovaných šablon, do kterých nás systém nutí se vejít.

Každé dítě přichází na tento svět jako jedinečná duše s obrovským darem a přirozeným hladem po tvoření. Když má svobodu a klid, samo si hledá cesty, samo řeší problémy, samo vymýšlí zlepšováky a učí se s radostí, protože ho vede jeho vlastní vnitřní oheň.

Jenže pak přijde škola a systém. Přijde chvíle, kdy tu svobodnou, vynalézavou bytost zavřeme mezi čtyři stěny a řekneme jí: „Teď seď rovně, nemluv, nevymýšlej si vlastní postupy a dělej všechno přesně podle návodu v tabulce. Všichni stejně, všichni najednou.“ A když někdo přemýšlí jinak, když hledá vlastní zkratky a zlepšováky nebo se nevejde do kolonky, dostane nálepku, že vyrušuje nebo je mimo šablonu.

Kolik geniálních vynálezců, stavitelů, myslitelů a tvůrců jsme takhle za celá staletí udusili ještě dřív, než vůbec dostali šanci roztáhnout křídla? Kolik přirozené chytrosti a intuice jsme v dětech zabili jen proto, že jsme je nutili stavět podle cizího návodu místo toho, abychom je nechali tvořit po svém?

Když se dívám na svého syna, jak s naprostým soustředěním a jiskrou v očích vymýšlí další zlepšovák, cítím obrovskou pokoru. Vidím v něm důkaz, že lidská duše nepotřebuje dril ani klec, aby dokázala velké věci. Potřebuje jen prostor, důvěru a svobodu dýchat.

Možná nemůžeme přes noc změnit celý školský systém. Ale můžeme jako rodiče chránit tenhle vnitřní oheň v našich dětech. Můžeme jim doma nechávat prostor pro jejich vlastní „lego“, jejich vlastní nápady a vlastní cestu – protože přesně tam se rodí skutečná moudrost i budoucnost tohoto světa.

A co vy? Vzpomínáte si, od čeho vás jako malé nemohli odtrhnout – a děláte to ještě dnes?

Foto: Štěpánka Fuk

Nikdy není pozdě opustit šedý svět tabulek, znovu chytit svou duši a vrátit se k sobě

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz