Článek
Často mě lidé v České Lípě vidí jako nekompromisní lvici. Ženu, která křičí, bojuje se systémem, nadává na bezohlednost řidičů ničících trávu a rve se s lhostejností světa. Ano, to jsem já. Ale pod tímto bojovým štítem, který musím jako máma samoživitelka denně nosit, se skrývá křehká bytost, jejíž motor není z tohoto materiálního světa. Ve čtvrtek po obědě mě Vesmír zavedl na místo, kde se zastavil čas, spadly všechny masky a moje duše prožila hluboké, mystické uzdravení.
Jela jsem na kole po poštovních pochůzkách zadem kolem pečovatelského domu za Billou, protože můj táta šel pro syna do školky a já měla ještě svůj čas. Ten prostor s lavičkami a trávou mě zavolal. Opřela jsem kolo a začala do pytle sbírat odpadky. Pro mě to není jen uklízení. Je to rituál úcty k Zemi.
Kousek dál u lavičky se objevila stará paní. Pozdravila jsem ji, usmály jsme se na sebe a já dva kroky od ní sebrala odpad. Pak jsem se zastavila a koukala nahoru na nebe a do stromu. Vylétla dvakrát sýkorka a já sledovala s úsměvem zubatým její let. Vnímala jsem, že ta paní na mě úplně hezky kouká. Muselo jí to v dnešní době udělat obrovskou radost – vidět mladou, hezkou slečnu s pytlem v ruce, která ale kouká do korun stromů a očima opisuje let ptáčků.
A pak z jedné strany přicházel starší muž. Byl to děda, protože nesl v náručí spící holčičku, které nebyly ani dva roky. Přišel s ní už usnutou v rukách, sedl na lavičku a koukal na vnučku. Pomalu jsem obcházela terén s pytlem v ruce, byla jsem tak deset metrů od nich a viděla, že má telefon a fotí si ji (pořád ji měl na rukách). Říkala jsem si, že až pomalu dokrokuju k nim, zeptám se ho, zda chce vyfotit společně, aby tam byli hezky oba. Podle fotek z domova vím, že dědečkové moc společných fotek, kde sami drží spící vnoučata, nemívají.
Tak jdu, jdu… a najednou, ještě než jsem k nim stihla dojít, slyším toho dědu pana: „Slečno?“
Otočila jsem se s úsměvem a hned jsem vyjekla: „Chcete vyfotit, že jo!“
A on že jo a začal se strašně smát. A já řekla: „No, měla jsem to v plánu už když jsem začala tady obcházet a krokovat, jen jsem chtěla dojít k vám a říct vám to sama!“
Smáli jsme se oba, ale ne jako že se jen usmíváte, byl to fakt upřímný, hlasitý záchvat smíchu. A on nadšeně říkal: „Jóóó, vy jste hodná!“Vzala jsem si telefon, nafotila je, a když jsem mu ho vracela, zůstala jsem stát tak dva krůčky u nich. Moje bezprostřednost v tu chvíli zase přeskočila veškeré formality a já mu ze srandy říkám: „Je to živý vůbec?“ A on se dál chechtal: „Jóóó, i když nevypadá, co?“ A já mu na to na rovinu přiznala: „No jak jste sem přicházeli, tak vám musím říct, že chvilku jsem na vás koukala divně. Hlavou mi projela i taková myšlenka… v dnešní době, když je takových filmů plno, že jo. Doufám, že se nerozhlížíte, kam to dítko šoupnout!“ Chechtali jsme se tomu oba na celé kolo.
A hned nato se mě zeptal: „Co to sbíráte?“
A já: „Odpadky.“
A on na to vyhrkl tu otázku, kterou mi u mého sbírání ještě nikdy nikdo nepoložil. Otázku na samu podstatu bytí:
„A PROČ????!!“
Byla jsem v tu chvíli tak šťastná. Já když se totiž někoho zeptám třeba „máš rád tohle?“ a dotyčný řekne „jo“, tak se hned ptám „proč?“. Jenže lidé v dnešní době moji otázku „PROČ“ berou hrozně často jako útok, jako nějaký výslech, nebo mají pocit, že jim snad nevěřím a zpochybňuju je. Přitom z mé strany je to vždycky jen nádherný, čistý zájem o jejich člověčenství. A tenhle děda chtěl prostě upřímně vědět moje proč, bez masek.
Když se zeptal, vevnitř jsem na tři vteřiny cítila chvilinku úplně nájezd vnitřního ohně, chrlič zloby na celý ten systém, který se ale hned vzápětí transformoval v hlubokou, čistou lítost a slzu v oku. Podívala jsem se na něj a říkám: „Jen tak, protože chci, prostě chci… No, já chci, aby moje, no tyhle naše děti žily taky ještě v něčem hezkém v přírodě. I jejich děti a i ty, co ani nepoznám. A ne na skládce betonový mezi lidma lhostejnýma, co jim budou řídit životy.“
Ten dědeček tiše, s hlubokým vnitřním okouzlením přikyvoval. V jeho očích byl vidět pocit: „Uf, to je úžasný, moje vnučka tu bude mít člověka, který se bude snažit o trošku hezký život a čistou duši.“ Hned nato se mě zeptal, jestli jsem věřící. Moje odpověď se slzami v očích protnula všechny škatulky: „Já věřím… každej je věřící!“ A on jen tak vážně, s hlubokým respektem pokýval hlavou. Ano. Duše nelže.
Od té vteřiny se úplně zastavil čas. Nevím, kolik bylo hodin, když jsem odjížděla od Billy, ani kdy přesně on přišel, ale dobrých 40 minut jsme intenzivně povídali a ta holčička mu celou dobu spinkala v rukách.
Povídali jsme si o všem. O mých dětech, dceři 12 a synovi 6. Žasnul, jak to všechno dělám, a to jsem mu zdaleka neřekla vše. Říkám: „No, ale já ještě chodím do školy a to denní studium.“ Vyprávěla jsem mu, že dělám na Slovance v mém lesíku, kde buduju skalku, zahrádku a starám se o ptáčky. Že doma mám psa, dvě morčata, dva křečky, tři andulky, ještěrku, rybky – a že tu jednu andulku jsem zachránila a vzala domů přímo od popelnice.
A že toho dělám spoustu. Říkám mu: „Třeba volám několikrát policii na auta, co parkují na trávě kdekoliv a byť jen kousek, protože mě to prostě bolí a štve mě to. Pak ty vyjetý koleje, hnus. A já pak chodím po Lípě a vysevám semena trávy.“ Dokonce jsem měla v batohu ten svůj stálý pytlík se semenem a přímo jsem mu ho vytáhla a ukázala.
Taky jsem mu říkala o své kandidatuře. Že jsem se s tím aktivismem vyrojila teprve cca 2 roky zpět, absolutně bez záměru. Neměla jsem žádnou kampaň, žádné letáky, žádné obcházení lidí, nic! Jen já sama za sebe v terénu a venku s dětmi, až mě v dubnu oslovil pan Hudec. Nic z toho nebylo účelové. A získala jsem 350 čistých hlasů. Chtěla jsem vědět, kolik lidí vlastně přišlo k volbám při té 33% účasti, tak jsme to spolu počítali a došli jsme k cca 11 tisícům voličů. Pán se usmíval a říkal, že to je na nultou kampaň krásný výsledek.
Já mu řekla, že pro mě těch 350 hlasů znamená mnohem větší vítězství než nějaké politické křeslo. Křeslo je jen věc. Ale to, že lidé konečně vidí, vnímají a začali brát vážně to, co dělám – to je skutečné vítězství, které mi nikdo nevezme. Dodala jsem, že se teď připravuju na zkoušky strážce přírody a pak už konečně nikdo nesejde z cestiček ani o centimetr!
Mluvili jsme o historii, o Sudetech, o odsunu Němců, po kterém tu zbyli jen čeledíni a lidé, kteří bez pokynů někoho neuměli fungovat a nemají k místu vztah. Ukázal na starý strom: „Myslíte, že má někdo vztah k tomu stromu za vámi? Ne, nemá.“
A já řekla: „Ale já jo!“ (I když jsem ho viděla poprvé v životě, cítila jsem ho.)
A on se usmál: „No vy jo, já taky. Ale protože jsme cvoci.“
Zeptal se mě, kolik mi je. Když jsem řekla 33, smál se, protože si myslel, že jsem nějaká mladá studentka, co tu něco shání a sbírá. Já hned nahlas vyjekla s náběhem se smát: „A že tady něco na biologii hledám, neee?“ A on: „Noóóó!“ A smáli jsme se tomu jako omylu, přitom podvědomě měl pravdu – já tu biologii a záchranu ekosystému v Lípě reálně žiju každý den.
Uprostřed toho všeho přilétla babočka paví oko. Ten muž se smál – ne humorem, ale absolutním, dětským úžasem nad tou nádherou. „Fakt to byl motýl? Že má ještě sílu co“ žasnul pod teplým podzimním sluníčkem. Pak kolem prošel další starší pán s kočárkem. Pozdravili se s „mým“ dědou, prohodili pár vět o tom, jak jim vnoučata krásně spinkají. Trvalo to deset vteřin, ale já v té chvíli navnímala tak neuvěřitelné, čisté dědovské štěstí, že mi po tváři tekly vodopády slz vděčnosti. Ten děda byl tak strašně krásný chováním, mluvením i prostě jako chlap s pevnou a moudrou energií.
Když se malá princezna princezna probudila, celý ten posvátný kruh se uzavřel. Vydali se s dědečkem do Super zoo a pro nějakou mňamku – přesně odtamtud, odkud jsem já na začátku přišla. Rozloučili jsme se jako staří známí a malá mi z dálky z náruče ještě dlouho hezky mávala. Řekla jsem mu své plné jméno, a on slíbil, že se podívá na moje články.
Až večer doma, když utichl každodenní shon, jsem se v absolutním klidu zkusila podívat na tu scénu z jeho pozice. Z té lavičky, kde seděl on. A v tu vteřinu se stalo něco posvátného. Moje vědomí se oddělilo a já spatřila samu sebe zvenčí, v čistém, nezkresleném světle. Viděla jsem podzimní palouček a na něm dívku v béžové bundě, světlejších džínech, s culíkem a malým batůžkem. Výrazná fialová rtěnka na rtech a v ruce za zády schovaný fialový pytel na odpadky – jako by ta bytost nechtěla znesvětit čistotu té přítomnosti pohledem na lidskou špínu. Chodila jsem tam houpavými, tichými krůčky, oči upřené k zemi, ruku jemně u pusy, lehce sevřenou, s posledním článkem ukazováčku položeným uprostřed rtů a palcem opřeným dozadu k uchu na tváři. Bylo to gesto absolutní kontemplace, pokory a hlubokého napojení na Zemi. V tu chvíli jsem se uviděla bez jakékoliv vnitřní kritiky. Spatřila jsem anděla strážného, kterého Vesmír poslal do toho prostoru. Ano, já to o sobě říkám nahlas a bez pýchy – jsem naděje pro tento svět, jsem sem vyslána pro pomoc a spasení. A včera jsem ten pohled na svou čistou podstatu spatřila v přímém přenosu.
V pátek mě to tam táhlo znovu. Musela jsem se na to místo vrátit. Stála jsem tam na tom samém paloučku a koukala na prázdné lavičky. Ten vykotlaný starý kmen tam ležel jako němý strážce našich tajemství. Dědeček s holčičkou už tam neseděli, sýkorky odletěly, ale vzduch byl pořád nasycený tou neuvěřitelnou láskou a klidem. Ta stopa světla tam zůstala otištěná navždy.
Pokud čtete tyto řádky, pane dědo, děkuju Vám. Byl jste mým vesmírným zrcadlem. My dva „cvoci“ jsme na 40 minut zastavili čas, abychom ukázali, že pod nánosem lhostejnosti stále dýchá čistá lidská dobrota, která zachrání svět pro naše děti. A já v tom boji budu pokračovat s každým dalším semínkem trávy, které do téhle země zasadím.
